Svobodná mysl

Štúrovská koncepce slovanské vědy – romantický přežitek nebo předzvěst budoucnosti?
Trendy v metodologii a filosofii vědy, které dávají za pravdu Štúrovcům

Emil Páleš

Je málo známo, že Štúrovci chtěli rozvíjet i osobitou slovanskou vědu. První číslo prvního ročníku Slovenských pohledů začíná programovým článkem o slovanské vědě od Jozefa Miloslava Hurbana. V první větě ji charakterizuje takto: „Věda, t.j. jasná a zřetelná povědomost toho, co je v nás, okolo nás, v duchu i v přírodě, na nebi i na zemi, porozumění toto ducha lidského tužbám duchovním vyšším; tato pravím věda je to nejčistší vychovávání člověka i lidstva“. [1] Jak patrno, jde o představu odlišnou od dnes platného pojmu vědy. Zkoumá ducha i hmotu, lidské nitro stejně jako vnější přírodu; a za cíl má především vychovávání, zušlechťování, mravní pozdvihnutí člověka a až v druhé řadě hmotný blahobyt. Předmětem současné vědy je jen hmotný svět, směřuje většinou k technickým aplikacím a ke sféře hodnot, smyslu a cílů života neumí nic říct. Pěstovat výhonky slovanské vědy mělo být dokonce prvořadým cílem Slovenských pohledů, protože ona měla být „očistcem“ Slováků, který je pozvedne z duchovní bídy, sjednotí slovenskou inteligenci a až skrze ni přijde slovanský věk.

V čem spočívá podstata této vědy? V čem je její slovanskost? A podařilo se z ní něco uskutečnit? Naše hodnocení bude opačné než dosud všeobecně přijímaný názor. [2] Štúrovský ideál poznání není omyl nebo překonaný přežitek minulosti, ale gnozeologický ideál, který je stále potřebnější a k němuž by se lidstvo v budoucnosti mělo čím dál víc přibližovat. Tento závěr opíráme nejen o teoreticko-filosofické důvody, ale o reálný vývoj věd, jak se odehrává. Zdrojem následujících citací (včetně částí zdůrazněných jiným písmem) je vedle Hurbana zejména Peter Kellner-Hostinský, který se mezi Štúrovci slovanské vědě věnoval nejvíc. O její systematickou obhajobu se pokusil ve spise Vidboslovie, jehož rukopis leží v Matici slovenské a nikdy nevyšel. [3]

Ustanovující vlastností slovanské vědy je její celistvost: „Nejpřednější tah vědy slovanské bude a musí být vidění duchovní pravdy celé“. [4] „Charakter vědy slovanské je celost, je zaokrouhlení. Slovanská věda musí všechny části do celosti skládat a všechno rozdvojení a rozsekání sjednocovat, neboť kdyby to nedělala, přestala by být slovanskou. Věda naše je moře, do něhož všechny potoky věd se slévají. Věda slovanská musí být absolutní jednotou všech momentů poznání pravdy“. [5] Jaké má pravda momenty? Vyplývají z rozličných schopností, kterými je člověk obdařen. Má tělo s fyzickými smysly – smyslové vnímání je proto jedním z pramenů poznání. Člověk má však i duši a ducha nebo mysl. Rozumovým uvažováním dochází k poznatkům, které jsou zcela nezávislé na smyslové zkušenosti (například v matematice a logice). To je druhý pramen poznání. Třetím pramenem je zjevení, které nevychází ze smyslů ani není výsledkem rozumové činnosti člověka.

Až skloubením těchto tří pramenů poznání se dostáváme k pravdě. Žádný z těchto momentů poznání sám o sobě se nedá nazvat pravdou. Naopak, snaha pěstovat je odděleně vede k třem druhům bloudění. Smysly neproniknuté rozumovou činností klamou nebo se jeví jako chaos; rozum odtržený od zkušenosti končí v abstrakci, staví vzdušné zámky; a bezmyšlenková víra bez prověřování se mění v pověru.

Slovanská věda Štúrovců je z definice sofiologií. Ruský filosof Vladimír Solovjov definoval sofiologii jako úsilí o syntézu všech oblastí poznání o přírodě, člověku a Bohu (kosmologie, antropologie, teologie) jakož i pramenů poznání (empirie, rozumu a zjevení). [6] Každý skutečný poznatek musí v sobě organicky a plnohodnotně spojovat všechny tři rozměry: musí být subjektivně prožitým mystickým vnuknutím, dostat rozumovou podobu systematické pojmové struktury a být zkušenostně ověřený zároveň.

Velkým sofiologem byl Jan Ámos Komenský. Ústředním v jeho díle je důraz na celkovost poznání. Na všechno je třeba se dívat z hlediska „trojího oka“, „tří divadel věcí“, „tří božských knih“, „tří otevřených zdrojů božské moudrosti – smyslů, rozumu a Písma: „Není-li něco dostatečně vyvozeno ze smyslů, rozumu a Písma, nesouvisí-li něco harmonicky s ostatním, nesmí se to vyslovit“. [7] Kdo by se spokojil jen s jedním z výše uvedených principů, upadl by do propasti omylů, varoval Komenský. „Teprve ten, kdo si osvojil vlastními smysly, vlastním rozumem, vlastním a bezprostředním svědectvím Božím znalost užívání věcí, teprve ten ví, že se neklame“. [8] Komenský tento ideál všestranné moudrosti nazýval Pansofia a vkládal do něj velkou naději, protože se měla stát prostředkem všenápravy lidských věcí (stejně jako později u Štúrovců).

Všechny zdroje světla (= poznání) je potřeba svést do jednoho řečiště – „všechna světelná tělesa, od nichž může vzejít světlo, to jest příroda, společné vrozené pojmy a Bůh“ – a tyto „tři stružky vědění ponesou plným řečištěm celé trojpramenné světlo Boží“. Měli bychom pak „největší plamen světla, jaký vůbec lze mít“.^8, [9] Je totiž přesvědčen, že všechny tyto tři prameny pocházejí z jednoho zdroje: prorokům a mystikům se z nitra zjevuje tatáž mocnost, která nás obdarovala přirozeným světlem rozumu a stvořila vnější přírodu. To je základní intuice (či předpoklad) sofiologie. Harmonie smyslů, rozumu a víry byla proto pro Komenského kritériem pravdivosti poznání. Pokud nejsou v souladu, znamená to, že něco není v pořádku: je třeba jednu nebo několik z nich zkorigovat. Roztržka mezi teologií a filosofií a jejich rozlučka s přírodními vědami byly proto pro Komenského příznakem nežádoucího partikularismu a zbloudění.

