Věda 21. století
Jerzy Prokopiuk
V naší bezprostřední primární zkušenosti jsou nám dány – jak to alespoň v naší epoše vnímáme – dvě sféry jevů, které nazýváme vnější svět a vnitřní svět. Každý z nás jako „já“, jako subjekt, žije jak na hranici těchto světů, tak v každém z nich. Pokud však pod pojmem „objektivní“ rozumíme „relativně nezávislý na subjektu“, pokud za objektivní považujeme vjemy, o nichž subjekt ví, že je vědomě nevyvolal, pak v tomto smyslu považujeme za objektivní nejen svět vnějších objektů, ale i svět vnitřních jevů, od vjemů obsahu našich myšlenek až po obsah našich snů a uměleckých, náboženských a gnostických inspirací a intuic.
Vztah vědomého subjektu k oběma těmto světům, určovaný introvertním a extrovertním směrem pohybu jeho psychické energie, se, jak víme, neustále mění jak v životě jednotlivců, tak celých kultur. Pravěk, orientální kultury, evropský starověk a středověk jsou jednotlivými etapami „introvertní epochy“ lidských dějin, ale zároveň postupnou extrovertizací člověka. Byla to doba, v níž člověk žil neustále se svými bohy a uvědomoval si své nebeské kořeny, ale zároveň stále více obracel svůj pohled k pozemskému světu. Od pravěku až do starověku měl člověk při poznávání nebo prožívání vnitřního světa prostřednictvím gnostických nebo mystických zážitků přístup jak k jeho makrokosmu, tj. k duchovnímu aspektu přírody, tak k jeho mikrokosmu, tj. ke své individuální duchovní sféře. Křesťanství v první, starověké fázi svých dějin ještě umožnilo člověku nahlížet do obou aspektů jeho duchovního kosmu (chápání Krista jako sol spiritualis, alexandrijská gnóze a starověký manicheismus). Ve středověku se evropský člověk stává slepým vůči duchu přírody a v mystické zkušenosti si uchovává vhled pouze do oblasti své individuální spirituality.
Na přelomu středověku a renesance pozorujeme úsvit nové epochy v dějinách vztahu vědomého subjektu ke dvěma objektivním světům, v nichž žije. Na jedné straně vidíme postupný soumrak introvertního postoje, jehož nejkrásnějším plodem byla středověká a barokní mnišská mystika. Na druhé straně postupující proces úplné extroverze lidských zájmů, který se projevil naprostým odvrácením se od objektivního vnitřního světa a výhradním zaujetím pro studium vnějšího světa, což dalo podnět k rozvoji moderní vědy a techniky. Za třetí, zánik forem gnóze, přežívajících již ve středověku, tj. metod zkoumání duchovního aspektu přírody, jako byla např. alchymie, která se od renesance rovněž transformovala v extrovertně-materialistickou Goldmacherkunst a poté v chemii. Za čtvrté a poslední, počátky oživení gnóze v nové podobě, přičemž novinkou je její spojení s křesťanskou mystikou; konkrétně mám na mysli myšlenky a praktiky rosikruciánů (Fraternitas Rosae Crucis vzniká podle esoterického datování na přelomu 14. a 15. století, podle exoterického na počátku 17. století). V této čtveřici – gnóze, mystika, věda, technika – postupně, i když rychle, zaujímá dominantní místo věda a technika.
