Zmrtvýchvstání filosofie
Studentská konference Filosofie dnes,
Univerzita Komenského, 26. – 27. října 2009
Za starých dobrých časů existovali filosofové, kteří to, co učili, také žili. Diogenes odmítl všechny pocty a žil v sudu. Sokrates nevyužil připravený útěk z vězení a vypil jed, stoje pevně za svými myšlenkami až do konce. Buddha téměř zemřel při pokusu zjistit, zda hladovka a odříkání vedou k osvícení. Vůle uskutečnit myšlenku dávala těmto filosofům punc opravdovosti a autenticitu, byla pro ně zkušebním kamenem pravdivosti i pramenem nových a věčně mladých podnětů k myšlení.
Studna filosofie v současnosti vyschla. Vyschla, protože mentální aktivita myslitelů není spojena se žádným mravním úsilím, ani nevyjadřuje nic ze skutečného cítění a prožívání lidských srdcí; i společenské události se ubírají svou cestou zcela nezávisle na koncepci filosofů.
Člověk dneška je rozštěpená osobnost: myslí si jedno, cítí něco jiného a koná třetí. Vědy a univerzita přesvědčují naši hlavu o jednom, náboženství a umění vlévají našemu srdci sny o něčem jiném a politicko-ekonomický systém nutí naše ruce a nohy konat něco úplně odlišného.
Integrace myšlení, cítění a vůle je hlavní myšlenkou sofiologie a zároveň lékem, který může filosofii vzkřísit k životu. Filosof má být myslitelem a učencem. Ale musí být i milující, oddaný své panně Moudrosti, Sofii, milovat ji jako ženu svých snů. A musí být též kněz-obětník anebo hrdina připravený prolít vlastní krev, přinášet oběti.
Oddělení myšlení od cítění se dnes považuje za profesionální ctnost a každý náznak nadšení či osobního zaujetí za příznak diletantství. Jenže dějiny učí, že všichni muži, kteří vytvořili něco nového a velkého, potřebovali obrovský zápal a mimořádné emocionální nasazení.
Sobectvím znečištěné city skutečně deformují poznání a zbavují ho objektivity, protože jsou u každého jednotlivce jiné. Čím jsou však city čistší a čím víc se blíží k pravzorům ctností, tím jsou všeobecnější a všelidsky platné. Takové city nezkreslují myšlení, ale jsou jako křišťálové průzory, čistá okna do ideového světa inspirace.
Myslitel nemá svoje city vymýtit, ale zušlechťovat a očišťovat. A každá takto v šlechetné motivaci přijatá myšlenka je dar, který si musí dodatečně zasloužit tím, že ji bude věrně uskutečňovat. Jinak ho duchovní svět neuzná hodným žádné další, vyšší inspirace. Jinak zůstane jeho myšlenka mrtvá – a bez korigující zkušenosti se nebude dále rozvíjet a růst.
Dnes se filosofové oddělují od cítění a diví se, že jejich myšlení se stává sterilním a myšlenkové obsahy zužují na prázdnou logickou kostru věcí. Dnes filosofové považují praxi a osobní úsilí o sebezdokonalení za něco, co nespadá do jejich specializace a podivují se, že myšlenkově ustrnuli a stagnují.
Leonardo da Vinci chtěl na smrtelné posteli říci svému příteli a královi Františkovi I. něco cenného, perlu svého života. Řekl: „každé poznání začíná city“.[*] Chladně dokončenou rozumovou formou poznaní končí. Ale bez vroucího citu a krásného tušení by ani nezačalo. Nevěřte, že morální slaboši jako Heidegger, nebo duševně vyprahlí abstraktní myslitelé jako Wittgenstein by mohli být někdy omilostněni nějakým skutečně pravdivým, hlubokým a hodnotným vhledem do podstaty života.