17. století bylo důležitým rozcestím. Za Komenského života se rozpadl renesanční ideál univerzálního poznání. V 16. storočí byla ještě Paracelsova medicína spojena s magií, Culpeperova botanika s astrologií, Keplerova astronomie s mystikou čísel, rudolfínská alchymie obsahovala ještě nerozdělenou chemii s psychologií. Když se v polovině 17. století zakládala anglická Královská akademie věd na Baconově jednostranném empirismu a indukci, pokoušel se Komenský v Londýne založit pansofickou akademii, která by sjednocovala všechno hmotné i duchovní poznání na společném základě. V roce 1642 se v Holandsku setkal s Descartem, který se stal zase předchůdcem jednostranného racionalismu. Zatímco pro Komenského „filosofie bez Božího zjevení je kusá“, odpověděl mu Descartes: „Já nad filosofii nevykročím, u mně bude tedy část toho, čeho u tebe celek“. [10]

Toto rozpolcení vědomí zatím přineslo trpké civilizační plody. Na jedné straně se rozvinul amorální, chladný technokratický scientismus ničící přírodu a lidské vztahy. Na druhé straně se z náboženství a estetických hodnot stal mlhavý soukromý sentiment, který se prakticky buď ignoruje jakožto nemající žádnou reálnost nebo se stává předmětem subjektivního fanatického zápalu.

Řešení tohoto rozpolcení se ujal znovu moravský rodák Edmund Husserl. Uvědomil si, že tzv. objektivní vědy jsou založeny na logických zmatcích. Upírají reálnost vnitřní psychologické zkušenosti, ale samy se zakládají jen na psychologické praxi specifického druhu. Například klíč k úvaze o metodě byl Descartovi zjeven v jednom snu uvnitř jiného snu, takže celá budova moderního poznání se paradoxně zakládá na snovém stavu vědomí. Husserl zkoumá intersubjektivitu a navrhuje pozorovat subjektivní zkušenost tak, jak se nám jeví, postupovat až k invariantním podobám (eidos) a přitom se zdržet předčasných úsudků o objektivitě, protože i tzv. objektivní svět je nám zprvu dán též jen jako psychické stavy. [11]

Husserlovy úvahy vedly ke vzniku fenomenologie. Obsahům lidského nitra je možno porozumět (verstehen), zatímco jevy vnější přírody a světa je možno vysvětlit (erklären). Humanitní disciplíny jako religionistika a antropologie nebo humanistická psychologie si díky tomu vydobyly určitou samostatnou půdu. Ale rozpolcení mezi naukami o člověku a přírodě se tím nepřekonalo, protože nikdo neumí tyto dva světy poznání přemostit.

Západní myšlenkové směry se pokusily vyřešit  toto rozpolcení zredukováním všech ostatních principů na jeden z nich. Solovjov vtipně ukazuje, jak každý takový pokus končil podkopáním vlastních základů. Empirici, kteří chtěli všechno zredukovat na hmotu a vnímání, dospěli k popření existence hmoty. Racionalisti chtěli všechno zredukovat na ducha a myšlení a museli nakonec popřít existenci myslícího subjektu. A mystikové – spoléhající se pouze na zjevení a Boha – podceňují rozum a svět považují za iluzi, ale nakonec ztratí i Boha a božské zjevení, protože nemají jak vykročit za hranice labyrintu subjektivního cítění, v němž bloudí. Pravá moudrost může být jen syntézou empirismu, racionalismu a mysticismu.

Tři jednostranné typy filosofie Solovjov nazývá nenormálními, poněvadž se pokoušejí popřít část člověka a jeho přirozené zkušenosti. Bývají výsledkem patologicky jednostranné konstituce jednotlivce či kultury nebo mocenských ambicí. Tradičním příkladem je církevní teze, že filosofie nemá být rovnoprávnou sestrou, ale služkou teologie. Myšlení má však svoje vlastní postupy a kritéria pravdivosti, a pokud je musí křivit, aby dospělo k předepsaným dogmatům, přikládá sekeru ke svému životodárnému kořeni. Výsledkem je tmářství úzce spojené s dějinami církví, protože se pokoušela podvazovat svobodné myšlení dogmaticky. Příkladem z nedávné doby je sociobiologie. Ta zkouší vysvětlit celou sféru morálních a estetických intuicí člověka jejich zredukováním na evoluční selekci a rekombinaci genů. Mravní představy jsou prý geneticky zafixované vzorce chování, které maximalizují schopnost přežití a propagaci vlastních genů v životě tlupy. Podobně prožívání krásna. Mravnost a vznešenost jako samostatný rozměr lidského bytí tím zanikají coby prázdný trik, který byl jen funkcí fyzického přežití.

Každá ze tří oblastí má svoje vlastní kritéria správnosti, která musí splnit. Empirická věda správné pozorování a třídění dat (opakovatelnost, testovatelnost, falzifikovatelnost, schopnost formulovat predikce). Racionální filosofie tvorbu pojmů a teorií (systematičnost, bezrozpornost, úspornost). I mystická praxe má svoje podmínky (mravní očista, nezištnost, obětavost) a kritéria, která se po tisíciletí aplikují na rozlišení pravého duchovního vnuknutí od sebeklamů. Jsou to jednak znaky týkající se samotné formy a okolností zjevení, dále intersubjektivita a v neposlední řadě se pozná po dobrém ovoci přinášejícím pokoj, zušlechtění a pozvednutí života.

Tyto tři prameny se nemohou vzájemně nahrazovat nebo vytěsňovat. Překročením kompetencí každé z oblastí vznikají deformace. Například racionálně-teoreticky nelze vyvracet existenci nového empirického jevu (jak činili klerici, kteří se nechtěli podívat do Galileova dalekohledu, protože podle Aristotelovy teorie se ve sféře stálic nemohlo nic měnit) ani vnitřní zážitky, které jsou bezprostřední zkušeností.

Na druhé straně zanedbáním některého ze tří rozměrů vznikají mnohoznačnosti, které otvírají prostor libovůli. Rozum je schopen zkonstruovat bezpočet teoretických staveb, které nemají smyslové koreláty. Tatáž empirická data lze interpretovat podle několika koncepcí. Ne všechny koncepce jsou krásné, ušlechtilé a v souladu s mravními intuicemi svědomí. Z množství náboženských vnuknutí nebo proroctví zase jen některé projdou sítem rozumu a naplní se hmotnými událostmi.

Tři rozměry poznání mají být tedy v každém poznatku skloubeny organicky tak, aby ani jeden nechyběl, ale ani se nekřivily navzájem překračujíce svoje kompetence. Hostinský pro takovou jednotu vymyslel nové slovo celostka a takový systém poznatků nazývá celovědou. Evidenci souladu smyslů, rozumu a duchovního vnuknutí nazývá spolu s Hrubanem viděním.

