Extrémisti
Déjà vu?
Jednoho lednového sobotního večera jsem objevil na webovkách Novinky.cz informaci, že v hospodě Na Slamníku se má uskutečnit koncert „extrémní pravice“, je tam v pohotovosti asi 80 ozbrojených policistů a všechny příchozí kontrolují. Dále psali, že dorazilo už asi 50 fanoušků a celkový počet se odhaduje na 100. To mě zaujalo. Osmdesát policistů na sto posluchačů? Buď si málo věří, nebo chtějí zastrašovat, případně vzkázat veřejnosti, že takového „ksindlu“ je třeba se bát. Anebo že by ta banda byla opravdu extrémně nebezpečná?
Jelikož jsem zatím o extrémní pravici jen četl, ale nikdy ji neviděl a neslyšel na vlastní oči a uši, rozhodl jsem se, že si dopřeju osobní zkušenost. Zavolal jsem kamarádovi. „O tom nevím, ale Na Slamník se zrovna chystám na pivo. Přijď.“
Když jsem dorazil k hospodě, stálo venku velké policejní auto a všeho všudy sotva deset policistů. Nekontrolovali mě. Sál, v němž probíhají koncerty, byl zavřený, na chodbě k němu ani noha. Jak jsem se pak dozvěděl, policejní zastrašování se přece jen neminulo účinkem – pořadatel koncert raději zrušil. Zato v hospodě byl nával – když se nedočkali muziky, šli extrémisti na pivo. Někteří vypadali tak, že by si je člověk mohl splést s kýmkoliv, klidně i s levicovými extrémisty. Drsňáci mezi nimi se vyznačovali holými hlavami a potetovanými pažemi. Jednoho takového jsem se hned u výčepu zeptal, kdo tam měl hrát. „Plastic People of the Universe,“ zavtipkoval mladík a dodal: „No řekněte, nepřipadá vám to podobný?“
Připadalo. Vzpomněl jsem si totiž na vlastní zážitek z konce sedmdesátých let. Tehdy jsme vyrazili na koncert undergroundové kapely Bílé světlo do Pardubic. Poznávacím znamením příslušnosti k tomuto proudu byli tehdy dlouhé vlasy a už ve vlaku se to máničkami jen hemžilo. Na místě jsme zjistili, že koncert se nekoná, protože kapelu zatkli. Co nám zbylo, než se uchýlit pod dohledem několika „tajných“ do hospody?
Když jsem se Na Slamníku protlačil ke kamarádovi, ten mi pobaveně sděloval, že si ho při příchodu policisti filmovali a bude teď v databázi extrémistů. Zase se mi hlavou mihla vzpomínka z téže doby: Stál jsem na Karlově mostě s disidentem Jiřím Gruntorádem a blížil se k nám muž s kamerou u oka. Myslel jsem si, že je to turista a ustupoval jsem mu ze záběru, jenže on si filmoval mě! Jirka se smál a nahlas, aby to filmař slyšel, na mě volal: „Toho znám, ten je od nich! Nekaž mu záběr a vrať se ať nás má pohromadě. Dostane pochvalu.“
Upíjeli jsme tedy s kamarádem pivo a jako v divadle očekávali nějaké projevy nebezpečného extremismu – třeba heilování, rasistické pokřikování apod. Nedočkali jsme se, hudební fanoušci se v hospodě chovali jako každý jiný: pili pivo a normálně se bavili. Jen si nás trochu paranoidně měřili, jestli snad nepatříme k „těm venku“.
Cestou domů jsem přemýšlel, před čím nás, (po)slušné občany ti policisté vlastně chrání. Že by nás chtěli ušetřit pohoršení z poslechu slov jako „vlast“ nebo „národ“, která jsou dnes v nadnárodní EU považována téměř za sprostá a charakteristická pro „extrémní“ pravici, hájící konzervativní zájmy? Proč dnes mají malé manévry, když někteří mladí chtějí hrát a poslouchat svoji hudbu, podobně jako nám předváděli moc režimu před třiceti čtyřiceti lety? Tahle totalitní praktika dělá z „extrémně pravicových“ kapel a jejich fanoušků (ale třeba i fanoušků techna) oběti, stejně jako je dělala z nás, kteří jsme kdysi chtěli poslouchat jinou a nám zakazovanou muziku. Co nás tehdy a je dnes ale odlišuje? Jiné vidění světa, jiné hodnoty? Radikalismus? Pravděpodobně…
Jenže tady se jednomu zase vkrádají na mysl Voltairova slova: „Nesouhlasím s tím co říkáte, ale až do smrti budu hájit vaše právo to říkat,“ která se stala pravidlem demokratické společnosti. A existuje ještě jedno pravidlo: „Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.“ Pokud tedy nikomu neškodí ani jinak neomezují jeho svobodu, ať si jedni zpívají a druzí poslouchají, co chtějí!
Pro mě z toho vyplývá jediné: Totalitní uvažování a svoboda na příděl („tihle smí a tihle nesmí“) není jen věcí minulosti, je třeba se mu bránit stále. I u sebe samých. Svoboda slova by proto měla být prohlášena za hodnotu posvátnou a nedotknutelnou a jakékoliv její omezování za trestné!
Tato glosa byla původně psána pro Xantypu. Tam odmítnuta a uveřejněna na serveru Freeglobe získala přes 1800 čtenářů.
