Slasti filosofů
O filosofech se praví, že jsou nepoužitelní v praktickém životě. Často to bývá pravda. Znal jsem jednoho, který si kdysi postěžoval na kvalitu běžně kupované rýže. „Je moc tvrdá,“ pravil ten moudrý muž, který měl ve zvyku konzumovat rýži rovnou z pytlíku. Nikdy nezapomenu na jeho úžas, když jsem mu vysvětlil, že ji musí před požitím uvařit.
Nejen strasti, ale i radosti filosofů jsou tak trochu z jiného světa. Co by si obyčejný smrtelník počal například s tvrzením, že „nic nicotní bez ustání“, které v proudu svých úvah o metafyzice vyslovil slavný německý filosof Martin Heidegger? Pro milovníka moudrosti je však filosofování nad knihou nebo v kruhu podobně postižených pravou blažeností, a nikoli proto, že by spolu přitom popíjeli víno, jak bylo zvykem za časů Platóna. Místo toho pijí nektar bohů, neboť jaká slast – pronikat do stále hlubších vrstev myšlení a místo odpovědí nacházet zase jen další a další otázky a nové pochybnosti o tom, co se zdálo být předtím tak jasné. Podivní pavouci tihle filosofové, že? Jako by jim nestačilo, tak jako mnohým jiným, mít na věc jednou provždy hotový názor a basta.
Ale ani teologové to nemají lehké, zvláště ti, kteří propadli kouzlu filosofie. Třeba známý evangelický teolog Bonhoeffer dospěl k názoru, že „Bůh, který je, není“. On to myslel dobře. Touhle nad slunce jasnější větou shrnul tisícileté úvahy o podstatě boží existence, vlastně božího bytí, neboť, jak vysvětluje, Bůh neexistuje tak, jako třeba člověk, nebo hrnek na stole – nemá bytí, on je bytím samotným.
Stále vám to není jasné? Netrapte se, nejste sami. Jak se zdá, neví si s tím rady ani sám Hospodin. O Bonhoefferovi se totiž vypráví následující anekdota: Když slavný teolog zemřel, octl se s jinými nebožtíky v čekárně před soudnou stolicí. Ti, kteří zemřeli před ním, vcházeli do místnosti, kde je soudil pán Bůh osobně. Po chvíli ji opouštěli s propustkou do nebe nebo s cestovním příkazem do pekla. Konečně přišla řada na Bonhoeffera. Uplynulo deset minut, hodina, dvě… a stále nevycházel. Po třech dnech se otevřely dveře, z nich vyšel sám Bůh, držel si šedivou hlavu v dlaních a vzdychal: „Já už si nerozumím!“
A jak si rozumíme my? Právě k tomu je tu přece celá filosofie, přestože se to zdá být vzhledem k oné anekdotě dost paradoxní. Ač se selskému rozumu může filosofování jevit jako zcela neužitečná zahálka, vězme, že tříbí myšlení. A kromě toho, není občas užitečné zastavit se v chvatu žití a sám sebe se zeptat proč vlastně dělám to, co dělám a jaký smysl má mé pobývání na světě?