Univerzitní prostředí na celém světě je postiženo mentální chorobou, kterou velmi rychle nakazí i nově příchozí studenty. Neplodným intelektualismem, k jehož symptomu patří i to, že choří si na svém postižení dokonce zakládají. V humanitních oborech je to doslova metla. Obory spojené s přírodní vědou jsou částečně imunní, díky ozdravující zpětné vazbě reálného experimentu. Všude na univerzitách nacházím tentýž obraz studenta: je zasypán tunami ducha ubíjejících informací, které není schopen strávit. Na každý názor umí citovat protinázor. Ale není schopen tyto názory zhodnotit; neumí je posoudit a odlišit správné od nesprávných, ušlechtilé od zvrácených, plodné od neplodných, ty, které budou podporovat život, od těch, které ho budou ničit. Sám za sebe není schopen zaujmout žádný postoj, za který by se mohl postavit a převzít za něj zodpovědnost.
Moře názorů, ale neschopnost činu. Neschopnost zorientovat se a rozpoznat hodnotový sever. V hlavě tisíce hlasů, které si navzájem protiřečí – a žádné vlastní já. Oploštěný citový život a logicky propracované myšlenkové vzdušné zámky odtržené od životní reality. Toto se, vážení, v psychiatrii nazývá schizoidní struktura osobnosti. Od schizofrenie se to liší jen stupněm – dokud se ještě umíte postarat sami o sebe, říká se tomu „struktura“ a když už budete odkázáni na pomoc druhých, klasifikuje se to jako „porucha osobnosti“.
Ať řeknu před studenty cokoliv, cítí intelektuální převahu, neboť umí citovat lecjakou autoritu s názorem opačným. Tuto schopnost, kterou lépe než člověk vykonávají počítačové databanky, považují za projev vlastní osobnosti a samostatného názoru. Ale pokud jim dám řešit jakýkoliv skutečný problém ze života – ani si neškrtnou. Tupě civí před sebe bez jediného tvůrčího nápadu.
Filosofie je nejen potřebná, ale nedá se vůbec oddělit od života. Každý náš čin, každá společenská instituce je totiž zhmotněním nějakých hodnot a idejí, ať už si to uvědomujeme nebo ne. Uvědomovat si to a myslet dopředu je specifikem člověka mezi ostatními tvory. Ti, kteří chtějí, abychom si to neuvědomovali, mají osobní prospěch z šíření falešných a špatných idejí.
Univerzity se dnes programově mění ve školy, které už nemají nic společného se svou prapůvodní ideou univerzálnosti, jež činí člověka člověkem. Mění se v místa, kde se produkují specialisti naprogramovaní na hotové systémy zručností a poznatků, jejichž původ a pravdivostní hodnotu sami už neznají a nedokážou posoudit. Naše univerzity už nás nečiní svobodnějšími ale zotročují; nepolidšťují ale odlidšťují.
Informovat se o existujících poznatcích je sice nevyhnutelný, ale nejméně důležitý předpoklad filosofování. Mnohem důležitější je schopnost poznatky tvořit, třídit a posuzovat jejich hodnotu. Informace nejsou moudrost. Jsou jen pracovní materiál, surovina – nikoli výsledek.
Proč se necháte hypnotizovat chodícími encyklopediemi a brilantními ekvilibristy se slovy a pojmy? Filosofie ožije, až jednou požádáte své profesory: „A nyní mlčte o všem, co řekli druzí, co máte z druhé ruky, a řekněte nám jen to, na co jste přišli sami, o čem jste se osobně přesvědčili, za co můžete dát ruku do ohně!“ Uvidíte, jak hluboké ticho zavládne v posluchárnách a na chodbách vaší Alma Mater!
Vybírejte si a zvěte osobnosti, kterým život dal za pravdu, které něco dobrého přinesly. Chcete vědět, jak to dokázali, ctěte je a učte se od nich. Nebuďte jako nuly, které se nafukují cizími vědomostmi, o nichž ani nemůžete říct, zda to nejsou úplné nesmysly.
