Svobodná mysl

Emil Páleš

Rozsahem a hloubkou proměn celého lidského života má současný věk zlomový význam. Jen celek lidských dějin nám poskytuje měřítka pro smysl současného dění.

Karl Jaspers

Existuje osa dějin?

Současná filosofie už upustila a teologie upouští od staré křesťanské myšlenky, že Kristův příchod je centrální událostí dějin. Hegel byl posledním v řadě filosofů, počínající Augustinem, kdo ještě věřil: Celé dějiny směřují ke Kristu a vycházejí od něj; zjevení Božího Syna je osou světových dějin.

Německý filosof Karl Jaspers uvažoval jinak: Křesťanská víra je přece jen jedna víra a ne víra celého lidstva. Osa dějin, pokud vůbec existuje, musí být zjistitelná empiricky a pro všechny lidi, nejen pro křesťany. Takovou osu našel v oněch podivuhodných událostech, které se odehrály po celém světě mezi lety 800 až 200, ale zejména 600 až 300 před Kristem, a nazval ji axiální epochou. Tam leží nejhlubší dějinný zlom, říká Jaspers. Tehdy vznikl člověk, s nímž žijeme dodnes.

Co se tehdy vlastně stalo? Výjimečného se nahromadilo v několika stoletích tolik, jako v žádném jiném období dějin. Mimořádných duchovních výdobytků se podařilo dosáhnout současně a nezávisle na různých místech na Zemi. Jako mávnutím proutku se objevili velcí myslitelé, náboženští zakladatelé a mudrci. Všichni vynikající proroci a reformátoři zoroastrismu, hinduismu, buddhismu, judaismu, konfucianismu i taoismu žili v tomto období. Byly položeny základy světových náboženství.

Objevili se první filosofové. A to nejen v Řecku, ale i v Číně – tam to bylo období známé jako „sto filosofických škol“ – a v Indii „šedesát škol“. Nastalo obrovské myšlenkové vření, v kterém se jako v kotli přetavily všechny dosavadní pojmy a kategorie a nabyly podoby, kterou mají dodnes. A co je nejzajímavější: mudrci nejenže vystoupili současně, ale hlásali také společné hlavní myšlenky, nevěda jeden o druhém.

Axiální epocha znamená v první řadě zrod sebereflexe. Myšlení se obrátilo k myšlení samotnému. Lidstvo jako by si až nyní uvědomilo samo sebe na zcela novém stupni. Všechno před axiální epochou působí jako neprobuzené, říká Jaspers. Zvyky a víry po tisíciletí nevědomě přijímané velkými skupinami lidí se staly předmětem racionálního uvažování, zpochybňování a prověřování. Mýtický věk se svým klidem a samozřejmostí skončil. Odehrával se přechod od mýtu k logu, jehož nejvlastnějšími představiteli byli právě filosofové.

Když delfská věštírna oznámila, že není moudřejšího člověka nad Sokrata, jmenovaného to překvapilo a začal pátrat, proč tomu tak je. Zjistil, že nikoli proto, že by měl nejvíc vědomostí, ale proto, že si je vědom procesu svého vlastního myšlení. Sokratovi připisovaný výrok „vím, že nic nevím“ však nacházíme jinak formulovaný rovněž u Buddhy nebo Konfucia: „Vědět to, co ví, a to, co neví, je charakteristikou toho, kdo ví.“

Indičtí mudrci položili základy formální logiky a objevili sylogismus současně s Aristotelem. Řečtí a čínští sofisti vystoupili zároveň a zaobírali se logickými hříčkami jako „bílý kůň není kůň“ (Kung-sun Lung-c’, Rozprava o bílém koni – pozn. překl.) a podobně. Kosmická inteligence, která byla do té doby jen vlastnictvím bohů, se stala vlastnictvím člověka. Od nynějška to byl člověk, kdo myslel, ne anděl, který myslel v člověku. Co lidé předtím prožívali jako zjevení vyšších bytostí zvenku, zdánlivě zmizelo, ale objevilo se jako nová schopnost uvnitř člověka. Názorným zachycením tohoto vývojového kroku vědomí je v dějinách umění přechod od archaického černofigurového k novému červenofigurovému stylu keramiky. Původně cihlově červené pozadí tmavých postav ztemnělo, stalo se černým a vnitřek postav se naplnil světlem: světlo vědomí se přestěhovalo zvenku dovnitř.