Vezmeme-li v úvahu dynamické a dialekticko-vývojové vztahy existující v rámci této čtveřice, vidíme, že právě starověká gnóze – například v podobě magie, alchymie nebo právě astrologie – byla matkou moderní vědy a techniky. Tato gnóze dala vědě princip pozorování, experimentu a jejich zpracování v kombinaci s formulováním vysvětlujících modelů. Věda tím, že se extrovertně obrátila k vnějšímu světu, se nejen zabývala jiným předmětem poznání, ale také změnila esoterický a intuitivní charakter gnostické metodologie, systematizovala svá pozorování, podrobila experimenty kontrole a principu intersubjektivity a zpracovávala je výhradně racionálně, tj. rozumem formulovala vysvětlující modely. „Vznik empirické a racionalistické vědy na jedné straně a materialistické vědy na straně druhé – chceme-li je posuzovat z hlediska problematiky, kterou se zde zabýváme – přinesl duchovnímu životu lidstva jak ztrátu, tak zisk. Za ztrátu je nepochybně třeba považovat jeho omezení. Na druhé straně je ziskem – dialekticky spojeným se ztrátou – vyjasnění a zpřesnění lidského myšlení (naše pojmy dosáhly větší jasnosti a přesnosti ve vědách zabývajících se neživou hmotou, jako je fyzika nebo chemie, než ve vědách zkoumajících organickou hmotu). Domnívám se, že ve vývoji lidského ducha stojíme na prahu nové, převratné změny. Stejně jako na úsvitu moderní doby se gnostická metodologie oddělila od svého mateřského oboru a vhodně přetvořená našla uplatnění v oblasti vědy (proces extroverze poznávacího snažení), takže – hrubě řečeno – v blízké budoucnosti může být současná vědecká metodologie odtržena od oblasti, které dnes slouží, a po odpovídající transformaci znovu použita ke studiu duchovního aspektu přírody i duchovního světa samotného. To by zase byl proces introvertizace kognitivního hledání. Byl by to návrat (…) ke gnózi a magii. Byl by to věk ‚násilníků, kteří dobývají království nebeské‘…“1 Tato změna již probíhá – a ne ode dneška.
Přechod od paradigmatu vědeckosti k paradigmatu gnóze, paradigmatu imaginace – neboť to je podstatou změny – znamená především proměnu poznávacích schopností člověka, znamená to opětovné probuzení systému vnitřních smyslů, které má každá lidská bytost (v klasické józe jsou označovány jako čakry), kdysi aktivních a poté odumřelých v důsledku extrovertní orientace psychické energie.
Pro ilustraci si uveďme historický příklad. Během slavného rozhovoru mezi dvěma velkými básníky a mysliteli konce 18. a počátku 19. století, Goethem (jenž byl rosikruciánem) a Schillerem, který se odehrál po zasedání Přírodovědné společnosti v Jeně někdy mezi 20. a 23. červencem 1794, Goethe Schillerovi představil svou koncepci metamorfózy rostlin a svou vizi „prarostliny“. Pro kantovského Schillera byla tato Urpflanze „pouhou ideou“. Když Goethe slyšel takové hodnocení své vize, rozhořčeně zvolal: „Velmi mě těší, že mám ideje nevěda o tom, a dokonce je vida na vlastní oči!“ Netřeba dodávat, že Goethe své ideje neviděl fyzickýma „očima“. V tomto příběhu máme ukázku gnóze jako metody zkoumání duchovního aspektu přírody. Pro Goetha to byl spíše dar než propracovaná metoda: viděl „na vlastní oči“ prarostlinu jako fenomén existující v objektivním vnitřním světě, přesněji v té jeho vrstvě, kterou starý okultismus nazývá éterickým světem (a tělem). Lze se domnívat, že Goethe, když mluvil o tom, že vidí ideu prarostliny „na vlastní oči“, symbolicky a stručně popisoval vnímání jevů objektivního vnitřního světa pomocí vnitřních smyslů – čaker.
Goethův příklad také dobře ilustruje existenci dvou způsobů vnímání, kognitivního pronikání do vnitřního světa: spontánního a záměrného, trénovaného. Z Goethova životopisu víme, že již ve svých osmnácti letech byl schopen zažít spontánní otevření vnitřních smyslů, ale na druhou stranu není pochyb o tom, že byl schopen rozvíjet schopnost jejich používání příslušným rosikruciánským cvičením a meditací.
Vnitřní svět se nám spontánně otevírá běžně ve snech, méně často v patologických nebo alespoň umělých formách, jako jsou – v tomto pořadí – psychózy a některé formy drogové závislosti, ještě vzácněji v parapsychických zážitcích, zejména jako jsou „mimotělní zážitky“ (exteriorizace) a zážitky typu „život po životě“ nebo „život před životem“, stejně jako ve vizích a záblescích intuice umělců, vědců a filozofů.