Rozvinutí celostního poznání očekávali Štúrovci (a nejen oni) od Slovanstva. Na dějiny se dívali jako na příběh, v němž postupně vystupují jednotlivé kultury a každá přispěje do chrámu lidstva něčím originálním, jsouce vedeny světovým Duchem k cíli dějin. Indická, perská, řecko-římská, románská kultura už prožily a nejnovější germánská prožívá svůj rozkvět. Hostinský nazývá Slovany „nejmladším synem v pověsti lidstva“, tzn. poslední větví Indoevropanů, která má svůj kulturní vrchol ještě před sebou. [12] Románské národy ukázaly nadání k empirickému pozorování, ale pěstovaly ho jednostranně. Italská, francouzská a také anglická věda proto uvízly v materialismu. Germáni, zejména Němci měli sklon k idealismu, též jednostrannému a skončili spekulováním o naprostých abstrakcích. Slované mají oba momenty harmonicky sloučit: „co tamti všichni pro svůj svět byli, to musí v sobě vědomec slovanský jako jeden moment svařit, a tak původně – slovanským okem svým vidět pravdu světů duchovních a vypovědět… vyzpívat“. [13] Slovanské vidění má být konečně plností všech částečných momentů poznání rozvíjených předcházejícími kulturami – „kostel jednoty všech momentů poznávání“, „panteon všech bohů pravdy“,„amen pravdy“. [14]

Solovjov rovněž chápe vznik sofiologie jako logický vývojový moment v souvislosti s návazností kultur a dějinnými posuny těžiště tvořivosti směrem z východu na západ a zpět. U orientálních kultur minulosti tvořili věda, umění a náboženství ještě nerozlišenou a nesvobodnou, nevědomou jednotu. Na západě se v současnosti tyto tři složky navzájem rozešly, díky čemuž se vědoměji rozvinuly, ale ztratily vzájemné spojení. Slovanský východ je má znova sloučit, ale už do organické jednoty, s vědomým zachováním vnitřních rozdílností.

Evropský západ má nadání pro analýzu, východ pro syntézu. Analýza však musela předcházet správné syntéze, takže Slované budují další patro kultury na germánských základech. „Němci poznávali po částech, a my známe Bůh dá celkem; ale pokud má být toto, muselo být i to prvé“. [15] „Ne kdo dobře rozlišuje, dobře učí, ale kdo dobře spojuje, dobře učí“. [16]

Slovanské poznání se tak na jedné straně odlišuje od orientálního a podobá se západnímu analytickou konkrétností. Na druhé straně se svojí celistvostí podobá indickému pojmu poznání (džňána) nebo byzantské moudrosti (sophia). Jeho výsledkem není jen teoretický myšlenkový systém, ale zasahuje a proměňuje všechny složky člověka: myšlení, cítění i vůli. Musí být zároveň jasnou myšlenkou, citovým prožitkem i skutkem. Pokud není, nejde o pravé poznání. Hurban proto říká, že se má projevit jako věro-vědomost, vědo-skutek-úmyslo-čin. Slovanský vědomec je vědec, kněz a básník současně. Hostinský proto programově usiloval psát poetickým jazykem. Spolu s Polákem Bronislawem Trentowským byl přesvědčen, že i vědu a filosofii je třeba „krásným slohem vyslovit“, protože jednota pravdy, krásy a dobra je zakotvená v samotné povaze stvoření, které je mluvou Boha. [17] Hlavním cílem Trentowského filosofie byla univerzálnost, překonání jednostranností, syntéza objektivního se subjektivním poznáním, sensualismu s idealismem a tentýž postoj si osvojili i Štúrovci.

Vidíme, že řada postav, které usilovaly o překlenutí rozkolu mezi srdcem a rozumem, intuicí a smysly, pochází z Moravy, Slovenska, Polska a Ruska. Sofia, celistvá moudrost je podvědomý sen Slovanstva, jež má za úkol jej uskutečnit. Moudrost se od rozumnosti liší právě svojí integritou. Rozumné nemusí být krásné ani dobré. Rozum může být chladný, vypočítavý nebo skeptický. Avšak moudrost je jasné poznání proteplené vroucností srdce a projevující se dobrodějnou činností. Moudrost si proto nelze představit jako čirý mentální koncept, ale jen jako personifikaci – imaginaci krásné bytosti, která v sobě spojuje poznání, lásku a moc dobra. Tak se zjevila Solovjovovi ve třech mystických zážitcích, které zachytil básněmi a staly se motivací jeho práce. Tak ji zřel Komenský a zjevně ji měl před očima i Hostinský, když mluví o „Minervě tatranské“ nebo „slovenské Athéně“ a o slovanské vědě jako o „zlatém zámku královny nebes“. [18] „Šťastný ten, kdo tuto hvězdu viděl vlastním ducha okem, neboť viděl on nebeskou pannu – pravdu“. [19]

Tento motiv zazněl už u slovanského věrozvěsta sv. Cyrila, když měl jako sedmiletý sen, v němž si vybral Sofii za svou manželku. V dospělosti byl knihovníkem při chrámu svaté Sofie v Cařihradě a sestavil slovanské písmo. Pohanská bohyně moudrosti Athéna žila na řeckém východě pokřesťanštěná jako Sofia a po zániku Byzance se úcta k ní přenesla a dodnes žije v slovanské pravoslavné církvi.

Už první generace Štúrovců se dostala do vzájemného sporu o noetický princip slovanské vědy, jímž se měla odlišovat od západní. Ctibohu Zochovi se zdálo, že Hurban neví přesně, co vlastně chce říci, když mluví o duchovním oku a celistvém vidění: „On chce vidět budoucí vědu slovenskou – ale je mu to ještě jen jako v oblaku, proto ani neumí pojmenovat, co chce“. [20] Pod duchovním zřením si neuměl představit nic jiného než svévolné osobní vize. Hostinský se horlivě postavil na stranu Hurbana. Vysvětluje, že pravá intuice, inspirace je něco jiného než fantazie, náměsíčnost, věštectví nebo žaludkem (tělesnými orgány) podmíněné vize.

Hurban, Hostinský a další Štúrovci vycházeli z reálné existence duchovního světa, z něhož lidská duše čerpá poznatky a obsahy prostřednictvím reálného děje inspirace. To bylo implicitně samozřejmé v romantickém obraze světa, zatímco osvícenství a moderní západ (v jehož duchu mluví i Zoch) takovou komunikaci se světem duchovních bytostí považovali za fiktivní a neexistující. Přimíchávání náboženství a básnické inspirace do vědy je pro ně jasným prohřeškem proti správnému myšlení, protože city neobsahují žádnou objektivitu. Štúrovci však věřili, že v básnické nebo prorocké inspiraci se člověku zjevuje pravda; že může zřít principy a ideje, podle nichž je utvářen svět, čili duchovním okem vidět objektivní svět zevnitř. Proto například odvolávání se na pohádky, pověsti a mýty bylo platným argumentem při hledání pravdy, poněvadž se v nich projevuje národní génius jako reálná bytost.

Hostinského „metoda spočívá v paralelizování významových asociací mezi přírodními jevy a světem člověka“. [21] Tytéž síly, které stvořili přírodu, se hýbou a tvoří i uvnitř lidské duše. Proto se všechno v přírodě člověku zjevuje obrazořečí symbolů. Avšak v lidském nitru jsou v důsledku pádu člověka tyto síly chaoticky zpřeházené a zkreslené osobními sklony. Až umělci s mravní aspirací, který vlastní nitro zušlechtil ve výhni vroucí lásky a oběti, se představivost vyčistí a promění v orgán pravdivě přijímající a vnímající nadchnutí vyšší mocí. Jeho vnitřní obrazy se stanou rovné praobrazům: „Umělec jen následuje vnitřní nadchnutí, a v okamžiku nadchnutí, kdy v horoucí lásce počatá idea v okamžiku se vymáhá… do skutečnosti navenek – musí v duši umělce všechno ostatní pominout, a kde se on vyšší moci poddává, tam jeho obraz stane se rovný praobrazu“. [22] V lidském duchu se zbaví kletby nejvnitřnější podstata přírody, která v něm dojde sebeuvědomění a umělec se stane vědoucím. To, co jinak považujeme za lyrickou metaforu, se vytříbí do objektivity.

