Stvoření i evoluce?
Stvořil člověka Bůh, nebo vznikl z prvotního koacervátu aminokyselin v praoceánu? Náboženství tvrdí, že byl stvořen – a Oparinova a Darwinova teorie, že se vyvinul. Obě strany mají po ruce dostatek důkazů. Tak kde je pravda? A kdo říká, že stvoření a evoluce se vylučují?
Ve vývoji druhů v přírodě je očividná, nepopiratelná kontinuita. Při pohledu na kosti vyhynulých zvířat, povahu chemických procesů a podobnost genetických kódů, nelze už pochybovat o tom, že lidské tělo je geneticky příbuzné s tělem zvířat.
Bylo by naivní doufat, že mezičlánek mezi kostrou opočlověka a dnešního člověka neexistoval. V tomto hmotném stvoření nic nemůže vzniknout jen tak, zázrakem, nýbrž všechno se musí vyvinout v čase, a to vždy jen v rámci platných fyzikálních zákonů. Tedy i lidské tělo.
Jenže člověk není tělo, ale duch! Je to duchovní bytost, dočasně spojená s hmotným tělem.
Existuje duchovní stvoření a hmotné stvoření. Nejprve bylo všechno stvořeno v duchovním stvoření; člověk jako duchovní bytost; zvířata, rostliny, řeky, hory jakožto duchovní reality. Až později se všechno v hmotném stvoření začalo vyvíjet po vzoru duchovního, jako by se duchovní nebe odráželo ve vodách hmotnosti; a duch začal vtiskovat hmotě svoji tvář.
Byli to nejprve bytosti přírody, vládcové živlů, dévové rostlin a zvířat, kteří byli na Zemi činni tisíce a statisíce let před příchodem člověka. Teprve, když tyto bytosti dovedly zvířecí těla s celou duševně-smyslovou výbavou k nejvyšší možné dokonalosti, inkarnoval se první lidský duch do těla lidoopa a narodil se místo opičí duše. Postupně se přepracoval k sebeuvědomění a pokračoval tak ve ztvárňování a zušlechťování své tělesné schránky do jemnějších, dokonalejších forem. A hlavně se vzpřímil ze čtyř na dvě; protože duch člověka, to je především – důstojnost!
Bible o evoluci
Že stvoření a evoluce jsou dva samostatné děje, je zřetelně zachyceno i v bibli. Stvoření člověka se v bibli – kupodivu – popisuje na dvou místech. Duchovní stvoření je popsáno v Genesis v první kapitole. Když bylo dokončeno, popisuje sa později, v druhé kapitole, evoluce.
Šestého dne (duchovního) stvoření Bůh stvořil člověka jako ducha v duchovní říši; jako dvojjedinou bytost – muže a ženu – se všemi předpoklady pro dokonalost.
„Bůh stvořil člověka k obrazu svému, k obrazu Božímu stvořil jej, muže a ženu stvořil je.“ (Genesis 1:27) Nebo sa vám zdá, že je to toto ubohé pozemské tělo, které je stvořeno k obrazu Boží dokonalosti?
Až poté, kdy „Bůh dokonal sedmého dne svoje dílo a odpočinul…“ (Genesis 2:1, 2) začne evoluce hmotných světů od počátku: „Toto jsou rody nebes a země, jak byly stvořeny… dřív než bylo na (hmotné) zemi jakékoliv chrastí polní… a nebylo člověka… jen pára vystupovala ze země…“ (Genesis 2:4–6)
Tehdy „Hospodin Bůh stvořil člověka (Adama), vzal prach země a vdechl mu v chřípí dech života a člověk se stal živou duší.“ (Genesis 2:7)
Všimněte si, že ačkoli výše bylo použito sloveso stvořil (naráz), je na tomto místě použito sloveso utvářel (postupným vývojem). Utvořil Adama tím, že vzal prach země, t.j. hnětením, formováním hmoty; a až nakonec mu vdechl dech života (živého ducha). (V Genesis je v 1. kap. použito slovo BARA (stvořit z ničeho). V 2. kap. slovo JACAR (vytvářet formováním, co už jest)! Tedy tvořivá evoluce, vývoj dle prvotní ideje. Pozn. překl.)
Člověk tedy nikdy nebyl zvířetem! Člověk jen převzal od zvířat štafetu evoluce. V jeho hrubohmotných a duševních tělech nadále plynule proudí animální síly, které kdysi patřily zvířatům. Ale tvrdit, že zvíře se vyvinulo v člověka, nebo že člověk byl v minulých životech zvířetem, znamená nesprávně ztotožňovat člověka s jeho tělem a duší, nikoli s jeho duchem. Mnohem pravdivější je říci: člověk je duch, byl člověkem už předtím, než vstoupil do zvířecích těl a zůstane jím i poté, až je opustí.
Proto je úvaha naivně-materialistických psychologů, že podstata člověka je špatná, agresivní, že jsou v něm navždy zakořeněny zvířecí, lovecké instinkty zděděné po zvířatech, zcela falešná. Člověk má dvě přirozenosti: jednu hmotnou, kterou zdědil po zvířatech, a druhou duchovní, kterou zdědil sám po sobě (prostřednictvím reinkarnace – pozn. překl.). A duch si přece vždy dokáže podrobit hmotu – a nenechá se sebou zametat – pokud opravdu chce! A je jen na jeho odpovědnosti, pokud to nečiní.
Staří Egypťané říkali, že po smrti se vás před branou do nebe budou ptát, kdo jste. Na to musíte odpovědět: Přicházím ze země, ale jsem synem/dcerou nebes! Jinak vás do nebe nepustí. Člověk si musí být vědom svého vysokého, duchovního původu a své důstojnosti – nemá-li být opravdu pouhým zvířetem!
Služobník Ľalie