Máloco mě dokáže tak rozesmutnit jako pohled na mladé lidi, kteří se válejí v apatii, jako dnešní studentstvo. Nemáte na to žádné právo! Každá generace přichází s novým, vlastním posláním jak změnit svět. Pokud mladý člověk nehoří pro žádný ideál, musí duševně ochořet, otupět nebo ho to vrhne do sexuálních úchylek. Nehoříte-li pro žádný ideál, jste horší, než vaši profesoři. Ti mají už svoje šrámy a špatné zkušenosti se složitostí života, strachy o postavení, příjmy a rodiny nebo únavu. Ale vy? Vy byste mohli svobodně rozprostřít křídla jako sokoli – ale jste skeptičtí starci už ve dvaceti!
Totálně selháváte, jste konformní s dobou, což mladá generace nikdy nesmí. Máte být revoluční – konstruktivně. Kritizovat a soudit je lehké, ale málo užitečné. Stvořit konstruktivní ideu z morální fantazie a jít příkladem – to je těžší a přínosné. Svět má dost výzev a problémů – vezměte si některý za svůj a váš život dostane smysl. „Chceš se stát nesmrtelným svými činy, nebo chceš, aby po tobě zůstal jen prázdný měch od vypitého vína?“ – tu otázku položila Ctnost Heraklovi na prahu dospělosti: „Jakou cestu si vybereš?“
Moje generace nastoupila na vysoké školy před 25 lety. Duch doby od nás očekával odvahu říci komunistickému žaláři „ne“. Byl jsem funkcionářem Socialistického svazu mládeže a vrátil jsem přihlášku do Komunistické strany s plným vědomím, že si tím ničím celý život a budoucnost, že budu do smrti stigmatizovaný v kádrových posudcích a vyřazený ze společenského života. Rozhodl jsem se položit život na oltář pravdy. Pravdy, o níž jsem byl vnitřně přesvědčený naproti tomu, že celé okolí mi radilo opak. Bylo to správné rozhodnutí a kdybych ho nebyl učinil, nebyl bych dnes sám sebou.
Vaše generace má jiný úkol. Je třeba říci, že těžší. Démon konzumního amerikanismu je ještě mocnější protivník než byl démon sovětské totality. My jsme aspoň znali nepřítele a věděli, co chceme změnit. Vy dnes ani netušíte, proti komu a za co máte bojovat. Ale pokud na to nepřijdete, všichni prohrajeme.
My jsme byli zotročeni násilím zvenku. Avšak tajně v myšlenkách svobodní a solidarita ve společném odboji nás sbližovala. Vy jste stokrát větší chudáci. Máte vnější (politickou) svobodu a otročíte dobrovolně. Jste zotročeni v duších, protože si necháte sugerovat falešné názory a zdánlivé potřeby.
Cestu z tohoto duchovního bahna nemůže najít jednotlivec sám, ale můžeme ji najít jen jako společenství. Takové, kde jeden za druhého dá život, a kde hledání pravdy nadřadíme všem ostatním dílčím osobním zájmům. Změnu nepřivodí žádná nová technologie ani legislativní mechanismy – musí být etickým rozhodnutím člověka.
Po čtvrtstoletí pokusů mám stále zřetelněji před očima toto: změna musí začít duchovním pohybem, hnutím lidí, kteří si za své vezmou některé šlechetnější hodnoty a vytvoří bratrstvo a sesterstvo. Toto hnutí nemůže být definováno příslušností k žádnému vyhraněnému ideovému (politickému, náboženskému, filosofickému) směru, protože každý směr má část pravdy, a setkání s celou Pravdou bude pro každého z nás jen otázkou osobního vývoje do budoucnosti. To hnutí sjednotí jen společná vůle respektovat etická pravidla dialogu při hledání pravdy. Dávno bychom ji měli, kdybychom to dělali. Kdybychom uplatňovali stejný metr na sebe jako na druhé.
Lidi čestné a dobré vůle pokládejte za své spojence a pravou rodinu. S nimi se navzájem podporujte a buďte si věrní. Pokrevní příbuzenstvo, ekonomické podílnictví, politické kumpánství, církevní spříseženství, profesionální solidaritu – to vše přesuňte na druhé místo.