Tak učil už Plotinus, že vnitřní oko se školí krásou a očištěné od neřestí uzří krásné pravzory, jež jsou pravdou. Zvlášť u Slovanů platí, že smysl pro krásno je pro ně orgánem poznání pravdy. Pověst dávných let takto vypráví o přijetí křesťanství na Rusi: kyjevský kníže Vladimír Velký vyslal v roku 987 posly k sousedním národům, aby zkoumali rozličná náboženství a podali mu zprávu. Zamítli islám, judaismus i ponuré západní křesťanství. Rozhodli se pro řecké křesťanství, neboť bylo dle jejich mínění nejkrásnější a proto nejpravdivější. Takovouto zprávu přinesli knížeti o obřadu v chrámu sv. Sofie v Konstantinopoli: „Nevěděli jsme, zda jsme v nebi nebo na zemi. Protože na zemi není takové nádhery a krásy, jakou neumíme ani vyslovit. Víme jen, že Bůh tam přebývá mezi lidmi a jejich bohoslužba je krásnější než obřady jiných národů. Neboť nemůžeme na tu krásu zapomenout.“

Slovani prožívají svou mravní intuici a smysl pro krásno silněji, takže je chtějí nebo musí respektovat jako samostatný zdroj pravdy:„Slovanstvo věří, že v něm je to jedno oko duchovní, které neměl žádný národ před ním žijící“. [23] Nesoulad vědy a víry pro Slovana znamená, že někdo dělá chybu: „U nás se věda vírou nepošlapává, ale vyvolává k životu skutkem, oslavuje a proměňuje ve vidění jistoty a pravdy; nám je třeba víry pro vědu a vědy pro víru… Síla, která přinutí svět uvěřit v království duchovní, jediná tato síla leží ve vědě; věda tvoří ty junáky, kteří přemohou svět vírou“. [24] Na západě jsou pokusy o integraci vědy a náboženství zřídkavé (Whitehead) a zastavují se na abstrakcích. Na východě jsou často vidět v podobě různých hraničních hypotéz a pseudoteorií. Západ si to pro sebe vyřešil převážně tezí o mimoběžnosti obou sfér: věda a náboženství prý hovoří o dvou světech, které nemají nic společného. Jeden se dá zkoumat, v druhý se dá jen věřit.

Prosazení západní koncepce poznání (v neposlední řadě díky fascinujícím úspěchům a z toho vyplývající moci vědy) přineslo s sebou jednostranně extrovertní zaměření a popření, že by introspektivní zkušenost (intuice, inspirace) vůbec měla charakter poznání. V tomto světle se štúrovský projekt vědy musí jevit jako beznadějně iluzorní a utopický, metodologicky naivní a chybný, překonaný a zpátečnický, iracionální a nevědecký – vyvolávající rozpaky. Tak se i jednomyslně hodnotil uplynulých 150 let. Hlavní protagonista slovanské vědy Peter Kellner-Hostinský se už svým současníkům i následujícím generacím jevil jako popelící se na samém okraji slovenského filosofického myšlení. [25]

Podívejme se však na současný vývoj ve vědách a filosofii vědy. Dějiny myšlení se totiž pravidelně odehrávají tak, že principy velebené v jednom období se ukážou být velmi omezené a principy předtím zavrhnuté se vyklubou v novém smyslu jako pravdivé. Objektivismus a sebevědomí přírodních věd vyvrcholily v druhé polovině 19. století. V následujícím století věci nabraly zcela jiný kurz. Dvacáté století začalo Freudovým a Jungovým objevem podvědomí. Objevili jsme psychologické struktury více-méně společné lidem (archetypy, pravzory), účinkujíce pod hladinou vědomých procesů (kolektivní nevědomí), zato však mohutně určující naše životy. Bachelard, Kuhn, Foucault a Sorokin se při studiu dějin vědy dopracovali k pojmům paradigma, epistémé či soustava pravdy. Je to soubor neuvědomělých světonázorových předpokladů a intuic, v nichž koření myšlení dané doby a kultury. [26]

Štúrovský program „slovanské vědy“ se předtím jevil jako contradictio in adjecto, protože pokud je věda objektivní, je jen jedna a nemůže být národnostně zabarvená. Ukázalo se však, že každá kulturní epocha v dějinách měla skutečně svou odlišnou vědu, neboť na pozadí rozdílných filosofických obrazů světa a noetických principů se dopracovala racionálně důsledným způsobem k jiným závěrům o pravdě. Renesanční paradigma poznávání se například zakládalo na analogickém myšlení a to mu propůjčovalo svůj svéráz.

Zjišťujeme, že umění a estetický ideál doby je úzce spojený s typem myšlení a obojí s charakterem vědeckého poznání. Estetické cítění se zabudovává přímo do tvorby vědeckých pojmů a hypotéz, ještě před jejich vstupem do racionálního procesu testování. Vědci čerpají svoje nápady z týchž iracionálních vrstev vědomí jako umělci. Klíč k periodické tabulce chemických prvků se Mendělejevovi zdál ve snu právě tak jako Tartini slyšel svou nejslavnější houslovou sonátu ve snu. Fyzici používají estetické kategorie jako kritérium pravdivosti matematických rovnic.

V dějinách fyziky například zápasili dvě teorie o povaze světla: částicová a vlnová. Dnes mluvíme o vlnově-částicovém dualismu a uznáváme, že obojí vyjadřuje částečný aspekt skutečnosti. V dějinách však obě teorie zápasily a vlnová vítězila tehdy, když se v hudbě dostával do popředí rytmus a kostýmy byly rytmicky členěné. Částicová zase v období absolutismu a mechanických představ o světě a uspořádání společnosti. Za jednou z nich stála atomistická vize světa – pevných částic hmoty létajících vzduchoprázdnem; za druhou obraz spojitého moře vlnící se substance (éteru). Jedna vedla zpět až k Demokritovi, druhá k Aristotelovi. Ani jedna nebyla vědecká, protože existenci atomů i elektromagnetického pole prokázala věda až v 19. a 20. století. Byly to filosofické intuice určující směr odborného myšlení.

Jiným příkladem jsou dvě varianty evoluční teorie: kompetitivní a kooperativní. Angličané jako Charles Darwin a Thomas Huxley zdůrazňovali soutěživost a přírodu viděli jako gladiátorskou arénu, kde jeden přežívá na úkor druhého. Naopak ruští zoologové jako Peter Kropotkin považovali za hnací motor evoluce spolupráci a sociabilitu. [27] Příroda překypuje příklady obojího. Různí myslitelé do ní však promítali svoji vlastní povahu. Darwinismus je zrcadlením společenských a ekonomických poměrů v Anglii první poloviny 19. století – individuálního egoismu a konkurenčního kapitalismu. V pozadí Kropotkinovy koncepce stála zkušenost ruských lidí, kteří si na nezměrné stepi navzájem pomáhali, aby přežili. Spolupráce je stejně důležitá, pokud ne důležitější než soutěživost. Umožnila ty nejdůležitější evoluční skoky vpřed a tvorové stojí ve vývoji tím výš, čím víc jsou schopni spolupracovat.

