Svobodná mysl

Není nikterak náhodné, že narození Božího Syna slavíme právě v období zimního slunovratu. Je to doba, kdy se slunce zastavilo ve svém půlročním klesání a začíná pomalu zase stoupat. Proto býval zimní slunovrat starými národy na severní polokouli oslavován jako znovuzrození slunce a například u Římanů nebo Slovanů také spojován s počátkem nového roku. Mnohé z prvků těchto dávných pohanských oslav se přenesly až do současnosti. Církev se je zpočátku marně pokoušela zakazovat, ale časem získaly křesťanský ráz a dnes patří neodmyslitelně ke koloritu Vánoc. Například samo slovo koleda má svůj původ v pohanské antice. Je odvozeno z řeckého kalandai nebo z latinského calendae označujícího první den v měsíci a zvláště pak počátek roku. Naši slovanští předkové nosili při koledách figuru děťátka symbolizující právě zrozené slunce. Přitom se zpívalo a různá říkadla střídaly prosby o dárek. Kdo nebyl skoupý a koledníky obdaroval, ten prý mohl v následujícím roce počítat s rozmnožením svého majetku. Souvislost s podstatou Vánoc, tedy s oslavou narození božského dítěte a se zvykem dávat si dárky, je tu zcela zjevná. Ale zimní slunovrat spojuje s Vánocemi ještě jiná, tajuplnější linie.

Ve starých náboženstvích, jejichž kořeny sahají až do pravěku, byla země uctívána jako Velká matka všech tvorů. Člověk ji tehdy nepociťoval jako hmotu bez duše, ale jako živou bytost – někdy laskavou, jindy hrozivou. Skály, to byly její kosti, v řekách proudila životodárná voda jako v žilách krev a vše, co na ní rostlo, zakrývalo její nahotu na způsob vlasů. Velká matka své děti obdarovávala potravou a když zemřely, přijímala je zpět do svého lůna. O tomto vztahu pravěkého člověka k zemi svědčí mimo jiné běžné kosterní nálezy mrtvých v poloze skrčenců – „embryí“. Dodnes se můžeme s úctou k Velké matce setkat u národů, které jsme si zvykli nazývat primitivními, ač se zdá, že z ekologického hlediska se dnes primitivně chovají spíš národy civilizované. V posledních desetiletích se však k ideji Velké matky – planety Země jako živé bytosti – vracejí i někteří přírodovědci, filosofové a hlubinní ekologové. Například James Lovelock, který prováděl výzkumy pro americkou NASA, obhajoval hypotézu, podle níž je planeta Země – Gaia – živým organismem, v němž probíhá cosi jako dýchání a metabolismus a který se chová podobně jako živá buňka. Mnozí vědci dnes znovuobjevují v přírodě posvátnou dimenzi.

Současně s tím, jak se v průběhu vývoje lidské vědomí individualizovalo, proměňoval se i vztah k Velké matce. Lunární božstvo bylo postupně nahrazováno božstvem solárním (což se projevuje i na změně kalendáře z lunárního v solární) – měsíční vědomí náležející k Velké matce a ještě nerozlišující já od svého okolí se proměňovalo v individualizované vědomí sluneční vztahující se k božskému Otci. Matriarchální řád ustupoval řádu patriarchálnímu. Velká matka se skryla v lidském nevědomí coby archetyp, praobraz.

V katolickém a pravoslavném křesťanství se však úcta k Velké matce částečně zachovala v úctě k Panně Marii, matce Ježíše Krista, jenž je v latinských spisech někdy nazýván Sol spiritualis – duchovní slunce. Odtud už není k pochopení významové souvislosti Vánoc se zimním slunovratem daleko. Použijeme-li analogickou úvahu, jaká asi byla použita když se ustanovovalo slavení Božího narození v běhu roku, nabízí se nám poetická paralela: Tak jako v čase zimního slunovratu rodí matka Země nové slunce, její lidský protějšek – Panna Maria – rodí slunce duchovní. Jako slunce opouští náruč země a stoupá výš, tak Ježíš opouští lůno matky, aby přinesl spásu všem lidem dobré vůle.

Zimní slunovrat je magický čas. Byl významný i pro stavitele megalitických mohyl. Některé z nich, například mohyla v irském Newgrange, jsou orientovány tak, aby v den zimního slunovratu do nich proniklo malým okénkem nad vchodem světlo vycházejícího slunce. Tyto mohyly sloužily jako hrobky a snad i astronomické pozorovatelny, ale zdá se, že to nebylo jejich jediné poslání. Astronomická orientace starověkých megalitických staveb, jíž archeologie tradičně přisuzuje zejména význam astronomického pozorování (snad z nedostatku pochopení pro odlišné vědomí jejich stavitelů), souvisí spíš s mysterijními zážitky tehdejších adeptů zasvěcení prožívanými v astronomicko-kosmických souvislostech. Megalitické mohyly tak mohly sloužit jako mysterijní místa, kam se uchylovali k dosažení závěrečného stupně zasvěcení adepti mystérií. I autentické zážitky archeologů, kteří strávili v mohyle inkriminovanou noc, svědčí o mimořádné působivosti doteku znovuzrozeného slunce.

Je možné, že ti, kteří měli být zasvěceni, vcházeli do nitra mohyly – do lůna Matky země, aby tam ve společnosti zemřelých zakusili mystickou smrt a znovuzrození. Při tom hrálo důležitou roli právě „nové“ slunce. Domnívám se, že k určité ilustraci tohoto mysterijního zážitku nám mohou posloužit svědectví těch, kteří prošli klinickou smrtí a jejichž výpovědi shromáždil např. Raymond Moody. Téměř všichni takto „zemřelí“ popisovali setkání s láskyplnou „světelnou bytostí“, která je upamatovávala na skutečný smysl lidského příběhu. Když sluneční paprsek dopadl na tvář adepta, ležícího v mohyle ve stavu mystické smrti, mohl se tento adept setkat s toutéž světelnou bytostí, která jej probudila do nového života.

Dnes už není třeba navštěvovat za mysterijním prožitkem nitro země. Kdo chce vnímat živě, pro toho je jeho vlastní život ve své každodennosti mysterijním dramatem. A Vánoce slavené v období zimního slunovratu jsou pro nás příležitostí setkat se s duchovním sluncem ve vlastním nitru. Neboť jak připomíná Angelus Silesius: „Byť Kristus v Betlémě se tisíckráte zrodil, jsi ztracen, dokud se i v tobě nenarodil!“