Univerzitní prostředí (stejně jako celá společnost) potřebuje v první řade etickou revoluci. Etika je náš problém číslo jedna, potom je dlouho, dlouho nic, a znova nic a až potom přijdou na řadu věci, o kterých mluví náš rektor. Ne že by to mohl sám změnit, ale tím, že mlčí k tomuto mravnímu rozvratu, je pro mě spoluviníkem. Na škole je potřebné začít vytvářet jinou atmosféru, finančně-organizační problémy se potom vyřeší samy od sebe.
Před 25 lety byl náš současný rektor mladým učitelem na katedře filosofie (tehdy marxismu-leninismu) a já student, který u něj dělal studentskou odbornou práci. Směřoval jsem k přírodním vědám, kybernetice, ale on si všiml, že mám nadání k filosofii a léta mě nabádal, abych se jí dále věnoval. Nakonec jsem ho poslechl a věnuji se už jen filosofii. Jen nevím, zda má z toho nyní radost.
Můj odborný životopis – to, že existuji – je totiž nepřetržitou živou výčitkou této univerzitě, že se na ní hledá všechno možné, jen ne pravda na prvním místě. Jako osmadvacetiletý jsem byl pokládán za nejnadějnějšího odborníka a měl jsem být vedoucím nově založené Katedry umělé inteligence. Namísto toho jsem z Akademie i Univerzity odešel a stal se vědeckým disidentem. Přišel jsem totiž na věci, které jsou sice pravdivé, ale je zakázané je zkoumat.
Proč jsem zakazován? Proč se na Komenského univerzitě nesmí pokračovat právě v Komenského hlavní myšlence? Kdybych měl pravdu, jaké důsledky by to mělo pro naše životy? Proč se za ta léta univerzita se mnou nevypořádala za pomoci odborných argumentů? Zeptejte se zde na katedře religionistiky, proč se namísto toho uchylují ke lhaní a šíření dezinformací o skutečném obsahu mé práce? Zeptejte se na katedře filosofie, proč mají vždy plno „argumentů“, když tam nejsem, a na odborném fóru mlčí jako ryby? Proč se nikdo z nich nechce podepsat pod to, co říkají za mými zády? Proč se namísto transparentních citací odvolávají na anonymní odborníky, kteří nechtějí být jmenováni? Proč činí nátlak na diplomanty, aby o mně nepsali? – nesmějí mě dokonce ani kritizovat. Zeptejte se na katedře logiky, proč tatáž metodologie a zdroje údajů, na nichž stavějí svoje práce všichni ostatní, se prohlašují za nespolehlivé, pokud se o ně opřu já? Zeptejte se na katedře dějin, proč ředitel Historického ústavu raději prohlásil sám sebe za historika třetí třídy, když jeho vlastní práce potvrzovala mou hypotézu?
Nehleďte na to, jak vaši profesoři umí ve všeobecné a neadresné rovině krásně a moudře řečnit. Všímejte si, jak vůči konkrétním lidem a myšlenkám porušují všechny pravidla odborného dialogu, logiky i obyčejné lidské etiky. Uvidíte, co se kolem vás opravdu odehrává a zažijete neuvěřitelné věci.
Dějiny filosofie se nepsaly jen v minulých stoletích a v cizích zemích. Teď se píšou na Slovensku. Účastněte se toho a ožijete, přestanete se nudit v lavicích. Když se ve 12. a 13. století zakládaly první univerzity, nebyla to jen muzea dávno minulých idejí vzdálených velikánů, ale místa vášnivého zápasu o aktuální problémy přítomnosti. Nepromarňujte tu roky své mladosti pro forma kvůli nějakému bezcennému papíru. Vraťme na naše univerzity pravého ducha lásky k moudrosti. Vraťme univerzitám život a jejich pravé poslání duchovně vést společnost.
RNDr. Emil Páleš, CSc., sofiolog
[*] Bruno Nardini: Leonardo da Vinci. Tatran, Bratislava, 1980.