Italský psycholog Luc Ciompi studoval propojení cítění s myšlením a došel k významnému závěru. Obsahy myšlení (včetně vědeckého) a mezilidská komunikace závisí mnohem víc, než se myslelo, na afektivním podbarvení, na vlnách atmosféry. Základní emoční ladění, nálada – ať už optimistická nebo pesimistická – rozhoduje o tom, co vnímáme, co si zapamatujeme a co zapomeneme, a tím o prvcích, z nichž si nakonec budujeme světonázor. Myšlení postihuje části, cítění je integruje do celostních vzorů (gestalt). V pozadí zaběhnutých myšlenkových vzorců jsou zapomenuté afekty. [28]

Carl Gustav Jung ke konci života vyslovil tušení, že archetypální dominanty v kolektivním nevědomí se mění v nějakém pravidelném pořádku, což se zrcadlí ve střídání náboženských kultů, uměleckých slohů, světonázorů a společenských struktur. Lidé to vnímali jako střídání bohů a zachytili to v mýtech a tradicích. [29]

Například empirismus a racionalismus, materialismus a idealismus se v dějinách střídají přibližně každých 250 let celosvětově a očividně souvisí se střídavou aktivací pravé a levé hemisféry mozku tak, jak se v malém odehrává u jednotlivce v devadesátiminutovém rytmu. V minulosti se to připisovalo střídání archandělů Gabriela a Michaela jako duchů času. Pitrim Sorokin tato dvě paradigmata nazval senzitivní a ideační soustavou pravdy a detailně kvantifikoval jejich střídání v dějinách Západu. Zlaté věky rozkvětů nacházel v dobách, kdy se obě soustavy pravdy dostaly do relativní rovnováhy a společnost se pokoušela obě respektovat a skloubit. [30] Ke stejnému výsledku došel Roger Sperry, který za objev lateralizace mozkových polokoulí získal Nobelovu cenu: nejtvořivější, nejúspěšnější lidé dokážou pružně přepínat a využívat obě mozkové polokoule. To vrhá štúrovskou snahu o integraci německého idealismu a anglického empirismu do jiného světla: je to pravdivá a nanejvýš významná předtucha.

Jak správně poznamenala Sošková, Hostinského gnozeologii kritizovali nesprávně. [31] Kritizovali ji totiž vždy z pozice té či oné metafyziky, například empirismu, přičemž Hostinský diskutuje právě o překonání takových jednostranností. Jeho kritici však vycházeli ze samozřejmého přesvědčení o správnosti své jednostranné vize. Skeptické nálady se například vracejí každých 500 let v rámci senzitivní soustavy pravdy. Skeptici dnes nemají čím oponovat proti existenci a významu intuice, protože oni sami jsou též dětmi intuice jen specifického typu. Víra ve výlučnou platnost jednoho z těchto paradigmat je jen nevědomostí o hlubokých psychologických kořenech vlastního myšlení.

Samotná funkční lateralizace mozkových polokoulí byla například objevena dvakrát nezávisle ve zcela různých dobách, kulturách a protikladnými postupy. Indičtí jogíni popsali funkci obou hemisfér včetně jejich 90-minutového rytmu aktivace před více než dvěma tisíciletími. Získali tento poznatek čistě introspektivní cestou, meditací, pozorováním sebe sama. Sperry a Kleitmann (znovu)objevili totéž v šedesátých letech 20. století extrovertní empirickou cestou – s pomocí chirurgického přerušení mostu mezi hemisférami a elektroencefalogramu. V důsledku zanedbání introspektivního poznání západní věda zaostávala v této věci za indickou a po staletí se mýlila (domnívajíc se, že totožné anatomické utváření mozkových polokoulí zakládá i jejich totožnou funkčnost).

Pro budoucnost slovanské vědy, jako jakékoliv jiné, bude rozhodující především jedna věc: zda a jak bohaté plody přinese. Filosofická slovesnost okolo toho je podružná a nanejvýš dodatečně vysvětlující. O vítězném tažení západního empirismu rozhodli evidentní, konkrétní a užitečné objevy vcházející do praxe. Až v jejich vleku byli filosofové ochotni změnit perspektivu. Hostinský neuvedl žádný příklad nového a přesvědčivého vědeckého poznatku, který by byl plodem nové slovanské metody poznání. To je rozhodující okolnost, kvůli které slovanská věda nebyla brána vážně. Tato okolnost se právě v 21. století změnila.

25 let uplatňuji slovanskou i západní metodologii ve své vlastní vědecké práci a snažím se dívat na výzkumné problémy z obou perspektiv. Pro slovanského vědce je klíčový harmonický rozvoj všech složek osobnosti. Extrovertní i introvertní zkušenost musí zrovnoprávnit a přiznat jim stejnou vážnost. Jinými slovy, musí zdokonalovat nejen přístroje, které mu přibližují vnější přírodu, ale musí zdokonalovat i sám sebe, brousit vlastní psychické schopnosti, které se mu stávají vnímacími orgány vnitřního světa. Tak jako extrovertní vědec překonává hranice a objevuje stále nové dálky kosmu či strukturu hmoty, noří se tento do stále hlubších vrstev vědomí a objevuje vnitřní světy. Oba potřebují mentální disciplínu, aby čelili svévolným úsudkům.

Vnesením sebereflexe do první vrstvy podvědomí (zvědoměním snového vědomí) vzniká schopnost zřít archetypální obrazy. V této souvislosti je pokrokem výzkum Stephena LaBerga ze Stanfordovy univerzity. [32] Po desetiletích zpochybňování jako první jednoznačně dokázal existenci takového stavu vědomí – bdělého snění – a možnost cílevědomě ho vyvolávat. Do světa snů lze vstoupit se zachováním si bdělého vědomí sebe sama, s racionálním myšlením, svobodným rozhodováním – a tím možností aktivního experimentu. Tady bezprostředně zažijeme, jak se dají ve snovém světe tvořit nové formy podle přání, ale díky tomu zpozorujeme i invariantní děje a obrazy, které se naší vůli vymykají. Zpozorujeme, že snová vrstva (která nás podvědomě ovlivňuje i po celý den) se skládá nejen z našich osobních výtvorů, ale má i svoje vlastní skutečnosti a zákonitosti nezávislé na lidské vůli. Světy fantazie a imaginace, které do té doby nerozlišitelně splývaly, se oddělí.

