Svobodná mysl

Mezi základní duchovní principy patří spravedlnost. Ne ta lidská, tápající a často popletená, sobě nadržující a mající velké potíže s objektivitou, ale ta skutečná, která vidí celou pravdu odhalenou. Vidí všechny souvislosti bytí, všechny příčiny a následky, všechny skryté provázanosti života jako jeden obsáhlý celek. To je božský princip spravedlnosti, jehož člověk není schopen, a to nejspíš ani bezprostředně po smrti. Je však tehdy schopen sám sebe nahlédnout takového, jaký skutečně je, ne jaký si představoval, že je, nebo jaký si přál být a sám se do takové pózy stylizoval. Tady před sebou už nic neutají, protože tak úplně bez zavazadla není, nese si s sebou ranec svých činů, myšlenek i pocitů, které utvářely a provázely jeho život v těle. A tenhle ranec konfrontuje se skutečně objektivní spravedlností, jak je schopen či nucen ji nahlédnout.

O co jde v umění? Co je vlastně umělecké tvoření a k čemu vůbec je? To jsou věčné otázky a dá se na ně najít nespočet odpovědí, přisuzujících umění to či ono poslání podle doby a podle zaměření a obzoru odpovídajícího. Jisté je to, že schopnost umělecké tvorby je dar promlouvat k duši jinak, než jazykem pojmů. Krátká báseň, píseň či výtvarné nebo hudební dílo se nás často dotkne zásadněji, než promyšlený filosofující výklad. Podmínkou ovšem je, aby umění bylo vnitřně pravdivé, tj. aby vycházelo z nejhlubších zdrojů, jichž je člověk schopen dosáhnout. Pokud se to podaří, má takové umění neobyčejnou moc volat duši k prazákladu, k pravdě, k Duchu, tedy k probuzení se v sobě samotné. Skutečné umění oslovuje integrální lidskou podstatu – já (tedy ne jen oblast pocitů, pouhou část člověka) – protože sama pravá umělecká inspirace je uchopována touto podstatou. Tady se při tvoření nedá lhát. Autentické jádro lidské bytosti nelze falšovat ničím jiným, žádnou selankou harmonie, řádu a „pozitivních vibrací“. Mělkost takového „z prstu vycucaného“ umění je zvlášť pro toho, kdo má s uměleckou tvorbou vlastní zkušenosti, snadno rozpoznatelná.