Nejstarší chrámy světa
Nikde jinde na světě se nesetkáme s takovou koncentrací megalitických památek jako na ostrovech Malta a Gozo ve Středozemním moři. Ostrovy, rozlohou dohromady menší než Praha, jsou jimi přímo poseté – je jich tu nejméně pětačtyřicet. Ať už jsou to zbytky obrovských chrámů, rozsáhlé podzemní prostory vybudované lidskou rukou, volné dolmeny v krajině nebo hluboké brázdy (některé vedou až do moře či z moře) vyježděné v kamenném podloží těžkými vozy či snad vyryté sáněmi, na nichž nejspíš byly dopravovány obrovské kamenné bloky.
Nikdo neví, odkud přišel neolitický národ, který tu začal stavět svůj kamenný svět. Kromě staveb, kostí a keramiky po sobě nezanechal žádné stopy. Jeho příchod se datuje do doby kolem roku 5000 před Kristem a zahájení staveb o pár století později. Věkovitost staveb se však odvozuje pouze od nálezů kostí v jejich bezprostřední blízkosti, protože používanou uhlíkovou metodou lze určit jen stáří organického materiálu. Ale i tak je jisté, že zdejší prehistorické chrámy jsou nejstaršími dochovanými stavbami na světě. Jsou starší než Stonehenge i egyptské pyramidy.
Způsob stavby prozrazuje zkušené stavitele, kteří stavěli podle plánů a ve svém oboru už byli mistry. Vypadá to dokonce, jako by jim váha a rozměry obrovských kamenných kvádrů nečinily žádných omezení. Dochovalo se i několik malých modelů z měkkého kamene, které dosvědčují, že stavitel měl předem jasno o výsledku svého díla. To příliš neodpovídá rozšířené představě pravěkého primitiva s pazourkem, sotva odrostlého opici. Všechny chrámy byly budovány podle jakési osnovy, přičemž nenajdeme dva úplně stejné. Na první pohled působí jako neuspořádané bludiště malých a větších sálů spojených chodbami. Vstupní bránu často tvoří trilit – dva opracované pilíře s kamenným překladem, vše spojené a zajištěné proti sesunutí žlaby a čepy. Půdorys chrámů připomíná trojlístek, nebo má ledvinovitý tvar. Někdy je tento trojlístek doplněn dalšími „listy“ až po velké komplexy.
Patrně nejstarší stavbou je Ggantija na ostrově Gozo – soustava tří megalitických chrámů zasvěcených bohyni matce. Přesněji to, co z nich zbylo. I bez zastřešení však působí impozantním dojmem: ohromné kamenné bloky tyčící se do několikametrové výše, masivní oltáře… Velká matka je bohyní plodnosti a archeologové tu objevili i její sošku, jejíž tvary – mohutná ňadra a boky – odpovídají půdorysu hlavního chrámu.
Vedle na Maltě v Ħal Saflieni najdeme hypogeum – podzemní posvátný prostor. Je to třípatrový, přes deset metrů hluboký komplex o celkové ploše kolem 500 metrů čtverečních, pocházející z doby asi 3800 až 2500 let před Kristem. Leží nedaleko chrámu Tarxien, kde bylo objeveno torzo obří ženské sochy. Na rozdíl od ostatních maltských chrámů z megalitického období je hypogeum labyrintem podzemních chodeb, síní a sálů, vytesaným do skály a postupně rozšiřovaným po dobu 1300 let. Mimo oltářů a obětních komor obsahuje nesčetné menší výklenky, v nichž byly nalezeny zbytky kostí několika tisíc osob a také soška nazývaná Spící kněžka.
Maltští archeologové společně s americkými fyziky měřili akustické vlastnosti této stavby. Ukázalo se, že „akustickým srdcem“ svatyně je malý výklenek označovaný jako „komnata zázraků“. Pokud v jeho nejzazším koutě zazní hluboký mužský hlas, začne zvuk rezonovat celou svatyní. „Ta rezonance je skutečně výjimečná, slyšíte hlas hřmít všude kolem,“ popsal svou zkušenost Joseph Farrugia, který výzkum vedl.
Na jižním pobřeží Malty se nacházejí hned dva chrámy pár set metrů od sebe – Mnajdra a Hagar Qim. Ten tvoří souvislý komplex asi deseti místností s několika oltáři, oválnými otvory vytesanými do kamenů místo dveří a kamennými lůžky, určenými údajně k rituálním souložím nebo k zasvěcovacím obřadům (pro zajímavost: nejtěžší kámen v Hagar Qim váží okolo dvaceti tun a je vysoký přes sedm metrů). Střecha se nedochovala, ale když si představíte, že tu kdysi byla temná spleť místností a chodeb, tajemně osvětlovaná jen několika pochodněmi, pochopíte, jakou magickou sílu muselo v sobě ukrývat tohle místo. Zíráte uchváceni věky a snažíte se představit si, co se asi odehrávalo v přítmí chrámů. Jakých iniciačních, obětních či věštebných obřadů byly mlčící kameny svědky? A co to vůbec bylo za národ, který neváhal dopravovat některé ohromné kamenné bloky desítky či stovky kilometrů po moři až sem (ne všechny kameny použité na stavbu chrámů totiž pocházejí z Malty), aby na tak malém prostoru soustředil tolik posvátných staveb?
Není ani známo, zda tito lidé ostrovy obývali, nebo je pouze navštěvovali za účelem rituálních obřadů. Je docela pravděpodobné, že Malta byla kultovním místem této neolitické civilizace, která o něco později vytvořila další podobné stavby, například kamenné řady v Carnacu, mohyly v západní Bretani, Stonehenge v Anglii, monumentální mohylu v irském New Grange… A to nemluvíme o desítkách méně známých staveb, menhirů, dolmenů a pohřebních mohyl roztroušených po celé Evropě.
Odkud přišli, jak žili a uvažovali tihle lidé a kam se pak poděli? Kolem roku 2500 před Kristem už totiž byla Malta zase neobydlena a chrámy zely prázdnotou.
Zaneseme-li si na mapu Evropy výskyt megalitických staveb, pak ty nejstarší najdeme na atlantském pobřeží Evropy – ponejvíce v jižním Irsku, západní Anglii, Bretani, jihozápadním Portugalsku a také na místech dostupných ze Středozemního moře, tedy na Maltě, Korsice a v jižní Francii. Mladší jsou pak dál ve vnitrozemí, zejména dnešní Francie byla oblíbenou destinací. To nás může opravňovat k domněnce, že stavitelé megalitů přišli ze západu – z oblasti, kde se dnes rozlévá hladina Atlantického oceánu, což by mohl být další argument ve prospěch existence záhadné Atlantidy – někdejší pevniny za Héraklovými sloupy, o níž se zmiňuje Platón. Srovnáme-li s tímto zjištěním jejich vyspělé stavitelství, je otázka po atlantickém původu stavitelů monumentálních kamenných chrámů zcela na místě.
Vyšlo ve čtvrtletníku Obce křesťanů Okruh a střed 4/2009.
