Smrt je v západní civilizaci obvykle chápána jako nutné zlo, fatální finalita ve smyslu konce prožívání ega. Stejně tak utrpení, nemoci nebo nehody, jsou vnímány jako chyby, poruchy, které jen překážejí a měly by být odstraněny. Nikoli jako osudové šance ke změně postoje. Se smrtí se sice teoreticky počítá, ale prakticky se v životě chováme tak, jako by se nás netýkala. Smrt jsme ze svého života vytěsnili někam na okraj, za horizont. Bojíme se jí. Bojíme se bolesti a nemohoucnosti, které proces odkládání těla často provázejí, ale také onoho neznáma, které čeká „na druhé straně“, je-li vůbec jaká druhá strana.

Někteří z nás jsou přesvědčeni, že po smrti už nic není, tedy že vědomí naší bytosti navždy zaniká okamžikem smrti. Jiní tápou a připouštějí obě varianty, tedy že buď „nic už není“, anebo „něco je“, ale nikdo neví co. Pro některé však smrt představuje běžnou součást života jako přechod z hmotného do duchovního bytí. Buď věří a doufají v laskavého Boha, který je přijme s otevřenou náručí, v odvěkou duchovní zákonitost a tradici, nebo pro ně budoucí beztělesné bytí představuje z života logicky vyplývající jistotu.

Lidé, kteří jsou přesvědčeni, že po smrti už nic nenásleduje a osobní bytí je ukončeno, dál číst nemusejí. Ty odkazuji k Epikúrově útěše: „Když jsme tu my, není tu smrt, a když je tu smrt, nejsme tu již my.“ Další řádky jsou určeny pro ty, kdo přetrvávání vědomí po smrti připouštějí, věří či doufají v něj, nebo ho považují za logické a samozřejmé.

Vědomí já

Nejprve se docela logicky zeptejme, co z člověka je schopno přetrvat po smrti těla. Co je v člověku tím, co za to stojí, co je schopno obstát před věčností? Je to čisté vědomí sama sebe, které není vázáno na smysly (neboť tělesných smyslových orgánů se nám bez těla jaksi nedostává), na ničem nelpí, nic nežádá a je zcela objektivní. Ale dokážeme si něco takového vůbec představit? Kdybychom z člověka odstranili vše, co je v něm vázáno na smysly a ego, co je v něm subjektivní, sobecké a materialistické, mnoho by z něj nezbylo. A přitom právě jen to, co zbyde, je nesmrtelné! Po smrti těla je schopna vědomě přetrvat toliko čistá lidská individualita, vědomí „já jsem“.

Protože lidé ono čisté vědomí sebe sama („vyšší já“) omylem zaměňují s egem („nižším já“), pokusím se čisté vědomí přiblížit popisem jednoho svého dávného prožitku: Bylo mi asi deset let a vzpomínám si na ten zážitek neobyčejně živě. Seděl jsem v kuchyni našeho bytu, hleděl na bílou zeď před sebou a najednou jsem měl pocit, jako by se rozjasnilo. Ne venku, ale ve mně uvnitř. Náhle jsem si totiž s naprostou jasností uvědomil, že „já jsem já“. Že jsem já jaksi neochvějně bez jakýchkoliv podmínek, bez pocitů, chtění nebo lpění, že prostě jenom JSEM a nikdo, ani já sám, mě o to nemůže připravit. Uvědomilo se ve mně ono čisté svrchované vědomí já, které není žádostivým egem, ale je mu nadřazeno a jím nepokřiveno, jenom je, aniž by bylo poznamenáno nějakým pomíjivým subjektivním pocitem. Boží slovo z hořícího keře „Jsem, který jsem“ se zjevilo jako obraz v člověku, jako „já jsem“ a člověk odpověděl chápajícím úžasem. Byl to pro mě zásadní objev a v tomto životě můj první zážitek nesmrtelné entity, která se v příslušné literatuře popisuje jako „duchovní já“. A právě jen toto čisté vědomí sama sebe je tím, co nepodléhá smrti a prochází její branou do duchovní domoviny. Na onom „druhém břehu“ má nejspíš člověk natolik jasné vědomí, nakolik v životě mezi narozením a smrtí živě a autenticky uplatňoval tuto svou objektivní duchovní bytost. Proto je docela dobře představitelné, že tam někteří „spí“ a jejich vědomí se podobá tomu, co zde prožíváme jako sen nebo pobyt v mlze.