O axiální epoše se mluví jako o etickém zlomu. Základní koncepcí ve starších náboženstvích byla moc bohů, která vyvolávala strach nebo slibovala nějaký užitek. Nová náboženství byla jiná. Následovník Zarathuštry se už necítil být otrokem nebo sluhou boha. Zoroastrismus se obrací k člověka jako k samostatné, svobodné individualitě, která stojí před morální volbou: může se stát spojencem Ahury Mazdy ve velkém boji světla a tmy. Ve stejné době jako Zarathuštra hlásal Jeremiáš Izraeli: „Hle, přijde čas, kdy Bůh uzavře s lidmi novou smlouvu; kdy zákon nebude už vyrytý na deskách vně, ale v srdci člověka.“ (Jer 31:31). Podobně Konfucius vycházel z představy, že člověk k etickému jednání není motivován nátlakem zvenku, formou božích či společenských autoritativních sankcí, ale vnitřní potřebou. Morální korektiv se přesouvá zvenčí dovnitř. Zatímco v Aischylově Orestei Erínye pronásledují Oresta zevně a drápou ho svými drápy, v Euripidově stejnojmenném díle se už namísto toho mluví o hryzání svědomí.

Kult se zduchovňuje, zniterňuje. Zarathuštra, Buddha, Džaina zavrhli krvavé oběti. Obětovat máme zvířata nitra (neřesti), ne zvířata vnější. Jednohlasně s nimi volá prorok Ámos: „Lásku jsem chtěl víc než oběť a poznání Boha víc než celopaly!“

Společným jmenovatelem celé epochy je cílevědomé sebezdokonalování, mravní úsilí, výchova, vyučování. Lidskou povahu lze zdokonalit, zušlechtit. Šlechticem se člověk nemusí jen narodit, „šlechticem“ se člověk může stát. Existuje sociologická analogie mezi neúspěchem Konfucia na dvoře státu Wei a Platóna v Syrakusách; mezi Konfuciovou školou, kde se měli vychovávat budoucí státníci, a Platónovou akademií, který měl v úmyslu totéž. Zrodily se dějiny, jako vlastní lidské činy, a nejen odraz dávných činů bohů. Člověk chce všude plánovitě převzít chod událostí do vlastních rukou, pomáhat vhledem, výchovou, reformami.

Je to vlastní člověk, jeho nesmrtelná podstata upoutaná v těle a zakrytá závoji pudů, která zde začíná tušit sama sebe a toužit po vysvobození. To ona se hledá v onom usilovném pátraní po vlastním já upanišadových filosofů; ona se chce znovu zrodit mezi nesmrtelné bohy prostřednictvím orfické a pythagorejské disciplíny; vyváznout z koloběhu životů kráčením po Buddhově osmidílné stezce.

Zatímco Aischylovy hry ještě dělaly z lidí hračky bohů, Sofoklovy už zobrazují konflikty mezi vůlí bohů a lidí. Axiální epocha znamená zrod individuality. Člověk se poprvé odvážil spoléhat se sám na sebe jako jednotlivec, nejen jako člen skupiny. A tento nový duchovní stav si vyžadoval také nové společenské struktury. Pokud má každý jednotlivec v sobě jiskru z nebe, samostatnou schopnost myslet a etickou kompetenci, tak už není více potřebné ani důstojné, aby jen následoval a poslouchal. Zrodili se první demokracie; a to nejen v Řecku a v Římě, ale i u Etrusků, Keltů, Indů. Bylo to právě ve svobodomyslném prostředí indických republik, kde se zrodili nové heterodoxní sekty buddhismu a džinismu.

Oltáře, do té doby skryté uvnitř královských paláců, se staly na veřejných prostranstvích přístupné všem. Co mohl předtím jen král a kněz – zprostředkovat spojení s bohy a vést lidi, mohl nyní každý. Každý se mohl vést sám. V Římě si plebejci vybojovali účast na republice i nejvyšších náboženských funkcích: Odteď každý mohl být pontifexem, stavitelem mostu k duchovnímu světu.

