Bude Barbie scvrklou babičkou?
Kdysi jsme si se svou ženou předsevzali, že výchovu naší dcery, co se týká výběru hraček, povedeme v duchu zásad „všeho moc škodí“ a „přírodní materiály mají přednost“. Jenomže co pořídíte s touhle zásadou, když hračkářské krámy jsou přecpané pestrobarevnou umělou hmotou všech druhů a tvarů a nejste zase tak zruční a nevytížení, abyste „ideově nezávadné“ hračky vyráběli sami? Zavile jsem hleděl do výkladů, odkud se na mě nevinně usmívaly dlouhonohé krasavičky Barbie po boku svých Kenů, prototypů úspěšného Američana, supermana s oslňujícím duchaprázdným úsměvem, a v duchu jsem blahořečil jednomu anglikánskému biskupovi, který na tyto „zplozence a posly ďábelské konzumní kultury“ uvrhl klatbu.
Pak přišly jedny Vánoce a pod stromečkem se objevila první bárbína, dárek od babičky. Když jsem viděl neskonalou radost naší ratolesti, moje rebelantství vzalo zasvé. Ale ne tak docela. Nepřátelství jsem soustředil na šťastně se usmívajícího Kena. Trval jsem na tom, že něco tak příšerného nesmí překročit práh našeho bytu. Příbuzní ovšem můj postoj nerespektovali a k bárbínám, které se mezitím rozmnožily, brzy přibyl úspěšný mladý muž Ken. S neskrývanou nevraživostí jsem se pokoušel vysvětlit dceři, že manžel Barbie by se přece měl jmenovat Barbar, ale tvrdošíjně hájila jeho výrobní jméno. Všechny holky mají Kena, tak proč by ona měla mít Barbara? Teď už má Keny dva a ti zřejmě pěstují mnohoženství, protože žijí v krabicových domečcích s pěti bárbínami.
Nedávno si ale moje dceruška velmi realisticky posteskla, že všechny bárbíny a Kenové jsou úplně stejní a že by chtěla taky nějakého tlustého plešatého dědečka s velkým břichem, šedivou vrásčitou babičku a nepohrdla by ani tetkou nebo sousedkou, ovšem přiměřeně sešlou, třeba bezzubou nebo stářím shrbenou. Prozatím vzala zavděk zchátralou bárbínou, které už chybějí nohy, a prohlásila ji za tělesně postiženou paní, o niž se ostatní panenky starají. K mému milému překvapení se tedy nenechala zmást výrobcem, který sugeruje malým dětem: takhle se má vypadat. A tak stále mladí a radostní panáci a panenky ztrácejí v jejích očích přitažlivost – nejsou opravdoví. Jejich dokonalost je falešná. Co bude dělat výrobce supermodelek a supermanů, americká firma Mattel, až se takových nespokojených holek najde víc? Začne vyrábět nevzhledné dědky a babky? Sotva. To už by neodpovídalo americkému životnímu stylu. Zbývá ještě naděje, že se nějaký český podnikavý výrobce hraček, prostý všech předsudků, zamyslí a začne produkovat tlusté, plešaté, bezzubé a věkem sešlé panenky. Když už to u dětí vyhrála umělá hmota, tak ať to aspoň stojí za tu legraci, nemyslíte?
