Svobodná mysl

Vzpomínám si na jeden už pěkně letitý vtip od Vladimíra Renčína: Na lesním palouku stojí v půlkruhu sedm trpaslíků a zálibně pozorují mileneckou dvojici uprostřed. Vyrušení milenci na ně vyjeveně hledí a jeden z trpaslíků je uklidňuje slovy: „Nenechte se rušit, jako bychom tu nebyli. Marx přece naši existenci vyvrátil.“

Nebyl to jen Marx, kdo si zasedl na trpaslíky, víly, rusalky, permoníky, skřítky hospodáříčky a vůbec všechny ty četné elementární bytůstky, které oživovali přírodu v představách a snad i přímých zážitcích našich předků. Věda je nezná, tedy nejsou, jejich místo je už jen v pohádkách a dětské fantazii. To je obvyklý úsudek. Naštěstí kromě vědeckého světonázoru žije ještě tradice (nejen lidová, ale i filosofická) a lidé, kteří, vedeni svými zkušenostmi, věří, že trpaslíci nejsou jen výmyslem bujné fantazie. Staří horníci vědí o permonících své, ale na setkání s nimi vzpomínají raději jen v soukromí.

Pochopitelně. Zkuste v našich krajích s vážnou tváří hájit existenci trpaslíků před normální spořádanou společností. Nejspíš budete podezíráni, že jste si pořádně přihnuli, případně, že jste bez dovolení právě opustili zařízení, kde se nad takovými tvrzeními nikdo nepozastavuje. V lepším případě vás budou brát jako recesistu. Jinak se k vám zachovají na Islandu. Tam by se nad takovým tvrzením sice pozastavovali rovněž, ale jen proto, že by jim přišlo divné, proč vůbec máte zapotřebí někomu vykládat takovou samozřejmost. Na Islandu a ve skandinávských zemích patří přesvědčení o existenci elementárních bytostí k hluboce zakořeněné tradici. A nejen u prostého lidu. Islandský premiér se svým přátelským vztahem k těmto bytůstkám netajil ani před zahraničními novináři. Jak mi vyprávěl jeden očitý svědek, v norských domácnostech se můžeme často setkat s tím, že pán nebo paní domu (třeba i vzdělaní a vážení občané) odlévají na misku trochu mléka pro domácí skřítky hospodáříčky. Je zajímavé, že i kočky to respektují a misce se vyhýbají.

Když už jsme u koček: Všimli jste si jak podivně se někdy kočky a zejména koťata chovají? Zaměří svůj pozorný pohled někam, kde vy nic nevidíte, naježí se, a pak skočí do prázdna, jako by něco chytaly. Jejich výraz potom, co lapily jen vzduch, svědčí o těžkém zmatení. Ač tím riskuji pověst příčetného člověka, jsem přesvědčen, že právě takhle laškují s kočičkami skřítkové.

A tak, až v lese potkám vousatého trpaslíka nebo sličnou vílu, nic nedám na Marxe a poklábosím o životě. Určitě se dozvím něco, co on a jemu podobní raději vědět nechtěli.