Politika bez iluzí
Fascinuje mě, kolik lidí věří na pohádky o proruských trollech, jež se snaží náš dotačně-korupční euroráj narušit či dokonce zničit. Ta pohádka jako by z oka vypadla jiné pohádce – té o mandelince bramborové, nasazené sem v padesátých letech zákeřnými americkými imperialisty, aby nám kazila naši socialistickou úrodu. Téhle paranoie zase věřili jejich předkové či (abych snad neurážel) současníci jejich předků. Naproti trollům stojí svazácká „Timurova parta“ správných chlapců a děvčat, co se prohlásili za ušlechtilé elfy a vyhlásili trollům válku. Zatím útočí jen nenávistí k nositelům jiných názorů než jsou ty jejich, považované za jedině správné, a udavačskou a cenzorskou aktivitou na sociálních sítích, ale může být hůř.
V posuzování politiky běžným občanem je příliš mnoho zbytečných emocí, protože politika sama je, ať se nám to líbí nebo ne, technologií moci zcela bez emocí. Nikdy v ní nešlo o lidi (snad jen řídkým výjimkám typu Gándhího), vždy jen o zdroje a moc. O iluzi, že provozují službu (nebo škodění, které mají na svědomí nepřátelé) lidem, se starají sami politici a hlavně veřejnoprávní a mainstreamová média, která podporují zjednodušené černobílé vidění světa dělbou na zlé a dobré strany v politice. Apriori předpokládají, že parlamenty „hodných“ zemí (západoevropské země EU, USA…) schvalují zákony ve prospěch lidu. Vlády „zlých“ zemí (Rusko, Čína, Maďarsko, Polsko… – sem patří pro naše mainstreamová média i samo Česko, protože neposlouchá rady dobrého strýčka z EU a odmítá se podrobit třeba uzákoňovanému přijímání migrantů) zase svůj lid vykořisťují, manipulují veřejným míněním, cenzurují a vůbec lidem všelijak škodí. A ty první dvě ještě ohrožují ostatní země světa. Vůbec nevadí, že největším světovým predátorem posledních sedmdesáti let jsou prokazatelně USA. Vojenské aktivity této země, maskované vývozem demokracie a dozorem nad dodržováním lidských práv, mají na svědomí sta tisíce mrtvých a rozvrácené země (např. Afghánistán, Irák, Libye, Srbsko-Kosovo, Ukrajina tomu zatím o vlásek unikla). NATO a OSN pak dodávají jejich agresivitě legitimitu.
Každá doba má své zlaté tele – ideologii, které se podkuřuje a na níž se nesmí nitka zkřivit. Tím současným idolem se stala právě lidská práva povinně uctívaná ve všech projevech státníků zmíněných „hodných“ zemí. Odvolá-li se politik na lidská práva, jako na nejvyšší instanci (dřív se tak odvolávalo k Bohu), je každý jeho kritik jakoby pošpiněn už dopředu tím, že nesdílí ideu domnělého dobra a nezištné lásky. Jenže o ona opěvovaná lidská práva tu vůbec nejde.
Zapomeňme na médii sugerované černobílé vidění světa a ptejme se, o co skutečně jde v politice. Nebo spíš o co by mělo jít v politice především. Odpověď je jednoduchá: vláda jakékoliv země by měla usilovat především o prosperitu své země. Všechno ostatní je až druhotně důležité. Prosperita se projevuje zejména zabezpečením státu před mocenskými choutkami jiných zemí (a tady rozhodně není na místě zmíněné černobílé dělení na země hodné a zlé), občanů před vnitřními zločinci a hospodařením bez dluhů. Do práv a svobod občanů by vláda měla zasahovat co nejméně. Poslanci by měli schvalovat zákony, které směřování k prosperitě podporují a ne ztěžují nebo znemožňují. Český i evropský parlament však schvaluje desítky a stovky zákonů, které prosperitu zemí poškozují. Například zákony o přijímání imigrantů. Jsou lídři EU skutečně tak hloupí, že si myslí, že imigranti z jiného civilizačního okruhu (Orient, Afrika), kde je rozšířeným náboženstvím islám, se zde integrují a budou vydělávat na naše důchody? Přičemž přišedší mouřeníni ani nezastírají, že integrovat se rozhodně nechtějí, protože náš civilizační okruh považují za úpadkový (v některých ohledech právem) a cítí se nám nadřazeni. Dělají naopak všechno pro to, abychom je museli živit my sociálními dávkami.
A teď si dovolím „rouhání“ zlatému teleti: Je někde ve světě takový státník, který opravdu dbá o prosperitu vlastní země a snaží se ji chránit před vlivy, jež prosperitu poškozují? Pár se jich najde. V poslední době se v tomto ohledu velmi vyprofiloval maďarský premiér Viktor Orbán. (Jeho rozumné projevy, kterým je radost naslouchat, nám sice mainstreamová média neposkytnou, protože pak by pro ně bylo těžší ho kritizovat, ale zájemce si je může najít na internetu i s titulky.) Italský ministr vnitra Matteo Salvini také neholduje obelhávání vlastního národa, ale razantně hájí práva lidí své země zůstat bez ničivého vlivu imigrantů. Pozadu nezůstává ani italský ministr zahraničí a další členové loni etablované vlády. A polská vláda, o níž se teď tak moc nemluví, rovněž občanům své země naslouchá a její podpora tomu odpovídá.