Záměrný, řízený vstup do vnitřního světa v důsledku určitých praktik a cvičení je rovněž starý jako lidstvo samo. Pravděpodobně neexistuje náboženství nebo kultura, která by neměla svůj vlastní „zasvěcovací systém“ (esoteriku nebo okultismus), chápaný jako poznání věcí, sil a možností skrytých ve světě a v člověku, poznání přístupné zpočátku jen několika vyvoleným díky jejich zvláštním schopnostem nebo úrovni vědomí a morálky, poznání týkající se především mentálních, emocionálních, volních, etických a fyziologických metod rozvoje a využití těchto možností člověka a ostatních říší přírody. Takto chápané „tajné vědění“ lze rozdělit na gnózi, mystiku a magii: kritériem dělení je zde – v tomto pořadí – poznání (postupně: nahlížením, odevzdáním se inspiraci a proniknutím v intuici k podstatě jevů a entit vnitřního světa) vedoucí k proměně lidské bytosti v ontickém (soteria), kognitivním a morálním smyslu, zkušenosti (mystické – ztotožnění se s těmito entitami nebo připodobnění se jim) a jednání (magie jako schopnost podřídit tyto entity lidské bytosti).
Průkopnickou prioritou při přechodu od paradigmatu scientismu k paradigmatu imaginace byla Fraternitas Rosae Crucis, která byla vlastně ještě svou předvědeckou anticipací. V pozdějších dobách, zejména v devatenáctém a dvacátém století, se na jeho iniciativu snažily navázat různé typy britských, afrických a nizozemských rosikruciánů (Societas Rosicruciana in Anglia Wynna Westcotta, Ancient and Mystical Order of the Rosy Cross Spencera Lewise, Rosicrucian Fellowship Maxe Heindla, Lectorium Rosicrucianum Jana van Rijkenbergha).
Koneckonců archetypální postavou této fáze byl Goethe. Tento vynikající představitel oživené gnóze provedl její, někdy částečnou, exoterizaci, tj. pokus formulovat její metody a poznávací výsledky jazykem vědy své doby. Mám samozřejmě na mysli především jeho antinewtonovskou teorii barev a předevoluční teorii metamorfózy rostlin. Především druhá z těchto teorií, zejména koncept Urpflanze, představuje v jazyce tehdejší filozofické přírodovědy výsledek gnostického vhledu do první sféry objektivního duchovního světa – éterického světa bezprostředně spojeného s přírodou. (Goethovy myšlenky převzali, rovněž inspirováni Schellingem, takoví romantičtí přírodovědci jako Steffens, Carus a Oken). Krátce po Goethově smrti podal vizi zrození světa, která měla gnostickou podstatu a poetickou formu, Julius Słowacki v díle „Geneze z Ducha“ z roku 1844. Jeho velkým předchůdcem z hlediska předávání duchovních vjemů básnickou formou byl německý básník Novalis (Friedrich von Hardenberg, 1772–1801), stejně jako jeho následovníky z hlediska mohutnosti kosmogonické vize byli Rudolf Steiner a Pierre Teilhard de Chardin.
Byl to Rudolf Steiner (1861–1925), který ještě jako mladý muž interpretoval a reinterpretoval Goethovy myšlenky a ukázal jejich epistemologické struktury a dynamismy (především v: „Einleitungen zu den Naturwissen-schaftlichen Schriften Goethes“, 1883–97, „Grundlinien einer Erkenntnistheorie der Goetheschen Weltanschauung“, 1886 a „Goethes Weltanschauung“, 1897). V druhé fázi svého vývoje vychází z Fichteho filozofie a formuluje zásady přechodu od filozofického myšlení ke gnostickému poznání („Wahrheit und Wissenschaft“, 1892 a „Die Philosophie der Freiheit“, 1894). Ve třetí fázi dává vzniknout antroposofii, kterou mimo jiné definuje jako „vědeckou metodu aplikovanou na studium duchovního světa“. Antroposofie, „duchovní poznání“, poznání kosmické (potenciální) lidské bytosti, zahrnuje jak teorii a metodologii poznání duchovního světa, tak popis výsledků jejich aplikace („Theosophie“ 1904, „Wie erlangt man Erkenntnisse der höheren Welten?“. 1904–15, „Die Stufen der höheren Erkenntnis“ 1905–08, „Die Geheimwissenschaft“ 1910, „Antroposephischer Seelen-kalender“ 1912, „Ein Weg zur Selbsterkenntnis des Menschen“ 1912, „Die Schwelle der geistigen Welt“ 1913). V téže fázi Steiner inspiruje i řadu praktických aplikací antroposofie: v oblasti náboženství (Christengemeinschaft), umění (architektura a la Goetheanum, sochařství ve skle, malířství, mysteriózní drama, eurytmie a další), pedagogiky (normální i pro znevýhodněné děti), ekonomiky a sociologie (tzv. trojčlenný společenský organismus), zemědělství (biodynamika), medicíny a farmacie. Ve čtvrté fázi Steiner formuluje koncept gnóze budoucnosti, myšlenku michaelismu („Anthroposophische Leitsätze“ 1924–25).
