Svobodná mysl

Jak jsme se učili ve školní geometrii, bod má nulový, tedy žádný rozměr. Udělíme-li bodu pohyb, naše abstraktní představa dostane jevovou podobu – vznikne jednorozměrná přímka. Udělíme-li pohyb přímce, objeví se nám dvojrozměrná plocha. Pohybem plochy přidáme třetí rozměr – vytvoříme prostor. Vneseme-li do prostoru pohyb, ocitneme se v našem důvěrně známém světě – v trojrozměrném prostoru, kde se něco děje, hýbe. Co je tou veličinou, na jejímž pozadí probíhá pohyb, a tedy dění? Je to čas.

Čas jako spirála

Lidský život se odehrává v opakujících se rytmech, ale člověk zároveň na své cestě podléhá nevratným změnám. Žijeme tedy v kombinaci času cyklického a lineárního. Cyklický čas můžeme vnímat od těch nejmenších cyklů, jako je srdeční tep, rytmus dechu, střídání dne a noci, bdění a spánku, cyklus měsíčních fází a s nimi spojených vlivů, oběhů planet, kroužící čtveřice ročních období…, až po precesní putování jarního bodu rovnodennosti siderickým zvěrokruhem, kdy se objevuje na stejném místě vzhledem ke stálicím jednou za zhruba 26 tisíc let, a cykly ještě mnohem delší, jež můžeme najít třeba v kalendářích dávných civilizací.

Čas lineární se nevratně ubírá z minulosti přes přítomný okamžik do budoucnosti a odměřují ho ubíhající hodiny. I ty však ukazují čas na základě rytmu kyvadla a pravidelného pohybu dalších součástek hodinového stroje. Jestliže oba časy vnímáme tak, jak je tomu v reálném životě, tedy v cyklickém, kruhovém, opakujícím se času vnímáme lineární časový pohyb odněkud někam, dostaneme spirálu, jež kruh trhá a unáší do dalšího rozměru. Tak lze nazírat smysluplný vývoj – jako rytmický cyklus, do něhož v lineárním čase zasahují nevratné změny, vychylující kruh spirálovitým směrem se stoupající (nebo klesající) tendencí.

Kairos a Chronos

Staří Řekové rozeznávali dva způsoby času: Kairos – čas pravé chvíle, příhodného okamžiku k vykonání činu, čas, kdy lze „chytit příležitost za pačesy“. Personifikovaný Kairos se proto zobrazoval jako mladík s bujnou kšticí vepředu, aby bylo za co jej uchopit.

Chronos – lineární čas plynoucí lhostejně a beze změny konstantní rychlostí (zobrazovaný u orfiků jako had a později – ztotožněn s bohem Kronem – jako stařec s kosou a přesýpacími hodinami) – je víc naší abstraktní představou než skutečností. Čas totiž není homogenní dimenzí. Každý okamžik má jiný charakter a hodí se využít k něčemu jinému. Můžeme to vnímat sami, ale své o tom vědí zejména lidé, kteří žijí v užším sepětí s přírodou a instinktivně vnímají čas vhodný například pro různé polní práce. Nebo ti, kteří sledují rytmy Měsíce, jeho putování mezi souhvězdími a současný vliv na růst a vývoj rostlin. Ale i zkušenosti astrologů hovoří o tom, že každé postavení planet přináší jinou kvalitu, která se jako morfická pečeť vtiskuje všemu, co v onom okamžiku povstává. Tak vážný a nudný Chronos v jednotlivých okamžicích vyvěrá do patrnosti jako tvůrčí Kairos vyplňující šedivou brázdu času.

Kairos bychom si mohli představit jako uzly na provazu lineárního času. Podíváme-li se blíž, zjistíme, že onen lineární provaz, stáčející se do spirály vlivem času cyklického, je uzel vedle uzlu. A záleží na naší bdělosti, zda si oněch uzlů – nabídek pro onu chvíli správných aktivit – všímáme. Často Kairos přehlížíme, protože čekáme na něco jiného, naše mysl je zaměstnána určitou představou, jak by měl správný okamžik vypadat, a tak nepostřehneme, že pro nás právě otevřel své dveře.