Záviděníhodnou podporu vlastního lidu má i ruský prezident Vladimír Putin, přestože nás naše média neustále ubezpečují, jak to tam jde vše od deseti k pěti. Putin je jimi vykreslován jako démon zla, který stojí pomalu za všemi špatnostmi a špinavostmi v domácí i světové politice. Vraždí politické oponenty, spolupracuje s teroristy, zabírá cizí území, manipuluje veřejným míněním, ovlivňuje volby všude na světě, z naivních důvěřivců dělá své trolly… a snaží se vám dostat do každého jogurtu, co máte v lednici, aby ho kontaminoval novičokem.
Putin však umí svou moc užívat k prosperitě Ruska. Možná, že právě tím tak strašně štve vladaře EU, protože oni to neumějí. Země rozvrácená dlouhodobým socialismem a následně rozkrádaná novodobými oligarchy a za nimi stojícími kořistnickými snahami cizích států v době Jelcinovy vlády, se pod jeho správou stává opět světovou mocností. To je objektivní fakt. Putin je inteligentní, mazaný a lstivý politik, ale to mu nelze zazlívat. Tady si dovolím doporučit k přečtení jednu z mála – a možná jedinou – objektivních publikací o něm, která u nás vyšla. Napsala ji česko-finská politická analytička Veronika Salminen a jmenuje se Putin – nezkreslená zpráva o mocném muži a jeho zemi. Ostatní knihy svědomitě udržují obraz Putina jako asijského stepního démona a zločince ze struktur KGB.
Kdo chce přemýšlet o politice realisticky, musí se zbavit kladných i záporných předsudků k zemím a jejich vládcům, které ho nutí hodnotit děje černobíle ideologicky. Do politického hodnocení nepatří verbalizace pocitů sympatií a antipatií. Člověk, který neumí samostatně myslet, ale pouze pociťuje, by udělal lépe, kdyby se k politice vůbec nevyjadřoval. Je to totiž k ničemu, protože to vypovídá pouze o něm, nikoli o tématu. Bohužel jsou takových lidí plná média. Opakuji, že politika se dělá bez emocí, bez dojímání se lidskými osudy a ani k jejímu hodnocení tudíž emoce nepatří. Zavádějí od reality úplně jinam.
Mechanismus vládnutí a diplomacie je dostatečně popsán Niccolou Machiavellim a funguje stále. Ujišťování politiků, že oni machiavellisty nejsou (to ti druzí, zlí), na tom nic nezmění. Machiavelli ve svém Vladaři jen prostě popsal, jaké prostředky se používají, aby člověk dosáhl toho, co považuje za dobré. Špatný státník považuje za dobré ukojení svých sobeckých potřeb (třeba movitého zajištění či ješitnosti), dobrý státník, považuje za dobré vše, co vede k prosperitě jeho země. Dost často se ale tyto sobecké a nesobecké zájmy kryjí – tím, že vede zemi k prosperitě, ukájí státník i svou ješitnost a potřebu zajištění. A na tom není nic špatného.
A pak je tu umění diplomacie. Každá země hájí svoje zájmy a střetává se v tom leckdy se svými sousedy. Lstivost a mazanost je v takovém případě vítaným diplomatickým prostředkem a ne něčím, co je třeba odsuzovat. Zkouší to jeden na druhého a ani tady samozřejmě neplatí barvy „dobrých“ a „zlých“. Své o tom věděl náš Otec vlasti. Spory se spíš než vojensky snažil řešit diplomaticky a byl v tom velmi protřelý.
V dnešní zvrácené době však není politickou ambicí prosperita státu. Za politicky dobré je považováno vše, co vede k leštění zlatého telete lidských práv, multikulturalismu, ochraňování menšin a úchylné gender agendy bez ohledu na zájmy jednotlivých států. Z toho tyje většina neziskovek, které jsou živy z našich daní a fondů cizích států, a proto budou svou ideologii bránit zuby nehty. Jestliže se politik vymezí proti obecné chiméře lidských práv a upřednostňuje zájem své země (např. Orbán), je opatřen nálepkou diktátor, fašista apod. Tím je v očích ideologů dostatečně znehodnocen. Jenže veřejnost, aspoň ta v zemích bývalého východního bloku, která už totalitu zažila, tuhle hru se slovy dávno prokoukla a dává to najevo. A je možné, že i v hnutí žlutých vest, které začalo ve Francii protestem proti tamnímu prezidentovi dokonale žijícímu mimo realitu, se rodí realističtější uspořádání Evropy. Bez boje s šílenými ideology se to ale neobejde. Inu, čekají nás zajímavé a nebezpečné časy.
Psáno na Nový rok 2019.