Princip spravedlnosti a očistec

Zkusili jste si někdy představit, co s vámi bude po smrti? Všechno, co důvěrně tvořilo svět, který vás obklopoval, zde zanecháte společně s tělem. Své blízké, své věci… Nic si neberete s sebou, žádná zavazadla. Představa, že umře vlivný boháč, světová celebrita VIP a náhle tam stojí nahý a bez majetku i společenské vážnosti, kterou mu ten majetek a vliv zajišťovaly, roven všem neznámým a nemajetným, je docela zábavná. Ale opravdu si neneseme žádná zavazadla?

Mezi základní duchovní principy patří spravedlnost. Ne ta lidská, tápající a často popletená, sobě nadržující a mající velké potíže s objektivitou, ale ta skutečná, která vidí celou pravdu odhalenou. Vidí všechny souvislosti bytí, všechny příčiny a následky, všechny skryté provázanosti života jako jeden obsáhlý celek. To je božský princip spravedlnosti, jehož člověk není schopen, a to nejspíš ani bezprostředně po smrti. Je však tehdy schopen sám sebe nahlédnout takového, jaký skutečně je, ne jaký si představoval, že je, nebo jaký si přál být a sám se do takové pózy stylizoval. Tady před sebou už nic neutají, protože tak úplně bez zavazadla není, nese si s sebou ranec svých činů, myšlenek i pocitů, které utvářely a provázely jeho život v těle. A tenhle ranec konfrontuje se skutečně objektivní spravedlností, jak je schopen či nucen ji nahlédnout.

Častou představou různých náboženství bylo vkládání tohoto ranečku na váhu oproti pírku. Pokud náklad (u starých Egypťanů to bylo srdce zemřelého) pírko převážil, znamenalo to, že zemřelý je obtížen hříchy a není hoden vejít do společenství bohů na hostinu blažených. Ale bývá to i obráceně. Na jednom z obrazů Lucase Cranacha je „soudce duší“ archanděl Michael s mečem a váhami. Na jedné misce vah je duše zemřelého a na druhou jedna z ďábelských bytostí přitáhla mlýnský kámen ve snaze duši převážit, aby byla shledána lehkou, tedy povrchní – ve smyslu lehké holky – a nehodnou pobytu v ráji. Zemřelý tedy musí dočasně přebývat ve stavu očisty duše, než bude připraven pokročit dál. Ve staroindické terminologii se tento stav nazývá kámalokou (místem žádosti), křesťanství má pro něj příhodný název „očistec“. Nejedná se však ani tak o místo, nýbrž o stav duše.

Představa soudu, kde soudcem je vševědoucí Bůh, Kristus či jeho emanace archanděl Michael, je vžitá dodnes. Je možné, že u posuzování života některých duší, které nejsou samy sebe schopny nahlédnout v pravdě, protože za života v těle nevyhlédly ze svého omezeného ega, ze sobectví a materialismu (byly v nich jaksi „zaklety“), asistují duchovní bytosti, pokročilejší duše se však posuzují samy právě onou konfrontací svých konání s principem skutečné spravedlnosti, lásky a dobra.

Spravedlnost je uplatňována tak, že duše si vybavuje své konání ve vtělení a sama na sobě prožívá bolest, kterou v životě způsobila jiným tvorům, právě tak, jak ji prožili oni, když její vinou trpěli – lidi i zvířata.

Po smrti těla nahlédneme naše skutečné ledví konečně zcela objektivně, bez sebeklamného ega, tak, jak nás vidí oči andělů, a sami usoudíme, že to nečisté z nás musí zůstat v dolní sféře. Přijmeme s nadějí úděl dočasného očistce, kde se očistíme od všeho, co nás poutalo žádostí a lpěním k životu v těle, než budeme moci vystoupat výš z lunární sféry, tedy ze sféry, která nás ještě pojí s posledním životem (viz dále Cesta sférami). V člověku musí uhasnout veškerá světská žádost, veškeré touhy po požitcích od těch hrubých jako je jídlo, sex, moc, pohodlí až po ty jemnější neuspokojitelné požitky, jaké poskytuje třeba umění. To může být mučivé, protože zemřelý má sice stále žádosti a touhy, ale nemá tělo, s jehož pomocí by je utišil. Neuspokojené žádosti se připomínají palčivě – odtud známý obraz „plamenů pekelných“. Zároveň ale zemřelý ví, že je potřebné a dobré, aby se duše očistila a mohla se poté pozvednout dál do vyšších sfér. Vědomí, že se nám dostává jen toho, co pro svůj duchovní vývoj skutečně potřebujeme, nám pomůže nést očistné strádání. To není trest za hříšné chování, ale očišťování od nánosů, které jsme na sebe nabalili pobytem v těle. Čas strávený v očistci trvá tak dlouho, dokud všechna žádost, chtíč a přání neutichnou, nevyvanou a dokud člověk sám v sobě neprožije všechno utrpení, které v životě způsobil jiným tvorům, tak jak ho prožívali tito tvorové. (Rudolf Steiner příležitostně zmiňoval, že v očistci člověk obvykle tráví tolik času, kolik v životě prospal, tedy asi třetinu pozemského života.) Pak teprve je duše připravena opustit tento stav a osvobozena od pout k tělesnosti obrátit se k vyšším úrovním „nebe“.