Pokrevní svazky, které dosud hrály klíčovou roli, ztratily význam a rozhodující se stala duchovní kvalita a schopnosti člověka. Koncem tohoto období už Alexandr Veliký rozkázal svým vojákům, aby se dívali na celý svět jako na svou vlast, na statečné jako na své příbuzné a na špatné jako na cizince. Barbarem nebyl už příslušník neřecké národnosti, ale nekulturní člověk.

Za helénismu už indičtí a řečtí mudrci spolu diskutovali, cestovali; nastal obrovský pohyb a výměna poznatků. Pro tuto dobu typický synkretismus, který se někdy hanlivě označuje jako spojování nesourodého, třeba chápat jako výraz tušení, že za všemi naukami se skrývá společná, jediná, hlubší pravda, kterou hledáme. V době axiální epochy zřetelně prosvitlo na povrch něco, co v hloubce světa utváří společný původ a podstatu celého lidstva.

Axiální epocha se stala fermentem, který přetvořil celou zem. Začíná sice místně omezeně, ale postupně vtahuje do sféry svého vyzařování všechny národy. Některým se stává příčinou vymření, důkladného přetvoření nebo zániku původních tradic.

Michael jako inspirátor axiální epochy

Pozoruhodný souběh událostí ve staletích před Kristem si vyžaduje vysvětlení. Už historici 19. století na něj poukazovali jako na něco, co vylučuje náhodu. Až dodnes se však nikomu nepodařilo podat pro něj přijatelné vysvětlení. Nejčastěji se hovořilo o společných sociologických podmínkách: všude to byly politicky rozdrobené, drobné státečky a městské státy. To však vůbec není odpověď na danou otázku. Duchovní vření i politická rozdrobenost patří k celkovému profilu axiální epochy – ale co způsobilo, že se objevili paralelně?

Je to tajemství tím větší, čím víc ho zkoumáme, uzavírá Jaspers. Jde tu totiž o jev, který se principiálně vymyká materialistické metodologii vědy. Jung razil pro tento typ jevů termín synchronicita: smysluplná souvislost, pro níž neexistuje společný kauzální faktor v trojrozměrném hmotném prostoru.

Axiální epocha je a zůstane věčnou záhadou ve zploštělé optice materialistické filosofie. Ale je nebo byla vůbec kdy skutečnou záhadou? Copak to nevyslovili zřetelně a nahlas už tito mudrci samotní, odkud pochází jejich moudrost? Zarathuštra, Sokrates, Daniel vesměs dosvědčují, že je inspirovala duchovní inteligence Slunce. Pod různými jmény ovšem – ať už jako Apollón, Ahura Mazda nebo archanděl Michael.

V obsahové náplni axiální epochy neomylně poznáváme podpis toho archanděla, který drží v ruce váhy a vítězí nad drakem. Motiv rovnováhy, středu, je jedním z největších poselství Michaela lidem. Najdeme ho v Aristotelově pojetí ctnosti jako středu mezi dvěma krajnostmi, v Pythagorových zlatých slovech, v příbězích o tom, jak Buddha pochopil střední cestu jako cestu ke spáse, nebo v konfuciánském pojetí, že smyslem života člověka je hledání středu. Sluneční hrdinové museli proplout mezi Skyllou a Charybdou, mezi pokušeními dvou krajností.

Buddha znamená probuzený, ten, který bdí. I bdění jako cesta k nesmrtelnosti je prastarým motivem u slunečních hrdinů už od časů Gilgameše.

Sebereflexe, sebeuvědomění – to je odvěká výzva slunečních božstev, která byla vytesána i nad vchodem do Apollónovy věštírny v Delfách: Poznej sám sebe! Byli to sluneční mocnosti, které darovaly člověku jeho nesmrtelnou duchovní podstatu pozdvihující se nad zvířata. Je to jiskra duchovního slunce v nás, jíž myslíme, uvědomujeme si sami sebe a chápeme morální pojmy jako dobro a zlo.

Je to Michael, který neklade důraz na národnost, rasu, pohlaví, ale na tu duchovní podstatu, která je všem lidem společná. Tak znějí i první slova boha Slunce Rea, nalezená na egyptských textech z rakví: Stvořil jsem každého člověka rovného druhému.

