Ladislav Klíma – bezohledný burcovatel Boha v sobě
Letos (psáno v r. 2008) proběhla bez zvláštní publicity dvě kulatá výročí originálního filosofa, spisovatele a dramatika Ladislava Klímy – narození 22. 8. 1878 v Domažlicích a úmrtí 19. 4. 1928 v Praze. Naprosto svébytná a pronikavá osobnost, kterou kdosi výstižně nazval Diogénem české filosofie, fascinuje dodnes ostrostí pohledu na lidské hemžení a nemilosrdností, s jakou demaskuje vžité předsudky a morální pokrytectví.
V septimě gymnázia byl osmnáctiletý Klíma vyloučen ze všech rakouských škol pro urážku habsburské dynastie, které se dopustil ve školní kompozici. Pokračoval pak ve studiu na gymnáziu v Záhřebu, ale po půl roce se vrátil domů pevně rozhodnut, že „do žádné školy už nevkročí a žádnému povolání se nebude věnovat“. Když dosáhl plnoletosti, vyplatil mu otec jeho dědický podíl a Klíma se mohl konečně stát nezávislým myslitelem – „žít bez občanského povolání, svobodný, eremitsky jen sám sobě“. Pobýval v Plzni, Železné Rudě, Curychu, tyrolském Landecku a od roku 1904 v Praze. Tady vlastním nákladem anonymně vydává svou první knihu SVĚT JAKO VĚDOMÍ A NIC.
Klíma se v ní projevuje jako radikální subjektivista. Existence světa je mu závislá na vlastním vědomí (přímý opak marxistického tvrzení, že „vědomí je odrazem objektivní reality“). Svět se pro něj stává hříčkou jeho vůle, která vytváří sebe sama podle svých vlastních představ. Svět je zkrátka tím, co z něho vědomí chce mít (ludibrionismus).
Kniha zůstala bez odezvy. Teprve po dvou letech si ji všimli básník Otokar Březina a sociolog Emanuel Chalupný, který ji uvítal jako historickou událost v dějinách české filosofie. Oba se pak stali jeho celoživotními příznivci, a když Klímovi po čase došly i peníze zděděné po otci a uchýlil se v roce 1915 do vysočanského hotelu Krása, finančně ho podporovali.
Přátelé se pokoušeli najít filosofovi zaměstnání, které by ho živilo, ale bez úspěchu. Krátce vykonával práci strojníka u lokomobily nebo hlídal opuštěnou továrnu v Libni, ale ani tady dlouho nevydržel. V roce 1917 se dokonce podílel jako společník přítele, chemika F. Böhlera, na výrobě tabákové náhražky. Neúspěšně.
Klíma si zapisoval své aforistické poznámky, sentence a deníkové záznamy, psal obšírné dopisy přátelům, kde objasňoval podstatu své filosofie, s bujnou fantazií horečnatě sepisoval groteskně absurdní příběhy, v nichž „směšnost a hrůznost jsou sestry“ a přispíval do pražských časopisů (Tribuna, Tvorba, Ruch filosofický, České slovo, Právo lidu, Rozvoj aj.) úvahami na různá témata. V roce 1922 své příspěvky vydal v knize TRAKTÁTY A DIKTÁTY.
Stavovské divadlo tehdy také uvedlo premiéru komedie MATĚJ POCTIVÝ, kterou Klíma napsal společně s dramatikem Arnoštem Dvořákem. Hra vyvolala veliký skandál, protože vašnostové veřejného života se v nelichotivých postavách poznali. Jde o satiru na politický život a rozkrádání státního majetku za první republiky. Pečlivě skrývané zlodějství mocných demaskuje Matěj Poctivý tím, že vyhlásí veřejně všezlodějství jako společenský program. Obrací naruby všechny hodnoty a významy, ukazuje rub světa a zesměšňuje jeho falešnou důstojnost. Po soudním sporu však musela být komedie přepracována v bezkrevnou lidovou hru a bez zájmu publika zapadla.
Druhý soubor esejů VTEŘINA A VĚČNOST publikuje Klíma v roce 1927. Silné kouření a alkoholismus ale podlamují jeho zdraví. Než v necelých padesáti letech zemřel na tuberkulózu, dožil se ještě druhého vydání své stěžejní filosofické práce a stačil připravit k tisku groteskní „romanetto“ UTRPENÍ KNÍŽETE STERNENHOCHA. Ostatní Klímova díla vyšla až po jeho smrti.
Sám sobě Bohem
F. X. Šalda nazval Klímu „nejvolnější filosofickou osobností, géniem, který se jako orel myšlenky vznesl k slunci absolutna, před nímž se však lidé křižovali jako před ďáblem, umlčeli a přemlčeli ho jako každého, kdo by u nás zavadil o absolutní, metafyzickou spekulaci“. Podle něj je celé Klímovo dílo „jediná symfonie, jednotná i celistvá, vytrysklá z jednoho žhavého jádra jako ze svého středu“.