Proces zrodu moderní a současné gnóze se odehrává především v euroamerické kulturní sféře, nicméně při prezentaci jeho fenoménů nelze nezmínit velkého indického myslitele a badatele ve světě ducha Šrí Aurobinda Ghóše (1872–1950), zakladatele tzv. integrální jógy.
Podobně lze za myslitele velmi blízkého moderní gnózi považovat i Pierra Teilharda de Chardin (1881–1955), jehož „teologie přírody“, založená na pevných základech moderní přírodovědy, je právem považována za revoluci v teologii obecně a zároveň za most postavený mezi náboženským a vědeckým myšlení.
Mám samozřejmě na mysli především Teilhardovu vizi Kristova působení v přírodě. Dalším projevem zrodu nové gnóze je celá řada proudů v moderní psychologii a psychoterapii. Zde vše začalo Freudem (mimochodem, existují důkazy, že zakladatel psychoanalýzy byl inspirován kabalistickým myšlením). Skutečným průkopníkem gnostické metody v hlubinné psychologii byl však C. G. Jung. Na Jungovy myšlenky a zkušenosti navázala řada významných analytiků: mezi nejvýznamnější patří Erich Neumann a James Hillmann, zakladatel tzv. archetypální psychologie. Práce představitelů této školy představují – prováděné jak spontánně (analýza snů), tak metodicky (metodou aktivní imaginace) – výzkumy v oblasti tzv. kolektivního nevědomí (archetypy prostřednictvím symbolů, které je vyjadřují), nebo řečeno jazykem starší gnóze, éterického světa.
Pokud jde o představitele jiných proudů hlubinné psychologie, jejichž myšlenky nebo zkušenosti vykazují dokonce určitou gnostickou tendenci, je třeba uvést – v telegrafickém shrnutí – následující: Alfons Maeder, Herbert Silberer, Roberto Assagioli, Otto Rank, Erich Fromm a Wilfried Daim. Tuto tendenci lze alespoň do určité míry pozorovat také u některých psychologů fenomenologicko-existencialistické školy, zejména u Victora B. Frankla. Není cizí ani některým představitelům humanistické psychologie, především Abrahamu Maslowovi. Zvláště nápadná je však v psychologii meditace a v psychoterapiích, které ji využívají (J. H. Schulz, Carl Happich, Roger Descille, Walter Frederking, Friederich Mauz, Robert Ornstein, Claudia Navinje, Lawrence LeShan a další) a u některých představitelů antipsychiatrie (R. D. Laing a Wilson Von Dusen). Je samozřejmé, že meditace je technika stará jako lidstvo, která slouží k poznávání předmětného vnitřního světa.
