Svobodná mysl

Pocta Pavlu Zajíčkovi

Podrž si to, co tě možná zavalí,

ale ty zůstaneš tim,

kdo toto tvoří a pálí.

Pavel Zajíček (básník, hudebník a výtvarník)

O co jde v umění? Co je vlastně umělecké tvoření a k čemu vůbec je? To jsou věčné otázky a dá se na ně najít nespočet odpovědí, přisuzujících umění to či ono poslání podle doby a podle zaměření a obzoru odpovídajícího. Jisté je to, že schopnost umělecké tvorby je dar promlouvat k duši jinak, než jazykem pojmů. Krátká báseň, píseň či výtvarné nebo hudební dílo se nás často dotkne zásadněji, než promyšlený filosofující výklad. Podmínkou ovšem je, aby umění bylo vnitřně pravdivé, tj. aby vycházelo z nejhlubších zdrojů, jichž je člověk schopen dosáhnout. Pokud se to podaří, má takové umění neobyčejnou moc volat duši k prazákladu, k pravdě, k Duchu, tedy k probuzení se v sobě samotné. Skutečné umění oslovuje integrální lidskou podstatu – já (tedy ne jen oblast pocitů, pouhou část člověka) – protože sama pravá umělecká inspirace je uchopována touto podstatou. Tady se při tvoření nedá lhát. Autentické jádro lidské bytosti nelze falšovat ničím jiným, žádnou selankou harmonie, řádu a „pozitivních vibrací“. Mělkost takového „z prstu vycucaného“ umění je zvlášť pro toho, kdo má s uměleckou tvorbou vlastní zkušenosti, snadno rozpoznatelná. (Abych vyloučil interpretační omyly, dodávám, že dobré umění samozřejmě může pozitivně působit, ale nikdy to není jeho motivem. Skutečný umělec nemaluje, nevytváří, neskládá hudbu, nepíše atd., aby pozitivně a harmonicky působil, to je pro něj zcela druhotné.)

Severočeský sochař Bohumil Jerie, v jehož devadesátileté tváři se zračí linie nelehkých životních osudů i úsilí v hledání pravdy života modelujícího jeho pozoruhodnou osobnost, mně kdysi vyprávěl o své práci. Původně vytvářel figurální kompozice, postavy, v jejichž gestech zazníval patos životního údělu člověka, tak trochu připomínající Bílkovy vypjaté symbolické figury, ale i jemná lyrika neopakovatelnosti okamžiků. Později se snažil uchopit vlastní pohyblivou – éternou – podstatu života a přešel k tvorbě samotných tvůrčích forem. Jeho dřevění, kostění, nebo kamenní nositelé forem jsou nabití vnitřní dynamikou, jako by sami žili dál i po svém dokončení. Podle B. Jerieho je třeba dospět k citlivosti vůči materiálu, s nímž umělec pracuje, vnímat zakletý tvar dřeva, kamene či kosti, a ten pomáhat vybavovat, aby mohl vyvstat ve své mluvící jedinečnosti, plnosti a spontánnosti. Jen tehdy je výsledná forma přesvědčivá a může probudit pohyb v duši člověka. „Kdybych se pokoušel vnutit dřevu, s nímž pracuji, svou představu, jak má vypadat, nebylo by to umění, byla by to lež“, říká starý sochař. Nefalšované sochařské umění podle toho tedy vzniká z naslouchání řeči tvarů, z vnímání působících prasil a schopnosti tyto živé formy zviditelnit ve výtvarném objektu.

Jak je to ale s básní či textem písně? Ve škole jsme museli číst analytické výklady Máchova Máje a já jsem si už tehdy říkal, že kdyby Mácha vědomě obsáhl všechny ty významy, které veršům jeho slavné básně přikládali všelijací vykladači, nemohl by nic takového napsat – šťouravá učenost (ostatně neslučitelná s jeho bohémskou povahou) by mu v tom prostě zabránila. Obecně vzato: kdyby básník chtěl svou básní suplovat nějaký hotový a určitý názor, vyslovitelný učeným pojednáním, nebo kdyby chtěl psát bez inspirace, lhal by. A lhal by i kdyby se snažil vytvářet programově duchovní, pozitivní a harmonická díla. Umění nesnese autocenzuru. To jsme ostatně zažili v době ne tak dávno minulé. Akorát, že tehdy to byli pracující a práce, co bylo hodno uměleckého ztvárnění, a nyní jsou to třeba oblasti mystické, duchovní kosmická harmonie atp. Programová tvorba však nemůže nikdy být uměním, jen obyčejným řemeslem, protože jí chybí spontánnost, vnitřní svoboda – otevřenost vanutí Ducha, okamžité inspiraci. Předstírá-li někdo políbení múzou, plodí mrtvoly a okrádá sebe – když píše – a druhé – když to čtou, slyší, vidí a jinak zakoušejí – o čas.