Tradiční náboženské prameny i lidé, kteří prošli zážitky blízké smrti, ale vrátili se zpět do života v těle, uvádějí, že po smrti se setkáváme s těmi zemřelými, které jsme v životě znali a měli s nimi blízký vztah. Jaká je ovšem povaha onoho sdílení se s dalšími zemřelými, netroufám si zde rozvádět a čtenáře rovnou odkazuji na literární prameny. Například R. Steiner říkal, že pokud se shledáme s někým, komu jsme ublížili nebo mu nevěnovali tolik lásky, kolik si zasloužil, cítíme to jako vlastní provinění, ale tam to nemůžeme napravit, protože příležitost k nápravě se objeví zase jen v tělesném bytí.

Ačkoliv jsem se v žádné seriozní literatuře nedočetl o možnosti setkání se zemřelými milovanými zvířecími partnery, dovedu si představit, že i k takovým shledáním dochází. Zvíře sice nemá vlastní jedinečné a nepomíjivé já jako člověk a po smrti se vrací do lůna své druhové duše, tedy do skupinového já zvířat svého druhu, ale je docela dobře představitelné, že když zemře někdejší páníček milovaného psího, kočičího, koňského či jakého parťáka, jeho láska přivolá onu věrnou animální duši, jaksi ji vyjme z nerozlišeného skupinového bytí, v němž po své smrti spočinula, aby se spolu opět shledali.

Cesta sférami

Potud bylo líčení prvních posmrtných dobrodružství zemřelé duše jaksi logicky vyplývající z domýšlení běhu dění, z potřeby dostát pojmům jako spravedlnost, dobro, láska… i z oživení prastarých tradic. Ale ani tradice ani bádání povolaných nezůstávají jen na kraji druhého břehu. Člověk mezi smrtí a novým narozením prochází určitými stavy či místy, sžívá se s tím, co ho obklopuje a co v něm vyvolává pochopení. Protože moje poznání není na takové úrovni, abych mohl ony stavy či místa líčit z vlastní duchovní zkušenosti, odkážu čtenáře na Rudolfa Steinera, který je popisuje například v knize Theosofie. Z jiné perspektivy je zase nahlíží v přednášce z cyklu Esoterní úvahy: Okultní bádání o životě mezi smrtí a novým zrozením. Kosmická stránka života mezi smrtí a novým zrozením. Cesta hvězdnými sférami (http://www.bdelost.sk/diela/steiner/steiner_okultni_badani_o_zivote_mezi.htm).

V každé sféře prožívá duše jiný aspekt bytí, vnímá život v jiných souvislostech. Není to cesta v pravém slova smyslu, ale postupné rozpínání duše přes jednotlivé planetární sféry a opětovné smršťování až k dalšímu vtělení.