Klíma nebyl případ salonního filosofa. Svou filosofií bezprostředně žil, a protože to byla filosofie výstřední, byl nekonvenční i jeho život. Odmítal civilizační návyky jako zbytečné předsudky a sám na sobě zkoušel, co vydrží. Stál hodiny nahý v mrazu, bylo mu jedno, co jí („snědl jsem vuřty, z kterých zbyly téměř jenom červi, pil vody, po kterých by normální člověk onemocněl… a ukrad jsem jednou kočce zakousnutou myš a sežral ji, jak byla, s chlupy a kostmi“), trval pouze na dostatku kouření a alkoholu.
Ve svých filosofických i beletrických spisech zesměšňoval dobovou morálku, odhaloval její rafinované pokrytectví (dnes bychom řekli, že byl politicky nekorektní). Nejvyšší hodnotou mu bylo čisté vědomí sebe, které chtěl dovést k božství (egodeismus), a celý svět pro něj byl „jen hříčkou mé absolutně komandující vůle“ (egosolismus). Jediný způsob života hodný jeho ducha bylo vymanění se z omezující tělesnosti, obyčejnosti a dosažení nejvyšší duchovní esence – stát se sám v sobě Bohem (deoesence).
Jeho myšlenky byly pro člověka, který si sám sebe považoval, zhusta urážlivé. V předmluvě ke své knize TRAKTÁTY A DIKTÁTY píše: „Ani v knize nemůže být autor zdaleka upřímný. I spisovateli neordinérnímu, který by se podal bez obalu, hrozilo by něco horšího než člověku, jenž by vyšel nahý na ulici. Jen bláznovstvím i hloupostí, chorobností, zrůdností, perverzností a sprosťáctvím, obscenitou, špínou a zločinností jevilo by se jeho dílo otrockému dobytku, kterým je lidstvo.“
Žížala nad profesora
Klíma nade vše pohrdal univerzitním akademismem, což po svém vyjádřil v kapitole PŘÍŠERNÝ KONEC FABIŮV ze zamýšleného rozsáhlého románu, kde se zločinec a zvrhlík Fabio setká se svým duchovním dvojníkem, který mu oznámí, že se po smrti znovu vtělí. Fabio naléhá, aby mu řekl, kým bude, a rozvíjí se tento absurdní dialog:
…„Staneš se něčím nesmírně nízkým a ubohým!“
„Čím? Ropuchou? Pavoukem? Žížalou? Hovnivalem?“
„Něčím horším!“
„Psem?“
„Horším! Je to něco ještě horšího než pokorně se vrtící psí ohon!“
„Obyčejným člověkem?“
„Uhodl jsi! Ale netroufám si říci jakým!“
„Knězem? Ministrem? Či snad, hrůza, konstitučním panovníkem?“
„Něčím ještě horším!“
„Pro boha živého! Snad ženou?“
„Něco ještě horšího!“
„Mluv! Velím ti to!“ zařval.
„Nuže, pak musím, ač hrozně nerad! Staneš se profesorem!“
A tu statečný Fabio zbledl jako křída, zamával rukama a padl na zem. Omdlel… Když přišel k sobě, byl nad ním přízrak nakloněn a tvářil se zoufale.
„Pane, neděs se toho tolik…“
„Mlč!“ zařval Fabio a rval si chomáč vlasů… „Já – a profesorem! Běda, třikrát běda! Je možno, abych tak hluboko klesl? Zešílím! Nikdy jsem to slovo nevyřkl – teprve teď! A mluv, prase, jakým profesorem? Rychle, sice tě zardousím!“
„Běda, třikrát běda! Staneš se universitním profesorem, profesorem filosofie, hlavně morálky!“
Fabio jal se řvát jako umírající hyena a bil hlavou o zem…
Znovuobjevení filosofa
Pro své pohrdání vším malým a prostředním, pro obrácení hodnot a nesmlouvavý let k výšinám ducha nebyl Ladislav Klíma nikdy široce vyhledávaným filosofem. V době husákovské normalizace se však stává „patronem mladých“ českého undergroundu, jak ho trefně označil básník a filosof Egon Bondy. Pro mladé lidi, kteří odmítali žít ve lži režimu, bylo Klímovo znovuobjevení explozí osvobozující bomby. Jeho spisy, které samosebou tehdy vycházet nemohly, kolovaly a šířily se v samizdatech, jeho citáty v tomto prostředí zdomácněly a v psychiatrických léčebnách, paradoxně ostrůvcích svobody, kam se uchylovali mladíci vyhýbající se vojenské povinnosti, se jeho díla ve skupinkách předčítala. Známá undergroundová kapela Plastic People of the Universe zhudebnila jeho prózu JAK BUDE PO SMRTI.