V antroposofii Rudolfa Steinera se toto proniknutí snových obrazů bdělým myšlením nazývá imaginací (duchovním okem) a představuje první stupeň zasvěcení. Proniknutí druhé podvědomé vrstvy (hlubokého spánku) sebevědomím se nazývá inspirací (duchovním sluchem) a je druhým stupněm zasvěcení. Třetím stupněm je intuice. [33] I v antroposofii se očekává, že každá kulturní epocha má přinést jednu novou schopnost a slovanské epoše připadne vyvinout právě imaginativní vědomí. To je to duchovní oko, o němž hovoří Hruban a Hostinský: „vidět znamená tolik, co myslejíce vidět, myslejíce slyšet, myslejíce chutnat“. [34] Štúr říká, že Slované mají při poznávání uplatnit i „snění při bdění“. [35]

Imaginace je esoterický termín, který se dá přeložit jako objektivní představivost. Od fantazie se liší intersubjektivitou. V imaginativním vědomí jednotlivci nezávisle na sobě pozorují stejné nebo velmi podobné jevy. Nejbližší příklad pro laika bez vlastní praxe je asi Teslova schopnost vynalézat bez kreslení si náčrtků a konstruování prototypů. Tesla měl tak zjasněnou představivost, že viděl v duchu ještě neexistující indukční motor až do nejmenších detailů a v pohybu při činnosti, takže při prvním zkonstruování hned fungoval. Jiným příkladem je odnedávna existující exobiologie. Exobiolog modeluje a studuje neexistující zvířata, která by mohla žít v jiných podmínkách na jiných planetách. Jsou to smyslově konkrétní živé formy, které neexistují, ale nejsou ani volnou hrou fantazie. Utvářejí se na základě vnitřní zákonitosti, jíž by takoví tvorové, pokud by vznikli, nevyhnutelně museli podléhat. Není to sice výše zmíněná imaginace, ale je to pro její pochopení nejbližší analogie.

V následujícím stručně uvedu konkrétní příklady výsledků dosažených touto metodou. Vybírám takové, které mezitím potvrdil i hlavní proud vědy. Snad budou časem brány vážněji i takové poznatky sofiologie, které standardní věda nezná.

Pro biografii lidského života platí pevná posloupnost archetypů, konfigurací psychických schopností, vlastností a osudových témat následujících v jistém pořadí za sebou. Ty jsou zachycené už v antické tradici a zčásti též opsané moderní vývojovou psychologií. Zjasněním tohoto poznání došlo k dramaticky novému a překvapujícímu výsledku. Stejná posloupnost platí jako pro jednotlivce, tak pro dějiny lidstva. Křivky tvořivosti v kulturních dějinách celosvětově ukazují, že lidé pociťovali nezávisle na sobě ve stejné době tytéž nebo podobné náboženské, estetické a filosofické inspirace. Díky tomu lze časový pořádek kulturních vln v dějinách zachytit i předpovědět v hlavních rysech pomocí periodických zákonitostí se statistickou spolehlivostí. Sofiologie tak přinesla první filosofii dějin, která se úspěšně ověřuje empiricky. Hostinského „slovanský slavík pravdy“ konečně zazpíval. [36]

Sice už francouzský psycholog romantického období Victor Cousin vyslovil podobnou tezi: věřil, že v individuálním vývoji psychiky lze pozorovat pevnou posloupnost elementů, která se objevuje i v historii lidstva jako celku. Nedokázal to však zkonkretizovat do přesvědčivé evidence a v rozvíjejícím se paradigmatu věd se to jevilo jako nemožné. Standardní věda takový poznatek nemohla přinést, protože ležel mimo její zorné pole, takřka v její slepé skvrně. Apriori považuje za vyloučené, aby pro dějiny lidstva a psychiku jednotlivce platila společná zákonitost. Introspektivně pozorovaným dějům nepřiznává důležitost. Naopak mylně dokazovala a učila, že nic v dějinách není zákonité a jsou z dlouhodobého hlediska nepředpověditelné.

Mezitím se hromadí důkazy, že dějiny se v hrubých obrysech předpovídat dají a předpověděné také byly. Desítky nezávislých studií spolehlivě ukázaly, že staří Babyloňané aspoň v některých směrech s jistotou předpověděli velké dějinné vlny na tisíciletí dopředu. Části téhož poznání buď převzali nebo nezávisle zjistili Egypťané, Indové, Číňané, Arabové a středověcí křesťané. Inspirace periodicky se vynořující z kolektivního podvědomí se připisovaly Bohu, božstvům, géniům předků, múzám, andělům. Poznání o tom bylo součástí náboženství, mýtů. Otázku, co je pramenem těchto inspirací tu nemusíme řešit. Věda neřeší metafyzické otázky. Systematizuje pozorované jevy, v tomto případě introspektivně. Podstatné je, že inspirace je reálný a intersubjektivní psychický děj, který je zdrojem fakticky ověřitelného informačního obsahu; není to sebeklam patřící do oblasti psychopatologie. Tím je štúrovská věda ospravedlněna v hlavním bodě, kvůli němuž se zamítala.

Štúrovci se odvolávali na starou nauku o střídání duchů času, když říkali, že „každý národ má pod božím sluncem svůj čas a lípa kvete až tehdy, kdy dub už dávno odkvetl“ (neboli slovanská kultura přijde až po germánské) nebo když mluvili o „géniovi Slovanstva“, který sedí a pláče nad rozhádaností Slovanů. [37] Tato nauka o posloupnosti géniů inspirujících dějinné epochy se vztahuje k reálným kulturním vlnám. [38] Je oprávněná, i když zřejmě nejen v konkrétní posloupnosti kultur Hegelovy filosofie dějin. V řeči na Uherském sněmu na Vánoce 1847 Ľudovít Štúr řekl, že „stojíme na hraniční čáře dvou věků, a sice jednoho zapadajícího, v němž se práva jen jednotlivým osobám a kastám dávala, druhého svítajícího, v němž se ona každému zaslouženému, v opravdovém smyslu vzatému člověku povolí a přisoudí“. [39] Nebyla to jen metafora či personifikace dobové politické atmosféry. Demokratizační vlny se od samého počátku dějin objevují pravidelně v epochách dávno známých jako Michaelský rytmus a Štúr neměl na mysli nikoho jiného než tohoto archanděla oděného sluncem. Od roku 1845 tato bytost opět převzala žezlo inspirujícího ducha doby.

Na základe sofiologie jsem vytvořil celou řadu predikcí či retrodikcí o událostech, povaze a datování starých kultur, i těch, které se teprve objeví. Celá řada z nich se spektakulárně potvrdila. V Jižní Americe vykopali pyramidy z přesně předpovídaného období; před čtyřmi lety museli angličtí archeologové předatovat Stonehenge právě do období předpovídaného sofiologií. Můj názor na hlavní božstvo starověké Kréty byl dlouho v rozporu s oficiální archeologií a religionistikou. Nedávno se ukázalo, že jsem měl pravdu a oficiální archeologie byla výsledkem fantazie spojené se zištným podvodem. Že rostlina podobná slunečnici by mohla obsahovat účinnou látku proti AIDS jsem zveřejnil devět let předtím, než to zjistila Bonnská univerzita. Příčinu vzniku teplokrevnosti v evoluci, která ze sofiologie vyplývala zcela bezprostředně, začali vědci tušit až na prahu 21. století. Až v roce 2006 paleontologové s úžasem zjistili, že savci dobyli vzduch současně s ptáky, když objevili Volaticotherium podobné plachtící veverce v pozdně jurských vrstvách. Předtím se moje teze o synchronním vzniku létání zdála nesouhlasná s fosilním záznamem. Ale čím víc takovýchto příkladů přibývá, tím vážněji se jeví Hostinského (a moje) víra, že tvořivé síly/principy přírody a dějin lze vidět v očištěném zrcadle vlastního nitra.