Polibek múzy bývá vášnivý, rozdychtí srdce a otevře mysl. Nastává okamžik pravdy – napjatý pocit, že jsme zahlédli podstatu, že jsme zakusili dotek samotného Ducha, vstoupili do jasu, v němž se zjevují věci ve své odkrytosti. Básník nebo spisovatel se pustí do psaní. Ztrácí pojem o čase, zapomíná na jídlo i spánek. Když skončí, vidí, že to, co napsal přesahuje původní myšlenku, jíž se snažil uchopit pocit zahlédnutí podstatného. Dílo je hotovo, tepe vlastním srdcem, dýchá svým životem, oslovuje. Tento přesah původního nápadu je charakteristický pro dobrou báseň a je pro tvůrce verifikací kvality. Psal jsem to ještě já, ptá se v úžasu umělec, nebo mně vedl ruku anděl?

Takové umění je duchovní vždycky. Nezáleží vůbec na tom, jestli je duchovní také formálně, tedy jestli nějakým způsobem zobrazuje aspekty duchovního světa. Důležitý je obsah. Jestliže je z Ducha, najde si příslušnou formu sám. A ta nemusí mít s formální spiritualitou naprosto nic společného.

Odkrytí průhledu k podstatnému je základní pocit a každý nazírající či naslouchající umělec s ním naloží podle svého naturelu. Tak lze spatřovat jiskření opravdovosti třeba v Březinově kosmických vizích, v Seifertově lyrické nostalgii, ale i v nemilosrdně drsné, masky strhávající syrovosti textaře undergroundové kapely DG 307 Pavla Zajíčka z konce sedmdesátých let.

Necháme-li se vtáhnout do minimalistické, drásavé a soumračné hudby DG a jeho textů, je nám jako bychom nechávali opadávat jednotlivé nánosy lží, jimž se jinak nevědomky a ze zvyku oddáváme a v mrazivém očekávání cítíme „ponor na dno hlubokejch pramenů, v symbolu tvrdost skalních kamenů“, abych zvolil metaforu ze samotného Zajíčkova textu. Zajíček se pokouší zakusit, prožít a snést žár odkrytosti podstatného a vyjadřuje jej s drsnou hlubinnou otevřeností a archetypální poetikou:

je to co vidíš

obraz tvýho cejtění?

je to kam míříš

světlo tvýho snažení?

neni babylonská lež

v plameni cesty?

neni slovo

vzpříčenou rybí kostí?

neni chtění

vlastní cestou?

-------

sme slepý ptáci

letíme tam

i když nevíme kam

přesto letíme tam

-------

na dně studny šupinama

porostlá mlčí v rozjímání

nech zkamenět mý spočinutí

nekraď z mý cesty bludný kruhy

(z textů P. Z.)

Jaká propast mezi tímto upřímným a důsledným hledáním a pochybováním o sobě a o smyslu bytí (mimochodem vlastnosti hluboce lidské) a slabošskou technikou někdy až hysterického sebepřemlouvání v módní sebezáchovné vlně tzv. „pozitivního myšlení“. Jaký nepoměr mezi Zajíčkovým odvážným ponorem na dno a strmým stoupáním k vrcholům a jalovou idylkou konejšivé harmonie či vnitřně azylovou „mystikou čistoty“ nabízenou např. v hudbě a výtvarném umění nezávazné formální spirituality.

před jasnym prorockym slovem

se plazej jazyky křivý

pojď vzhůru až ke světlu

chci tě naučit cejtit

(Úryvek z textu P. Z., Lidi krve)

Ve světě neskutečných stínů, pseudohodnot, zevních i vnitřních falešných model, umělostí a „svatostí“ všeho druhu je slyšet barbarsky drsný hlas volající po bezpozlátkové nahotě a pravdě. Hlas, za nímž stojí hluboce autentický pocit nejen velké části jedné generace a jedné doby – pocit odcizenosti tomuto světu, nemožnost naplnění se jím:

jak sup

letící nad krajinou snu

nenacházim maso

do kterýho bych se zakous

------

chtěl bych žít

s černym havranem

splynout s černym

jeho letem

-------

chci svět náš

chci zběsilej čas

chci kus skály

kterou rozkoušem

chci vidět paprsek

za kterym jdem

chci všech se dotknout

chci rez a řev

chci vidět

chci cejtit

chci vnímat

chci dopředu

a nevobracet se

chci cestu

chci živej sen

chci syrový

chci bez hranic

chci slyšet

chci naději

chci chápat

chci drsnost

chci plnost

(z textů P. Z.)

