Neslušné téma
„Nechutná mi jíst, nechutná mi pít, ani z té fajifky už nemám takový požitek – cítím, že se blíží konec,“ prohlásil rezolutně starý pán, ulehl a do týdne skutečně skonal. Smířen a bez pocitu ukřivdění. Prostě věděl, že jednou to přijít muselo a je to přirozené. Příbuzní ovšem dědečka rozhodnutého odejít na odpočinek ujišťovali o opaku: „Takhle nesmíš mluvit, budeš tady s námi ještě dlouho, uvidíš...“ Starý pán však neshledával pozemský život nadále přitažlivým a kliďánko se rozloučil s plačícími pozůstalými navždy.
Občas si na toho devadesátiletého dědu vzpomenu. Zrovna nedávno jsem viděl v televizi rozhořčené obyvatele jedné plzeňské čtvrti, kterak lamentovali nad tím, že v blízkosti jejich bydliště má stát nový hospic – zařízení, kam se chodí umírat. Mladá maminka vyjadřovala své přesvědčení, že děti by měly být ušetřeny pohledu na umírající. Prý se to nehodí, bála by se děti pustit samotné na pískoviště před domem. Snad aby po nich nezašmátrala sama kmotřička smrt, jukající na děti z očí mírumilovné stařenky, která sem přišla dožít své dny. Podobně iracionální obavu projevila starší paní, která by ode všeho, co jí připomíná smrt nejraději byla co nejdál. Dovedu si představit, jak by se tihle odpůrci hospicu otřásli při pouhém pomyšlení na neslýchaně „morbidní“ pozdrav trapistických mnichů: Memento mori – Pamatuj na smrt.
A přitom je to tak normální. Rodíme se a umíráme a ani urputné snahy genetiků na tom nic nezmění. Kdo se zubaté kmotřenky bojí, může si opakovat Epikurův vtipný leč alibistický výrok: „Když jsme tu my, není tu smrt, když je tu smrt, nejsme tu my.“ Básníci ovšem, spíš než vědci, vědí, že smrt není něco, co nám jednoho dne odněkud skočí za krk a dobře mířenou ranou přetne nit života, ale spíš náš tichý průvodce životem prozrazující se v našem stárnutí a zrání. Život je holt křehká nádoba a nezáleží zas tolik na tom, jak stará je, když se rozbije, ale jak a čím je naplněna.
Různé doby mají různá tabu. Donedávna bylo neslušné mluvit o sexu, dnes se za neslušné a společensky nepřijatelné považuje připomínat si, že tu žádný z nás nebude pobíhat věčně. Onen iracionální ostych před tématem smrti (pokud zrovna nepatří do černé kroniky nebo akčního filmu, ale týká se nás samých) je však vcelku pochopitelný. Je to nejzazší mez, konec, který jako by se na všechno naše pachtění díval pořádně svrchu a kladl nám výsměšnou otázku – k čemu že to všechno vlastně bylo. A tak mě napadá jestli strach z naší konečnosti není vlastně strachem před zesměšněním tváří v tvář tomu, co nás přesahuje, obavou, že náš velevážený život se nám v tomto zorném úhlu může ukázat jako úplně absurdní komedie.