V merkurské sféře závisí prožívání duše na tom, do jaké míry byla v životě mravně na výši či nakolik se mravně zanedbávala. R. S. o tom říká ve výše zmíněné přednášce: „Nastává doba, kdy dosahujeme takové objemnosti, že nejzazší hranice naší bytosti může být vyznačena kruhem, který dnes opisuje – astronomicky řečeno Venuše, okultně řečeno Merkur*. Když projdeme životem ve světovém prostoru do sféry Merkuru, můžeme buď najít spojení s lidmi, se kterými jsme byli pospolu na Zemi, snadno, nebo nás může potkat i to, že se nám sotva podaří navázat takovéto spojení, že jsme do jisté míry odsouzeni k samotě. A zda se cítíme určeni více nebo méně k osamocení nebo – možno-li užít toho výrazu – ke družnosti, to závisí na tom, jak jsme prožili svůj pozemský život. Člověk, který v životě nedbal o to, aby ve své duši přivedl k činnosti mravní cítění, mravní smýšlení, mravní náladu, laskavost, soucit…, člověk, který řečené vlastnosti vyvíjel po dobu zemského života jen malou měrou, ten cítí při rozšiřování se ke sféře Merkuru, že je po smrti nucen k samotě. A je pro něj těžké najít jiné duše se kterými je spojen. Člověk, který velkou měrou vyvinul soucit, mravní smýšlení, žije při rozšiřování se k merkurské sféře s jinými dušemi v pospolité družnosti. Sféra Merkuru – okultně řečeno – je tedy tou sférou, kde se silně projevuje, jak jsme se vyvinuli co do mravních vlastností.“

Na venušinskou sféru (astronomicky sféra Merkuru*) „se (zde na zemi) připravujeme náboženskými vlastnostmi nebo náboženským smýšlením. Člověk, který v době mezi zrozením a smrtí v sobě vypěstoval smýšlení, které jeho duši umožňuje, aby se ohlížela po duchovních pramocnostech a prasilách světa, může být ve sféře Venuše družnou bytostí. Žije společně s ostatními lidmi, se kterými se jeho duše na Zemi sblížila. Ale také jiní duchové vyšších hierarchií vstupují, počínaje touto sférou, do lidské blízkosti a jestliže v sobě člověk v životě vypěstoval náboženské smýšlení, náboženské cítění, žije tu s duchy vyšších hierarchií společně. Naproti tomu se odsuzuje k odloučenosti, k uzavření, k samotě, jestliže zde na Zemi nespojil svou duši s podněty náboženského života. Jestliže byl na Zemi ateistou, stane se zde osamělým úplně.“

V následující sluneční sféře „se člověk cítí osamělým, jestliže na Zemi byl připraven jenom pro jistý druh náboženského vnímání ve své duši. Ve sluneční sféře je člověk družnou bytostí jedině tehdy, jestliže vypěstoval v nejlepším slova smyslu porozumění pro každé náboženské cítění, pokud vyvinul hlubší snášenlivost vůči všem náboženským systémům světa.“ (Všechny citace pocházejí z výše zmíněné přednášky.)

Duše se rozpíná dále do sféry Marsu, Jupiteru a Saturnu a dostává se až za hranice sluneční soustavy do sféry stálic, odkud se pak vrací zase nazpátek a po celou dobu se vlastně připravuje na příští vtělení.

Znovuvtělení

Duše spějící k dalšímu vtělení si za pomoci svého anděla strážného (viz kapitolu Myšlení v celcích a andělské poznávání) a dalších duchovních bytostí „šije“ svůj budoucí osud na míru. Nečiní tak dle pozemských zvyklostí, že by vyhledávala libost a vyhýbala se nelibosti. Od sobeckých pohnutek cestou sférami očištěná individualita splétá svůj osud podle toho, co potřebuje prožít, aby inkarnace splnila svůj účel – získat takové zážitky a zkušenosti, aby se skrze jejich působení proměnila v lepší, duchovně zralejší bytost. S přihlédnutím ke karmickým vazbám, do nichž je zapojena. Přitom nelze hledět na to, co bude příjemné či nepříjemné, ale jen na to, co je pro duši nutné. Tak se může stát, že vtělující se duše se na poslední chvíli zalekne svého budoucího osudu, část své individuality zadrží v duchovním světě a vtělí se neúplně. Rudolf Steiner tak někdy vysvětloval vrozenou duševní nedostatečnost, mentální retardaci, Downův syndrom a podobné poruchy.

Duše nacházející se před branou vtělení hledá pro svůj budoucí život vhodné rodiče, prostředí, místo, čas a všechny souvislosti, které mohou optimálně umožnit naplnění jejího osudu, její karmy. Tady bych pro ilustraci zmínil jednu osobní příhodu: Vraceli jsme se s tehdy asi čtyřletou vnučkou z výletu autobusem a ona nám zcela spontánně a bez zábran začala vyprávět, jak si, když ještě nebyla na světě, hledala rodiče, kterým by se chtěla narodit, a že tam byly i další děti, které si také hledaly rodiče. Vedle nás seděl mladší černoch a když jsme vystupovali, řekl ohromeně mojí ženě: „Máte úžasnou dceru.“ Ta mu potěšeně odpověděla, že je její babička. Asi po sedmi letech jsem se vnučky zeptal, jestli si na tu příhodu vzpomíná. Pamatovala si na onoho pána i babiččinu odpověď, ale co nám tenkrát vyprávěla, už si vůbec nepamatovala. Když jsem jí to připomněl, dívala se na mě, jako by to pro ni byla úplná novinka.