V čase tedy vstupujeme do událostí a naše činnost cosi mění, byť by to měly být v kontextu světového dění změny zcela nepatrné. A tady se právě v cyklickém návratu objevuje vychylující zásah nevratnosti – vše plyne, a proto do jedné řeky dvakrát nevstoupíš. Nikdy se nelze vrátit na stejné místo.

Chaos a Kosmos

Podívejme se na Chronos ještě pozorněji. Dnes běžná představa je čas směřující z minulosti do přítomnosti, za níž už je jen neznámá budoucnost. Je to něco podobného, co bylo na starých mapách vyjádřeno slovy „hic sunt leones“ (zde jsou lvi) – nápisem, jímž se označovala neprobádaná území bez zákonů a pravidel. Tedy čas slepý, uhánějící odkudsi z neznáma a nevěda kam, čas jako mechanická veličina bez vlastního vědomí, jenž všechno bere s sebou do veliké propasti nicoty, kam nevyhnutelně padá vše, co je podřízeno pomíjivosti.

Jenže čas jakožto stejnorodý tok bez proměnlivých kvalit, hrnoucí se slepě kupředu, je představa jednak abstraktní, jednak povrchní a nedůsledná. Bytí podřízeno času, spějícímu z neznáma do neznáma, by postrádalo smysl. Bylo by chaotické, těkavé, nahodilé, tápající jako slepec. (Všimněme si dobře: tak vlastně bytí nazírá současná materialistická věda, která z něj pečlivě „vykostila“ smysl, jenž by ho ozřejmoval z hlediska věčnosti.) Přitom komplementární pohled, zahrnující rozumem nahlédnutou uspořádanost přírody, něco takového vylučuje. Přirozený svět (příroda) nemůže být založen na chaosu, neboť prokazuje uspořádanost, řád – kosmos. To je evidentní. Představa takového z jednoho počátečního bodu („Velkého třesku“) vytrysknuvšího a slepě běžícího času je stejně abstraktní jako představa nulového rozměru, tedy bodu, který nemá velikost. Nebo jako představa nerozlišené jednoty, jíž vůbec nejsme schopni, protože už v základu našeho představování je rozlišení, tedy dvojnost.

Uspořádanost vyjevuje smysl a v jeho kontextu jestliže něco spěje odněkud, pak to také spěje NĚKAM. A tohle „někam“ je onen druhý bod, mezi nímž a začátkem-původem můžeme vnímat bytí. Cesta mezi oběma body – kontinuita napětí mezi počátkem v minulosti a nadějí vzdáleného cíle v budoucnosti – dává teprve životu smysl. Otvírá v něm novou dimenzi a osvětluje ho.

Čas jako naše součást

Užíváme-li správně svých rozumových schopností, osvětluje nám toto světlo smyslu stále větší prostor. Lze to pochopit na následujícím přirovnání: stojíme v noční tmě na kopci a pozorujeme pozvolné svítání nad krajinou. Zpočátku nevidíme, kde jsme, nic nerozeznáváme, vše je zahaleno tmou (stejně jako při představě slepého času, spěchajícího do neznáma). Jakmile začne svítat (tedy jakmile začneme chápat souvislosti bytí a jeho spění v čase), jsme schopni rozeznávat kolem sebe kameny, stromy… a v širším okolí krajinné útvary. S postupujícím rozedněním vidíme naše bezprostřední okolí i celou krajinu stále zřetelněji. (Tak se před naším rozumovým zrakem objevuje krajina zákonitostí bytí a jeho pravidelných, nenahodilých proměn v čase.)