Kvůli podrobnostem o těchto a dalších příkladech odkazuji na jiné své články a knihy. [40] Zmíním už jen jeden příklad – vznik epigenetiky. Je to odvětví vzniklé před deseti lety a v médiích se zviditelnilo až letos. Biologie 20. století věřila v deterministickou genetiku. DNA si představovala jako pevný program, podle něhož se budovalo tělo. Dva organismy se stejným genomem měly být v podstatě shodné. Jednotlivec nemohl ovlivnit expresi svých genů; žádným úsilím nemohl svůj genom změnit, zlepšit ani odevzdat pozměněný svým potomkům (biologové s touto představou se pronásledovali jako „lamarckisti“). Proti genetickému determinismu jsem ostře vystupoval od začátku devadesátých let. Moje důvody, které plynuly ze sofiologického celistvého pohledu, však nebyli brány za platné ani srozumitelné.

Věděl jsem, že pro stavbu lidského těla (a v menší míře i pro ostatní obratlovce) platí princip, který se tradičně spojoval se slunečními božstvy, dárci svobody. U takových organismů platí, že spíše celek určuje část, než část celek. Navíc tu byla bezprostřední zkušenost, že intenzivní duševní prací s tímto archetypem se dají potlačit projevy dědičných chorob. Tvrdil jsem proto, že jisté procesy dokážou expresi jednotlivých genů v těle zapnout i vypnout. Tyto vypínače se skutečně našly – tvoří je metylové skupiny usazené na bázích DNA. Epigenetickou cestou můžeme ovlivnit naše geny a pozměněné je dokonce předat i našim potomkům. Svět obletěla fotografie dvou myší, které vypadají jako by patřily ke zcela jinému živočišnému druhu. Ve skutečnosti jsou to sestry s identickým genomem, jen epigeneticky přepnutým! Potvrdilo se, že deterministický model skutečně platí převážně u bezobratlých, ale obratlovci rozvinuli epigenetiku, která jim dává větší svobodu ve vztahu k jejich vlastnímu tělu.

Genetický determinismus vedl (nejen) nacisty k eugenice a politice genocidy. Zástupce vůdců nacistické strany Rudolf Hess výslovně zdůvodnil nacismus tím, že „není ničím jiným, než aplikovanou biologií“. Konečně se začíná ukazovat, do jaké míry to byl výsledek autosugesce: nevyplývalo to jen z pozorování, ale i z deformované psychické struktury samotných badatelů, čehož si však nebyli vědomi. Byla to inspirace démona mechanického determinismu, který se lidem míchal do duševních procesů už ve starém Římě a naposled v 17. století. Tehdy našeptal embryologům ideu preformismu, podle níž měl být ve vajíčku či spermii skrytý kompletní miniaturní človíček se všemi orgány, který se beze změny podoby potom už jen zvětšoval. Ani to nikdo nikde nepozoroval. Byla to špatná intuice, která je posedla a část vědecké obce se toho držela, dokud to v 18. století hmatatelně nevyvrátily mikroskopy.

Nezazlívejme Štúrovcům, že v době, kdy zápasili o holou existenci, nemohli rozvinout originální směr vědeckého bádání. Hostinský se pokusil obhájit ho aspoň filosoficky (pro současníka už ne příliš přesvědčivě). Jejich intuice byla správná, přestože ji ve své době neuměli dokázat.

Schizoidní vývoj západního myšlení přinesl rozporuplné plody a Slovanům připadající úloha integrace se časem stává jen naléhavější. Intuice kořenící v hlubších citových a volních procesech se na sto let stala zanedbanou složkou celistvého poznání, jen aby se vzápětí ukázala jako prvek fundamentálně určující všechno vědecké myšlení. Vědy to uvrhlo do postmoderního relativismu, protože rozdílné teorie vycházející každá z jiné soukromé intuice jsou nesouměřitelné, ztrácí se společný metr pravdivosti. Slovanská věda, pokud ji budeme rozvíjet, bude lékem na postmoderní krizi věd. Je třeba si přiznat, že mystická (introspektivní) složka je součástí každého poznatku, ať už vědomě nebo nevědomě, ať se nám to líbí nebo ne. Zamlčováním a zanedbáváním tento rozměr nezanikne, jen působí dále svévolně, nekontrolovaně a zdeformovaně v podvědomí badatelů. Tuto oblast je zapotřebí naopak cílevědomě pěstovat a uvědomit si, že má svoje vlastní požadavky a podmínky, které je potřeba splnit. Ty spočívají zejména v zušlechtění a očištění citové a volní složky psychiky. Úsilí o estetické (umělecké) a mravní (náboženské) zdokonalení proto není zpátečnickým, ale progresivním požadavkem, bez něhož nepřekonáme krizi věd. Zakrnělý a do podvědomí zatlačený tento rozměr dává prostor deformacím a libovůli, které panují v hlubších vrstvách psychiky badatelů. Poznání bez sebepoznání je iluzí. Badatelé uhranutí objektivitou zapomněli, že je to lidská duše, která poznává, a pokud není čistá, vidí všechno jako v křivém zrcadle.

Slovenská ústava začíná tím, že máme vycházet z cyrilo-metodějské a štúrovské tradice, které stály u zrodu naší státnosti. Rok 2007 byl vyhlášen za rok Hurbana; po Komenském máme pojmenovanou největší univerzitu. Paradoxně však věříme, že tito lidé byli v otázkách vědy a poznání překvapivě naivní a zaostalí. Štúrovci neobětovali životy snu o samostatném státu Slováků samoúčelně. Smysl samostatného státu byl jen v tom, abychom v něm mohli rozvinout svébytný duchovní a kulturní obsah inspirovaný slovenskou národní duší. Jinak jsme mohli zůstat v Rakousko-Uhersku. Hurban by se dnes obrátil v hrobě, kdyby věděl, že programovým cílem slovenské vědy je jen napodobovat vědu Západu a daleko za ní pokulhávat. Tento článek by měl být podnětem k lepšímu prozkoumání a porozumění našim velikánům.

Resumé

Řada slovanských myslitelů usilovala o integrální poznání, které by spojovalo všechny oblasti a prameny lidské zkušenosti dohromady. Takové poznání se nazývá sofiologií neboli hledáním celistvé moudrosti, Sofie. V sofiologii všechny rozměry poznání – empirie, rozum a zjevení – musí být organicky skloubené. Jsou rovnocenně obsažené v každém poznatku, žádný nesmí chybět, ale ani překračovat svoje kompetence, jinak vznikají deformace. Každý z nich má svoje vlastní kritéria korektnosti, které je třeba dodržet. Cílem takovéhoto poznání není jen technická aplikace, ale stvoření vyššího života, zušlechtění a mravní povznesení člověka. K sofiologům patřili Čech Jan Ámos Komenský, Polák Bronislaw Trentowský, Rus Vladimír Solovjov a na Slovensku Štúrovci, zejména Jozef Miloslav Hurban a Peter Kellner-Hostinský. Věřili, že Slované by měli rozvíjet osobitou „slovanskou vědu“, jejíž prvořadou vlastností bude celistvost. Po empirismu, který rozvinuly románské národy, a racionalismu rozvinutém Germány, slovanské poznání překoná a spojí obě jednostrannosti na vyšší úrovni.