Působení principu gnóze je v dnešní době zvláště patrné v parapsychologii, kterou Charles Richet definoval jako „vědu, která studuje fyzické nebo psychické jevy způsobené zdánlivě inteligentními silami nebo neznámými silami skrytými v lidské duši“. Parapsychologie, která se snaží učinit gnózi vědeckou, zkoumá objektivní vnitřní svět buď přímo (fenomény mimozemšťanů a jevy jako „život po životě“ a „život před životem“), nebo nepřímo (jasnovidectví, psychometrie, telepatie, psychokineze, bioenergetické jevy), a to pokud možno pomocí laboratorních a statistických metod. V obou případech máme co do činění se stejným světem jevů, jen v prvním případě je předmětem zkoumání svět sám, zatímco v druhém případě je to jeho vnější stránka, způsob, jakým se fyzicky projevuje. Vidíme zde pokus o smíření gnostického přístupu s přístupem vědeckým. Dnes však můžeme hovořit pouze o zárodcích této syntézy. Tyto zárodky bych hledal zejména v mimotělních zkušenostech (Sylvan Maldoon, Oliver Fox, Robert M. Monroe) – v rovině experimentální, a v reflexi Włodzimierza Sedlaka a sovětské bioenergetiky – v rovině teoretické.
Také v čistě teoretické rovině existuje silná, i když specifická příbuznost s gnózí ve smyslu, který zde uvádím, v intelektuálním hnutí konvenčně označovaném jako princetonská gnóze nebo neognóze, které sdružuje některé přední evropské a americké astronomy, kosmology, fyziky, biology a psychology, jako jsou James Wheeler, Fred Hoyle, Hermann Bondi, David Bohm, R. P. Feynman, Arthur Koestler a Abraham Maslow. Tuto spřízněnost bych viděl především ve snaze princetonské neognóze o hlubší vhled do světa, života, lidského osudu, než jaký nám nabízí věda (hledání smyslu). Aniž by popírala platnost vědy v její specifické oblasti poznání, chce vystoupit z jejího rámce a předpokládá existenci imanentního Božství, které působí v kosmu a projevuje se v duchovním, vědomém aspektu světa. (Upozorňujeme na příbuznost mnoha směrů princetonského neognostického myšlení s myšlenkami Teilharda de Chardin).
A konečně poslední projev obnovy gnóze, chápané jako vědomé a záměrné otevření se přímé inspiraci přicházející z duchovního světa – což je chápání poněkud širší než to, které jsem použil dosud –, bychom našli v hnutích, která lze souhrnně nazvat hnutími parusie (např. New Age, hnutí planetární změny, nové kultury, budoucnosti atd.). Společným znakem těchto hnutí je vědomí blížícího se nebo již probíhajícího druhého příchodu Krista (kosmického Krista): Mám na mysli především ty z nich, které zdůrazňují čistě duchovní, nefyzickou paruzii (projevující se mimo jiné v zážitcích obdobných zážitkům Saula na cestě do Damašku). Až příliš často se hnutí parusie spojují s aktivitami, které jsou paralelní s uměleckými, pedagogickými, sociálními a zemědělskými iniciativami antroposofie a mají se stát zárodkem nové doby a kultury. Nejvýznamnější osobností těchto hnutí je bezpochyby David Spangler (autor knihy „Revelation. Zrození New Age“ 1976 a „Emergence. Úvahy o novém věku a novém lidstvu“ 1977). K dalším myslitelům a aktivistům spojeným s těmito hnutími patří James H. Craig, Wilfrid Dasan, Victor Ferkiss, spoluautoři Findhornu (Peter a Eileen Caddyovi, Dorothy MacLeanová, Robert Ogilvie Crombie a další), Erich Jantsch, George d Leonard, Jacob Needleman, Theodor Roszak, Dane Rudhyar (významný filozof astrologie a astrolog), Jonas Salk, E. F. Schumacher (autor knihy Smal is Beautiful), William Irvin Thompson a W. Warran Wagar.
Paradigma imaginace (paradigma gnóze), které je produktem probíhající transformace psychiky „předvoje“ euroamerického lidstva – paradigma, jehož podstatu a projevy (alespoň předběžné) jsem tak obšírně představil – je spojeno s holistickým viděním světa. Tuto vizi lze popsat následovně: Holistická vize světa je – z filozofického hlediska – ontocentrická a zdůrazňuje prioritu dosažení Plnosti a Celistvosti jako základu veškeré existence, zatímco z přírodovědeckého hlediska zaujímá kosmocentrický postoj a považuje vesmír za projev bytí obdařeného smyslem a životem (v duchovním smyslu). Tato vize představuje vesmír jako nekonečnou víceúrovňovou hierarchii entit a bytostí, které se vyvíjejí a kvalitativně diferencují. Je založena na principu jednoty poznávajícího, prožívajícího a jednajícího subjektu a objektu, který je s ním spojen tisíci viditelnými i neviditelnými vztahy. Takto pojatý subjekt nabývá zvláštního významu jako lidský nástroj poznání, zakoušení a působení na svět, a to právě díky své otevřenosti vůči bytí a kosmu. Takový subjekt je postaven před povinnost seberealizace chápané jako aktualizace vlastního rozvojového potenciálu, vytváření sebe sama v individuálních a sociálních vztazích, a tedy také jako proměna poznávacích schopností psychiky, která je určena úrovní poznávané skutečnosti.