Svítání smyslu se odehrává v nás, v našem intelektu spojenými silami pečlivého pozorování a rozumu, živým myšlením v souvislostech. (Tedy nikoli myšlením akademickým, toporným, abstraktním, z kontextu souvislostí vytrženým míněním, anebo tím, co se zmatením jazyků za myšlení považuje – subjektivním pociťováním, myšlenkovým „čmucháním“ a volným asociováním.) Jím se otevře našemu rozumovému patření pohled na čas jako na proud řeky, která má své koryto a nemůže z něj zčistajasna vybočit a začít si téct jinudy. Rozeznáváme zákonitost směřování času, kde se veškeré takzvané „náhody“ ukazují podobně jako tahy šachovými figurami, stvrzující pravidla hry.

Času, který jsme pochopili (tedy spíš vyšší moudrosti, již za ním tušíme), můžeme důvěřovat, protože v něm není místa pro náhody. V našem porozumění se otevřela jistota, že veškeré dění (i přes svou eventuální hrozivost) v sobě nese potenciál dobra a je na nás, abychom ho objevili a uskutečnili – zachytili Kairos. Není v něm místa ani pro náhlé konce světa nebo pověry typu „pošleš tento e-mail dál a dostaví se štěstí, v opačném případě se ti přihodí neštěstí“. Je to čas, v němž jsme „doma“. Přestal nás děsit konečností a nevratností, poeovským „never more“, protože mu rozumíme. Stal se naší součástí.

Avšak vychýlení rovnováhy na druhou stranu, čili důvěra, že „ono to nakonec stejně všechno dobře dopadne i bez našeho přičinění“, je velkým omylem, ba ďábelskou lstí, která nás zdánlivě zbavuje odpovědnosti za naplnění času, jenž žijeme. My jsme těmi, na nichž záleží, jakým směrem se bude světové dění ubírat. Byť bychom je ovlivnili třeba jen nechtíce, mimoděk a omezeně na nejbližší okolí, vždy je každý za sebe ovlivňujeme nevratně.

Čas se před námi prostírá jako nabídka: vyber si, co považuješ za správné, ale važ dobře! V příštím menším či větším cyklu, až se otočí další závit spirály, kdy možná opět nastane podobně příhodný Kairos, už vůbec nemusí být podmínky k činu tak vhodné jako teď… Rozumí se, že se zde nejedná o žádné zvažování časných sobeckých výhod, ale o rozeznání, co je v aktuální situaci dobré sub specie aeternitatis, a jednání v tomto smyslu.

Čas a reinkarnace

Spojíme-li obě pojetí času – tedy čas cyklický, vracející se v kruhu, s časem chronologickým, který spěje odněkud někam a mění vše s sebou, pak nám vyvstane v jiném světle i myšlenka reinkarnace. Ta je v západním pojetí, jež srozumitelně prezentoval například G. E. Lessing ve Výchově lidského pokolení a tématicky do veliké šíře a hloubky rozvinul Rudolf Steiner, založena na zcela jiném principu než reinkarnace v buddhismu a vůbec východních naukách. Rozdíl je právě v pojetí času.

Ve způsobu západního uvažování jde o VÝVOJ člověka jakožto bytosti zásadně přesahující život jevící se od narození ke smrti. Ve východních naukách buď zcela chybí, nebo je nevýznamné chronologické pojetí času jakožto děje odněkud někam, v němž se odehrává vývoj, coby kvalitativní změna. Jde tu naopak o čas cyklický, kdy vše se vrací tam, odkud to vyvstalo. I člověk se v koloběhu samsáry vrací do nových zrození, aby ze sebe smýval nánosy karmy a posléze čistý vyvanul, neboli se vrátil tam, odkud vyšel – do nirvanického sjednocení átmanu s brahmanem. Nejde tu o vývoj ke stavu kvalitativně vyššímu, který na počátku ještě být nemohl.

Západ naopak chápe čas chronologicky jako děj, v němž se mění hodnota věci – v tomto případě bytosti – vývojem. A bez možnosti a uskutečňování tohoto vývoje, by nejen aktuální život, ale celý cyklus životů postrádaly rozumný smysl.