Štúrovci pokládali zjevení, inspiraci, vnuknutí za reálný děj, kdy básník nebo prorok zří ideje, principy, duchovní podstatu přírody. Štúrovská koncepce slovanské vědy se proto pokládá za mylný přežitek romantismu. Filosofie a metodologie věd však ve 20. století nabrala trend, který dává Štúrovcům za pravdu. Nové pojmy jako kolektivní nevědomí, paradigma, epistéma dokladají, že intuice je pramenem a součástí vědeckých poznatků v každé době a kultuře. Stejné intuice přijímají lidé nezávisle na sobě v téže době po celé Zemi. Introspekce může být proto reálným pramenem ověřitelných poznatků. Uvádíme příklady konkrétních objevů dosažených pomocí slovanské metody bádání.

Poznámky:

[1] Hurban, J. M.: Veda a slovenskje pohladi. In: Slovenskje pohladi na vedi, umeňja a literatúru, 1846, zv. 1, č. 1, s. 1-14.

[2] Tibenský, J.: Dejiny vedy a techniky na Slovensku. Martin, Osveta, 1979, 534 s.

[3] Hostinský, P. Z.: Vidboslovia. Rukopis v Literárnom fonde Matice slovenskej, signatúra M45D5.

[4] Hurban, s. 9.

[5] Hostinský, P. Z.: Prvoťini vedi slovanskej. In: Slovenskje pohladi na vedi, umeňja a literatúru, 1851, diel 2, zv. 4, s. 123.

[6] Solovjov, V.: Filosofické základy komplexního vědění. Velehrad, Refugium, 2001, 220 s.

[7] Komenský, J. A.: Přehled fyziky opravené z hlediska principu božského světla. In: Vybrané spisy J. A. Komenského, zv. V, Praha, 1988, s. 92.

[8] Komenský, J. A.: Panorthosia. In: Obecná porada o nápravě věcí lidských. Praha, Svoboda, 1992, zv. III., s. 328.

[9] Komenský, J. A.: Cesta světla. Praha, SPN, 1961, s. 75.

[10] Komenský, J. A.: Jana Amose Komenského Vlastní životopis ze spisu „Pokračování  v bratrském napomínání Samuela Maresia o mírnění horlivosti láskou“. Praha, ÚNKUČ, 1924, s. 47-8.

[11] Husserl, E.: Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie. Academia, Praha, 1996, 568 s.

[12] Hostinský, P. Z.: Prvoťini vedi slovanskej. In: Slovenskje pohladi na vedi, umeňja a literatúru, 1851, diel 2, zv. 4, s. 125.

[13] Hurban, s. 9.

[14] Hostinský, P. Z.:  Otvorení list p. Cťibohovi Cochiusovi. In: Orol tatránski, roč. II, č. 60, s. 469.

[15] Zoch, C.: Literatúra. In: Orol tatránski, 1847, roč. II, č. 53, s. 412.

[16] Hostinský,  s. 476.

[17] Hostinský, P. Z.: Trentowský a slovanská veda. Rukopis v Literárnom fonde Matice slovenskej, signatúra M45E9.

[18] Hostinský, P. Z.: Prvoťini vedi slovanskej. In: Slovenskje pohladi na vedi, umeňja a literatúru, 1851, diel 2, zv. 4, s. 122 a 125.

[19] Tamtiež zv. 5, str. 163 a 162.

[20] Zoch, C.: Literatúra. In: Orol tatránski, 1847, roč. II, č. 53, s. 411.

[21] Čepan, O.: Romantický mytologizmus Petra Záboja Kellnera-Hostinského. In: Slovenské pohľady, 1989,  roč. 105, č. 3, s. 98.

[22] Hostinský, P. Z.: Zápisky. Rukopis v Literárnom fonde Matice slovenskej, signatúra M45D8.

[23] Hruban, s. 11.

[24] Hurban, s. 4.

[25] Čepan, s. 94.

[26] Foucault, M.: Slová a veci. Kalligram, Bratislava, 2000, 400 s.

[27] Todes, D. P.: Darwin´s Malthusian Metaphor and Russian Evolutionary Thought, 1859-1917. Isis, 1987, 78, s. 537-551.

[28] Ciompi, L.: Die emotionalen Grundlagen des Denkens. Entwurf einer fraktalen Affektlogik. Göttingen, Vandenhoeck & Ruprecht, 1997, 371 s.

[29] Jung, C. G.: Flying Saucers: A Modern Myth of Things seen in the Skies. Routledge & Kegan Paul, London, 1959, 184 s.

[30] Sorokin, P. A.: Social and Cultural Dynamics. Bedminster, New York, 1962, 718 s.

[31] Sošková, J.: Mesianizmus a estetické postoje Petra Kellnera-Záboja Hostinského. In: Parerga. Medzynarodowe studia filozoficzne, 2005, č. 1, s. 123-139.

[32] LaBerge, S.: Lucidní snění. Dharma Gaia, Praha, 2006, 285 s.

[33] Steiner, R.: O poznávání vyšších světů. Baltazar, Praha, 1993, 211 s.

[34] Hostinský, P. Z.: Trentowský a slovanská veda...

[35] Ľudovít Štúr i Rudolf Steiner byli vítanými hosty u bratislavské rodiny Schröerových. Tobias Gottfried Schröer bol Štúrovým starším podporovatelem a nejbližším spolupracovníkem na lyceu, jenž výrazně ovlivnilo celý kruh Štúrovců. Jeho syn Karl Julius Schröer byl zase Steinerovým učitelem a doporučil ho za vydavatele vědeckých spisů v Goethově archivu ve Výmaru. Schröerovi byli obdivovateli Goetha, jehož všestranná osobnost v sobě spojovala přírodovědce i básníka. Štúrovská filosofie a antroposofie se v mnohém obsahově překrývají a mají zčásti společné prameny.

[36] Páleš, E.: Sedem archanjelov. Rytmy inšpirácie v dejinách kultúry a prírody. Sophia, Bratislava, 1997, 144 s.

[37] Štúr, Ľ.: Slovanstvo a svet budúcnosti. Gora, Bratislava, 1993, s. 59 a 45.

[38] Páleš, E.: Angelologie dějin. Synchronicita a periodicita v dějinách. Sophia, Bratislava, 1994, 1. zv., 480 s.

[39] Štúr, Ľ.: Politické state a prejavy. Slovenské vydavateľstvo krásnej literatúry, Bratislava, 1954, s. 351.

[40] Páleš, E.: Angelológia po dvadsiatich rokoch – splnené predpovede. In: Trojruža, 2010, č. 2, s. 26-32.

Nové kontexty života a díla Ľudovíta Štúra, Modra, 28. října 2010