V holistickém vidění světa hraje obrovskou roli sféra smyslu a hodnot, a to jak objektivních – bytí a světa –, tak subjektivních – lidských, individuálních a společenských: život kosmu i lidstva je zde vnímán jako prostoupený smyslem a zaměřený na uskutečňování hodnot. V etickém aspektu postuluje holistický světonázor nový druh vztahu mezi dobrem a zlem (pokus o překonání dualismu ve prospěch triadické vize tohoto vztahu). Ve svém sociálním aspektu tato vize zdůrazňuje holistickou povahu lidských společností (myšlenka synarchie), jejich organickou strukturu a planetární a kosmický rozměr jejich vývoje.
Renesance astrologie, kterou zažíváme v dnešní době, je jedním z projevů, jednou z nitek proměny lidské psychiky v druhé polovině 20. století. V tomto smyslu je také jedním z prvků – a to velmi důležitým – vzniku nového paradigmatu poznání a života, totiž paradigmatu imaginace. Je to proto, že astrologie je právě tou poznávací disciplínou, která téměř dokonalým způsobem koncentruje všechny nejvýznamnější vlastnosti nového paradigmatu. Především tedy celá jeho historie od egyptsko-babylonských dob až do konce našeho století představuje obraz tří výše nastíněných vývojových stadií lidského poznání: od jednostranně introvertního přes jednostranně extrovertní až po – zatím (přiznejme si to) spíše očekávané než uskutečňované – stadium, v němž – zasluhující označení astrosofie spíše než astrologie – dosáhne syntézy intuitivních a intelektuálních postojů, v níž její studenti vedle svých empirických a intelektuálních schopností rozvinou také své paranormální schopnosti, které jim umožní přímo proniknout do gnostického duchovního aspektu hvězd a planet. Astrologie má také – jako málokterá jiná poznávací disciplína – holistický charakter, protože zkoumá co nejúplnější celostní kosmické souvislosti lidského, individuálního a společenského osudu. V tomto smyslu má stejně jako celé paradigma gnóze ontocentrický a kosmocentrický charakter. Zároveň astrologie odhaluje místo a funkci jednotlivců a lidských skupin v rámci individualizovaných víceúrovňových hierarchií entit a bytostí, božských a lidských sil. Najdeme v ní také vynikající ilustraci principu jednoty subjektu a objektu na všech úrovních a ve všech aspektech jejich vzájemného vztahu. Nelze rovněž docenit její význam pro sebeutváření lidského „já“ a lidského života: může člověku nejlépe naznačit cesty jeho seberealizace, možnosti a nemožnosti jeho rozvoje, metody sebeutváření a tvoření. Také při lidském hledání smyslu a uskutečňování hodnot všeho druhu nám může astrologie prokázat neocenitelné služby a nepřímo ovlivnit náš morální život i život celé společnosti.
(Uvedený text je větší částí předmluvy polského antroposofa, gnostika, filozofa a překladatele Jerzyho Prokopiuka ke knize Mandala źycia, astrologia – mity i rzeczywistość polských autorů Rafała T. Prinka a Leszka Werese vydané v roce 1982.)
1 J. Prokopiuk, Vystoupení na XXII. sympoziu Kruhu pro studium myšlení Teilharda de Chardin v redakci „Život a myšlení“, Halin, 20-21/XI/1976 v panelové diskusi na téma „Humanistické hodnoty mystické zkušenosti“; srov. „Život a myšlení“, 12/1977.
2 J. Prokopiuk, Paradigma imaginace, „Směry“.