Lidé vyžadující od umění povznesení, ve smyslu odnesení někam do idylických, vnitřně duchovních krajů, se před tímto přístupem otřásají odporem. Je pro ně příliš animální, primitivní, nečistý, nízký, zkažený, destruktivní, hrubý – čili špatný a škodlivý, ne-li přímo satanistický. Jenomže člověk je prostě tvor žijící v napětí mezi tělesností a duchovností, mezi citovostí, instinktivitou a rozumovostí, mezi záhadou pozemského a nebeského, a nechce-li žít v sebeklamu, že jen to duchovní v něm je podstatné – a jen s tím se chtít spojovat a to povznášet – musí se přijmout ve své celistvosti. Vzít na milost nebo aspoň na vědomí svůj Stín a brát jeho nároky vážně. Jinak odmítá život v pravdě a děsivě mrzačí své lidství – hierogamické (hieros gamos – posvátný sňatek) propojení ducha a hmoty.

Zajíčkovy texty jsou možná všechno jiné, jen ne „nízké“. Je v nich naopak aristokratická hrdost a vznešenost i přes jejich barbarskou drásavost a formální neuhlazenost. Je v nich nelítostné odmítnutí lži a iluzí, hledání naděje, vření pochyb i nacházení smyslu. To vše nefalšovaně a právě tak drásavě prožíváno a v tajemném mýtickém, archetypálním a formou občas surrealistickém duchu:

sou ostrovy uvnitř pevnin?

sou ostrovy čistýho dechu?

sou ostrovy lidí?

sou ostrovy v člověku?

sou tance zvuků

nad těmito ostrovy?

sou neuchvácený ostrovy?

-------

Mozaika

paprsky rozpalujou vroucí dar

skutečný se rozpadá do mozaiky

procesí je tiše zasněný

slova se proměnila v mlčení

kam míří ta lidská mozaika

kroky se nedaj zastavit

v různosti objevuje neznámý

------

used do pole ostrejch jehel

paprsek slunce pronik hlavou

vytýčil cestu z tekutý mlhy

strhal z těla magický kruhy

chtěl sem vniknout

do textů ticha

podzimní řeka mlčela

chtěl sem spatřit

obnaženou bytost

vstoupil sem

do polí jehel

zjizvený hladiny vod

se začaly chvět

poklady tohoto dne

skrytý před našimi zraky

ve svý obyčejnosti

ukazující za obzor

poklady tohoto dne

nabitý svojí nenápadností

vyrůstající z ničeho

stojící o samotě

Jestliže se ještě dnes spatřuje poslání umění v didaktickém ztvárnění vzoru, etického ideálu, pak je to už anachronismus. K etickému ideálu oprávněně poukazovalo středověké a ještě renesanční umění. Sochy světců, jež zdobily katedrály a barokní chrámy, Dantova Božská komedie, Raffaelovy Madony nebo díla chrámové hudby obsahují tento výchovný prvek. Dnes se však takový požadavek může docela oprávněně jevit jako neadekvátní, případně jako historická infantilita. Nejde přitom o to, že by dnešní člověk neměl nebo neuměl hluboce oceňovat staré umění. Jde o to, že každá doba má své kulturní požadavky a odpovídá fázi vývoje lidského vědomí i co se týká umělecké tvorby.

Dnešní člověk už vyrostl ze svého dětství. Dětská potřeba vzorů už ho nemůže vést dál. Jeho úkolem není napodobovat vzory, ale uskutečňovat sám sebe, svou jedinečnou bytost, pro niž není ve světě archetypů žádná hotová předloha, žádný vzor. (Ani Kristus pro nás nemá být vzorem k napodobování, ale má se v nás stát svobodným vnitřním impulsem k jednání. To je důležitý a mnohdy vůbec nechápaný rozdíl!)

Ztráta opory v obecném náboženském ideálu, postmoderní pluralita protikladných a přitom stejně hodnotných a stejně relativních názorů a strach stát v divočině světa a hlubině duše bez náboženských opor, bez vzorů a etických ideálů způsobuje, že současný civilizovaný člověk se obklopuje a naplňuje spoustou náhradních model a ideálů, od přízemně konzumních až po fanaticky náboženské. Nesnese pohled na svou vnitřní nahotu a zranitelnost, bojí se své animality, nehlásí se k ní (vyjma programové živočišnosti satanistů), potlačuje ji, „zaklíná“ ji do podvědomí. Popírá draka ve svém nitru v jakékoliv podobě. Obliba literatury a filmů, v nichž se tak či onak projevuje fenomén neznámého nebezpečí (sci-fi, horory), nebo akčních krváků a zpráv o masakrech a neštěstích, jasně svědčí o tom, že člověk je fascinován záhadností této své odvrácené strany, nerozumí jí, neví si s ní rady a objektivizuje si ji, promítá si ji kolem sebe, a tak ji náhražkově prožívá, místo aby ji hledal a vypořádal se s ní tam, kde skutečně dlí – v sobě samém. Útěk k „očištěnému“ (ve skutečnosti však jen z kontextu života vytrženému a sterilnímu) ideálu jenom prohlubuje propast mezi tím, co bývá naší dualistickou myslí rozlišováno jako vyšší a nižší přirozenost. Mohli bychom zde použít Zajíčkovo: „marný je putování k vrcholům, když kořeny zarůstaj do bahna“.