Filosof Jan Patočka Klímu nazval „předčasným myslitelem absurdity“. Vrcholem jeho hodnocení je pak vyjádření prof. Zdeňka Neubauera (laureáta ceny Nadace Vize 97), který napsal: „Ladislav Klíma je jedním z největších zjevů dějin myšlení, jeho dílo je velkou filosofií v nejsilnějším, nejvzácnějším slova smyslu, splňující nejvyšší nároky na podstatné a pravdivé myšlení. Neváhám Klímu označit za apoštola – svědka a hlasatele – vzkříšeného Boha z vlastních sil.“
Aforismy a citáty
• Kdo bude vskutku velký člověk? Ten, jehož vůle bude kompenzovat utrpení: člověk, jenž bude jen na rozkaz vůle konat stále stejně mnoho, jako koná dnes pod ostruhou nepříjemnosti, obav, pod bičem bolesti. Utrpení odpadne pak, jsouc zbytečné.
• Jemný člověk se stydí užít zákonného „práva“ a pranic ho necení; hrubému je vším a užije ho s nejlepším svědomím.
• Heros se nestrachuje utrpení, nestrachuje strachu, on obé chce! A teď aplikujme maximu: čiň jiným, co chceš, aby oni tobě činili.
• Hrdý odejde ze života, kdy chce; všichni však lidé nechávají se z něho jako z hospody vyhodit.
• Je-li co jistého, je tím trvání ducha po smrti… Obyčejný člověk nevyšine se nikdy vskutku nad materialismus. Jen filosofický duch, jemuž jsou myšlenky jeho úplnou a jedinou skutečností, je schopen pevného, rozumného „přesvědčení“, že smrt jest jen branou nového duševního života.
• Dnes zaměňují se idiotsky pojmy ovládání a utiskování. Skutečné ovládání je zvelebování ovládaného, jeho povznášení, osvobozování. Dnešní lidstvo podobno je surovému výrostku, který nikdy laskavé rodiče nepoznal, a teď rodičům vůbec a každé vládě nadává. Každý má rodiče a pány, jaké zasluhuje. Otroci vychovávají teprve své pány v otrokáře.
• Znamenitý člověk!: oproti kolika ranám osudu je obrněn svou hloupostí.
• Teprve pak by bylo lidstvo vskutku statečným, až místo „strašidlo“ říkalo by se všeobecně „lákadlo“.
• Kdyby lidé věnovali jen tolik péče zdokonalení svého charakteru, jako věnují cídění svých bot, dobře by to s lidským pokolením vypadalo!
• Co člověk potřebuje nutně? Vzduch, vodu, denně tak tři čtvrtě kila moučné placky a tři čtvrtě litru mléka, v případě větší zimy nějaký kus špatného vodiče tepla na kůži, a leda ještě někdy díru ve skále, zemi, stromu. Nic víc.
• Co je lidstvo? Přiblblá společnost žebravých bestií.
• Jako opice ze zkažených dravců, tak povstal člověk ze zkažených opic.
• Delikátnost ve filosofii je stejná neslušnost, jako při soaré se vysrat na stůl.
• Jak nemíti tajemství před přítelem a milenkou, když máme jich nutně bezpočet sami před sebou!
• Kdo oklešťuje jiné, oklešťuje pak následkem toho nutně i sebe. A oklešťování končí vyklešťováním. Duševně jsou všichni lidé kastráti, česky volové.
• Obyčejný člověk nevidí, on jen očima čichá!
• Nikdo že tě nemiluje? Nikdo že si tě neváží? Tedy miluj a važ si sám sebe!
• Krása je políbení se lásky s hrůzností.
• Krása ženské tváře spočívá pro muže ve výrazu mystické touhy po Muži…
• Jelikož žena vyžaduje od každého muže v hloubi především erotickou náklonnost k sobě, vyžaduje nejen galantnost, ale i mravní ušlechtilost, lhát každé ženě lásku.
• I tím vyniká žena nad muže, že altruistický smysl jest u ní silně vyvinut; rovněž je silněji vyvinuta její zadnice.
• Duševní koncentrace roste proporcionálně s rychlostí přísunu alkoholu.
• Tvořit značí jít kupředu jen svou cestou a nic nad to.
• Láska ke všem lidem činí hned život netušeně pohodlným.
• Rozetnutí gordického uzlu: Jen pak zabijeme stud, když se i za něj přestaneme stydět.
• Kompliment je krvavou urážkou.
Vyšlo v prosinci 2008 v časopisu Xantypa.