Malé děti si podobné vzpomínky vybavují, protože nejsou ještě zcela odděleny od duchovního světa, kde pobývaly před vtělením. A jsou zdokumentovány i vzpomínky některých dětí, které vyprávěly o svých minulých životech. Badatelé v těchto věcech pak dokonce některé rodiny, o nichž děti vyprávěly jako o mamince, tátovi a sourozencích a popisovaly detaily z minulého života, našli, navštívili je a zjistili, že jim před nějakou dobou zemřelo dítě. Některé vzpomínající děti si vybavily i své původní jméno, které se shodovalo se jménem zemřelého dítěte.

Přestože pobyt v duchovním světě mezi smrtí a dalším narozením probíhá podle R. Steinera po staletí, stává se, že když umře dítě nebo mladý člověk, vtělí se brzy podruhé. Dítě nebo mladík či dívka nestihnou mít takové prožitky, aby pak museli absolvovat celou cestu sférami, a vtělí se třeba po několika letech, aby prožili život jaksepatří dlouhý. Mám například kamaráda, který je přesvědčen, že minulou inkarnaci zakončil jako mladík, když bojoval za Wehrmacht a byl zabit v tankové bitvě u Kursku. Po patnácti letech se vtělil znovu, aby dokončil lekci, do níž patřila karmická událost u Kursku a kterou má v této dějinné epoše na Zemi prožít.

Úmrtí jako slavnost

Strach ze smrti je vlastně přežitek z neznalosti či z nedostatku představivosti. Z perspektivy duchovního světa je každá smrt slavností přechodu. Člověk se z cesty časností vrací domů, do věčné domoviny. Vnímavý pozůstalý může u lože blízkého zemřelého dokonce zažít jakýsi odlesk, ozvěnu této slavnostní chvíle. Když zemře člověk, který se smrti nebojí, protože je bytostně přesvědčen, že nejde o konec, ale jen o přechod do jiné dimenze, je i pro pozůstalé požehnáním, mohou-li být v okamžiku smrti s ním nebo se alespoň účastnit pohřbu.

Snad mohu tuto stať o smrti zakončit osobní vzpomínkou. Moje maminka byla po celý život silně věřící katolická křesťanka. Smrti se nebála ani v nejmenším a když cítila, že přichází čas jejího odchodu ke svému Spasiteli, těšila se i na shledání se svými blízkými, kteří ji předešli. Když zemřela, neměl jsem vlastně ani potřebu truchlit, cítil jsem, že její život se bohatě naplnil a snažil jsem se ji v duchu vyprovázet na cestě. Její pohřeb byl pro mě účastí na slavnosti vyslání rodinného velvyslance na misi do duchovního světa. A se stejnými pocity jsem prožíval i pohřeb maminky své kamarádky, která byla rovněž hluboce věřící.

I proto si myslím, že bát se smrti nebo se snažit na ni nemyslet, vytěsňovat ji, znamená jen nechtít pochopit vlastní smysl života, který je transcendentní a tkví ve věčnosti.

–––––––––––––––––––––––––––––––––

* Rudolf Steiner se v některých přednáškách zmiňuje, že astronomický Merkur je pro okultní porozumění Venuše a astronomická Venuše je okultně Merkur. Tato záměna vychází z toho, že okultní či esoterní pozorování nezohledňuje koperníkovský heliocentrický model sluneční soustavy, kde jednotlivé planety jsou považovány za fyzické koule a kde Merkur je od Země dál než Venuše, ale vztahuje se k ptolemaiovskému geocentrickému modelu, v němž planety byly vnímány jako celistvé sféry obývané příslušnými duchovními bytostmi a sféra Merkuru byla nazírána Zemi blíž než sféra Venuše. Jednoduše planeta, ležící blíže ke Slunci, která se dnes nazývá Merkur, byla dříve známa jako Venuše, a planeta ležící dále od Slunce, zvaná dnes Venuše, se dříve nazývala Merkur.