Ve starověku se vědělo nejen to, že axiální epochu inspiroval archanděl Slunce, ale i to, že tento archanděl působí pravidelně, v určitých cyklech. Babyloňané uctívali sedmibožství – sedm duchovních inteligencí planetárních sfér naší sluneční soustavy. A věděli, že těchto sedm bytostí se cyklicky střídá každých 72 i každých 354 let jako duchové času. Michael se stal velkým duchem času právě v roce 600 před Kristem, spolu s ním se objevili mudrcové, a vládl až do roku 246 před Kristem. Ale protože už od roku 747 a pak ještě až do roku 171 před Kristem působil také jako menší duch času, byly roky 750 až 170 před Kristem jedním velkým michaelským obdobím (Jaspers uvádí 800 až 200 před Kristem).

Podíváme-li se blíž na toto období, začínají se před námi zřetelně vynořovat obrysy Toho, který chtěl, abychom spolu s ním bděli (Mat 26:41). Toho, kdo kázal: démony vyhánějte (boj slunečních božstev s démony, Mar 1:34). Kdo očisťoval od hříchu a uzdravoval (jako Apollón). Kdo sestoupil do podsvětí a zvítězil nad smrtí (činy slunečních hrdinů, Jan 8:51). Kdo řekl, že ti, co poslouchají slovo Boží, jsou jeho skutečnými bratry a sestrami, a nahradil tak pokrevní příbuzenství duchovním (Luk 8:21).

Spor mezi Jaspersem a Hegelem není nepřekonatelný. Jaspers nepostřehl, že axiální epocha je sama svou náplní křesťanská, že právě během ní je Kristus nejblíže lidem. Zarathuštra, Buddha, Konfucius, Lao-c’, izraelští proroci i řečtí filosofové byli připravovateli cesty pro tuto centrální událost světových dějin. Nyní už chápeme, proč tradice hovoří o Michaelovi jako o „Kristově tváři“, jako o tom, který „kráčí před Kristem“ a klestí mu cestu. Neboť co by se stalo, kdyby Michaelem vedený Alexandr Veliký nebyl krátce předtím propojil Západ s Východem? Nezůstalo by učení rabbiho Ješuy pouze místně omezenou židovskou sektou? Mohli by lidé pochopit Kristova slova o vnitřní svobodě a jiné než pokrevní lásce, kdyby byl přišel o osm nebo devět století dříve?

Když Michaelem inspirovaný král Kýros poslal Židy zpátky do Jeruzaléma, aby postavili Bohu chrám (v esoterickém smyslu chrám těla, fyzické tělo pro Mesiáše, Ezd 1:1), byl to Kristus, který si připravoval svoji inkarnaci. Byl to Kristus-Apollón, tedy Kristem proniknutý anděl Apollón, kdo inspiroval Sokrata a vrcholnou řeckou filosofii, která se měla stát myšlenkovým šatem křesťanství.

Smysl současnosti

Od roku 1879 žijeme opět ve velkém michaelském období. A mnoho autorů rovněž poukazuje na to, že se vracejí podobné sociologické tendence jako v axiální době. Roky 1890–1920 v Evropě oplývaly neobvyklým množstvím velikánů ducha, takže se někdy přirovnávají k šestému století před Kristem. Ideál syntézy poznání celistvé pravdy, který tu byl ve všech michaelských obdobích, ať už to bylo za Aristotela, Máního, Šankary nebo Tomáše Akvinského, se opět rozhořel v teosofii, antroposofii a množství více nebo méně kvalitních gnostických proudech současnosti. Indičtí učitelé opět cestují na Západ a Západ objevuje duchovní poklady Orientu. Od konce 19. století se na celém světě znovu vítězně prosazuje demokratické společenské zřízení. Heslem 20. století se stala globalizace. Avšak už Alexandrova říše, jeho sen o spojení Západu s Východem, byla první globalizací v dějinách. Ba když se vrátíme spolu s archeology až do prehistorického michaelského období, do eneolitu (5500–5200 před Kristem), najdeme tam globalizaci: zintenzivnila se vzájemná výměna a vytvořily rozsáhlé oblasti s jednotnou materiální kulturou.