Člověk naopak potřebuje poznat své vlastní vnitřní nebezpečí, seznámit se se svým Stínem, uvědomit si svou nahotu, která tak pobuřuje slabé. A slabost se pozná právě podle toho, že před sebou drží štít ideálu a mává mečem moralizování. Je to však jen nejistota a strach být sám sebou, být celkem a ručit za sebe bez opor. Potřeba cenzury je potřeba slabých. (Mluvím stále o umění, ne například o cenzuře násilí v televizi, protože v tomto případě je třeba chránit slabé, to znamená děti.)

K čemu má dnes podněcovat umění? K demaskování lži, povrchnosti, předsudků, pokrytecké morálky a falešných ideálů, z nichž si člověk vytvořil jakousi ochrannou vrstvu před hlasem vlastní přirozenosti a opravdovosti. Má se stát inspirací k cestě do nitra, k jádru, k pravdě; nebát se odkrývat hlubiny, i ty „nepovznášející“. (Slovo nepovznášející jsem dal do uvozovek, protože si myslím, že už pouhé základní seznání, uvědomění si povahy těchto hlubin v sobě, přiznání se k nim – k vnitřnímu labyrintu i s jeho Minotaurem – nese příležitost povznést se nad ně, tedy získat přehled a nadhled. Iniciační zkušenosti mnohých o tom dostatečně přesvědčují.)

V umění nemůže chybět odvaha, plná odpovědnost za celek svého života a schopnost nevyhýbavého a neidealizovaného přijetí bolestí a deziluzí, které z toho plynou. Setkat se tváří v tvář se svými ukrývanými hlubinami totiž vyžaduje odvahu, vědomí odpovědnosti a sílu snést pohled do očí Stínu v jakékoliv podobě, ať už třeba v podobě netvora vzdoru či strachu, šarmantního a vtipného svůdce, destruktivního negativisty, pošetilce nebo pitvořícího se šaška a kolik je všech možných podob Stínu.

Krása může mít mnoho tváří a lze ji třpytící se spatřit také v odvaze k pravdě. Harmonie může vyvstat až tam, kde jsou účty vyrovnány, tedy tam, kde už nejsou dluhy k temnému a skrývanému. Proto je dokonce proti duchu umění vyžadovat působení harmonie dopředu, bez boje. Lehce dosažitelná a taky rychle pomíjivá harmonie (třeba poslechem libé New Age-hudby) je sice příjemná, uklidňující a konejšivá, leč umělecky bezcenná, poněvadž je iluzorní.

Morální čistota v umění – to je vůbec zrádný pojem. Buď je umělec vědomě celistvou bytostí s rozsahem mezi výšinami a hlubinami, a tím je také morální, neboť mravnost = integrita, nebo je bytostí neúplnou a slabou, odmítající temné bažinaté hlubiny, které jsou pro něj nesnesitelné, a žijící svou lepší částí ve vysněném ráji nebo vizionářském ideálu. Umělecké vytváření samoúčelně provokujících ohavností, adorace pudovosti a popření výšin, je extrém zase na druhou stranu, zcela ovšem příznačný pro současnou postmoderní roztříštěnost. Mravní čistota znamená nelhat si. Nic jiného.

A požadavek řádu? Ke kosmickému řádu patří moudrost v uspořádání přírody, a to i té vnitřní přírody v člověku, tedy životodárné a zároveň nebezpečné přirozenosti. Bez odpovědného přiznání se k ní jako celku, nemůže být o řádu řeč. Řád je vždycky možný jen v úplnosti a celistvosti.

Dobré umění skutečně povznáší, ovšem nikoliv k ideálu duchovnosti bez poskvrny, ale k pravdě, k odvážnému přijetí plné odpovědnosti za svůj život se všemi chybami, nedostatky, nezdary, se vší tíhou temné, nevědomé a neprobádané vlastní přirozenosti. Odhalovat v záblesku umělecké inspirace jinak zastřené sféry, hluboce temné i nadsvětelně zářící, kde rozumový pojem ztrácí na přesvědčivosti a působí vykonstruovaně – to je úkolem umění. To vše se však může odehrát jedině tehdy, když umělecký zážitek otřese základy naší pevnosti, když podnítí aktivitu samotného Ducha – svrchované vůle ve hře života.