Jaké z toho vyplývají úkoly pro současnost? Pochopit náš podvědomý vztah k Michaelovi jakožto k duchu času a vynést ho do vědomí. Jakýkoliv společenský život se může zdravě rozvíjet a instituce mohou být funkční, jen pokud vyrůstají správným způsobem z těch sil, které jsou nyní aktuální, živé v kolektivním podvědomí doby, jinak se mění ve svůj pokřivený obraz a v celospolečenské neduhy.

Postmodernismus rozložil a relativizoval všechny hodnoty až na pokraj úplného myšlenkového chaosu. Tento druh chaosu zde byl i v době axiální epochy a jeho smyslem je, aby si teď jednotlivec dokázal vydobýt přístup k sféře pravdy sám za sebe, svobodně, z vlastních sil, nejen prostřednictvím autorit. Jako se celé dějiny filosofie až dodnes – podle slavné formulace jednoho univerzitního profesora – dají chápat jen jako poznámky pod čarou k Platónovým spisům, musí i naše doba vydat ze sebe duchovní syntézu, z které se až do dalšího velkého michaelského období, následujících 2500 let bude vycházet. Jasan, strom Slunce, je osou světa (strom Yggdrasil severské mytologie – pozn. překl.); sluneční období je osou dějin; a plody tohoto období tvoří páteř společenského organismu, k níž se všechno upíná. Pokud to nestihneme před rokem 2200, nepřijde už příznivější okamžik, nesoustředí se už tolik sil, abychom to kdy udělali lépe.

Místo Reových obelisků se dnes všude tyčí novodobé „obelisky“ bankovních domů jako nejvyšší stavby. V nich obíhá papírová nebo virtuální, počítačová náhrada slunečního kovu – zlata. Někdejší chrámy slunečních božstev se v novověku proměnily v banky. Zlato, posvátný kov, s nímž kdysi směli manipulovat jen zasvěcenci nebo králové, protože znamenalo moc pramenící z určitých charakterových vlastností a ctností, vypadlo ze svého duchovního kontextu. Drak zvedá hlavu, požírá naše nejkrásnější panny a my jsme bezmocní. Zvítězíme nad ním pouze pokud začneme rozvíjet ty ctnosti, které měli mýtičtí sluneční hrdinové. Alexandr chtěl uskutečnit globalizaci na základě duchovního zlata svého učitele Aristotela; Kýros pomocí slunečního náboženství Zarathuštrova. Současný pokus učinit trh – fyzické zlato – srdcem globalizace je tragédie a zločin.

Úplně zapomínáme na to, že demokracie ve starověku byla vyhrazena jen svobodným občanům, nikoli otrokům. Instituce otrokářství byla výrazem skutečnosti, že ne všichni lidé jsou svobodní a ne všichni si mohou zodpovědně vládnout sami. Tento starověký předpis dnes musíme zniternit, uvědomit si ho jako čistě duchovní princip: morální právo spolurozhodovat mají lidé jen do té míry, do jaké cílevědomě usilují o vnitřní svobodu, o mravní sebezdokonalování a rozvoj. Vládnout nemohou ti, kteří nevládnou sami sobě.

Demokracie není mechanismus, systém, který je automaticky nejlepší – ale jejím vnitřním pólem jsou určité ctnosti a duchovní schopnosti, bez kterých nefunguje. O jejich rozvíjení však v programových prohlášeních našich vlád nestojí ani zmínka. Namísto toho se poukazuje na církev jako na duchovní základ společnosti, tedy na přežité duchovní formy z minulých vývojových epoch, které už v žádném případě nemohou být nosné pro ten společenský systém, který se dnes pokoušíme vybudovat.

Sumerologové žasnou nad skutečností, že první známý parlament v dějinách se sešel už okolo roku 2800 př. Kr., tedy v nejstarším dějinném michaelském období, a jeho předsedou byl nejstarší sluneční hrdina v dějinách – Gilgameš. Kéž by se znovu vrátila úcta k Michaelovi, k tomuto čistému, jasnému, pravdivému duchu Slunce do našich parlamentů!

Literatura:

Karl Jaspers: Vom Ursprung und Ziel der Geschichte. Fischer, Frankfurt, 1955.

Emil Páleš: Angelológia dejín. Paralelné a periodické javy v dejinách. Sophia, Bratislava, 2000