Svobodná mysl

Emil Páleš

Historické pozadí

Babylonskému panteonu dominovalo sedmibožství, sed­mi­ce bohů, které zto­tož­ňovali se sedmi tělesy sluneční sous­tavy pozo­ro­va­tel­nými volným okem. Sín, Nabu, Inanna, Ša­maš, Nergal, Marduk a Ningirsu byli du­chovními in­te­ligencemi Měsíce, Merkura, Venuše, Slunce, Marsu, Jupitera a Sa­tur­na. Tito bo­ho­vé měli podle představ babylonské astrologie rozdělenu i vládu nad jed­not­li­vý­­mi stupni zvěrokruhu, jehož dělení na 360 stupňů pochází takt­éž z Mezopo­támie. Protože jarní bod se vlivem precesního pohybu zemské osy posune o je­den obloukový stupeň za 72 let, ukazuje jako jaká­si ručička svě­to­vých hodin kaž­dých 72 let na jiný obloukový stupeň nebeské klenby.

Bůh, k jehož domu na obloze se přikláněla zemská osa, byl vládnoucím du­chem času. Každých 72 let tedy vládl jako duch času jiný ze sedmi bohů. Za 7 x 72 = 504 let se vystřídal celý kruh bo­hů, takže vždy po 504 letech při­šlo na řadu totéž božstvo. 72 let představuje platónský den, 504 let pla­tónský týden. Na této koncepci byl založen posvátný kalendář babylonských kněží. Když v ro­ce 747 př. n. l. nastoupil na trůn babylonský král Nabú-násir, nechali rozbít hliněné tabulky na znamení, že za­číná nový věk, věk Berana. Menším du­chem času, který ovládá (odzadu) první stupeň Berana, se tehdy stal Šamaš, Slunce. Po něm následovali Nergal, Marduk, Ningirsu, Sín, Nabu, Inanna, Šamaš… atd.

Cíl

Prověřit, zda starobabylonskému kalendáři odpovídají nějaké skutečné ryt­­my v dějinách. Bude­me zkoumat tři ze sedmi babylonských božstev: Nin­gir­su, mezopotámský Saturn, byl městským ochran­ným božstvem Lagaše, kde se sou­stře­­ďovali vynikající dějepisci. Nabu, bůh planety Merkur, byl patronem lékařství a měl svatyni v Borsippe. Inannu, Venuši, bohyni lásky, vášně a krásných umění uctívali v Uru­ku. Jim připisovaná období jsou následující (uvádíme středy příslušných 72letých období):

Ningirsu  Saturn               27°, 20°, 13°, 6° ^             rok -495, 9, 513, 1017

Nabu       Merkur             25°, 18°, 11°, 4° ^             rok -351, 153, 657, 1161

Inanna     Venuše              24°, 17°, 10°, 3° ^             rok -279, 225, 729, 1233

Údaje

Analyzovali jsme soubor 229 slavných básníků (57 arabských, 40 perských, 78 čínských, 54 japonských) žijících mezi lety 1200 př. n. l. až 1900 n. l. Dále soubor 72 slavných dějepisců (46 řecko-římských, 26 čínských) a 70 slav­ných lékařů (44 řecko-římských, 18 čínských, 8 indických) žijících mezi lety 700 př. n. l a 1400 n. l. Seznamy slavných osobností jsme čerpali z Kroe­berovy kni­hy Kon­figurace kul­tur­ního růstu (1969). Je to jedna z nejobsáhlejších a nej­uzná­­va­něj­­ších stu­dií v této ob­lasti. Kroeber rovněž kvalitativně ohodnotil stu­peň vý­znam­nos­ti kaž­­dé­ho génia – ti nejlepší z nejlepších, jako Hippo­kra­tes, Herodotos, Homér by­li označeni hvěz­dič­kou. To jsme vzali v úvahu tak, že hvěz­dič­­kou ozna­čení géniové se po­čítali za dva. Vý­sled­kem bylo bodování, kte­ré vy­jadřo­valo rozsah tvoři­vých aktivit v daném odvětví zvlášť pro každé půl­století.

Metoda

Použili jsme Fisherův periodogram, aby hledal „naslepo“ ně­ja­ké výz­nam­né délky period T. V druhém kroku jsme použili Halbergův ko­si­nor na tes­to­vá­ní přítomnosti jedné dominantní periody τ (řecké písmeno tau). Ta byla vybrána s ohledem na výsledek periodogramu. Výsledky před­kládáme jako bodové odhady pa­­­ra­metrů s intervaly jejich 95% spolehlivosti a v podobě grafů.

Výsledky

Periodogram zjistil v každém souboru přítomnost jediné dominantní pe­riody, která byla statisticky významná. Délka periody se pohybovala ve všech třech pří­pa­dech kolem 500 let:

Z tohoto důvodu jsme zvolili 500letou periodu pro výpočet kosinoru. Byla sig­ni­­fikantní ve všech třech případech (p < 0.05) a vysoce signifikantní v případě me­dicíny a dějepisu (p < 0.001). První kul­mi­nace (akrofáze) odhadovaného skóre dějepisců po začátku letopočtu byla zjištěna kolem roku 42, lékařů kolem roku 153 a básníků kolem roku 201. Sousední kulminace se na­chá­ze­jí ve vzdá­lenosti ná­sobků 500leté periody směrem dopředu i dozadu.

Diskuse a závěr

Můžeme konstatovat, že posvátný kalendář baby­lon­ských kněží se empiricky po­tvr­dil. A to aspoň částečně: pro antický a čínský dě­je­­pis, an­tic­kou, čínskou a indickou medicínu a pro dějiny arab­ské, perské, čínské a ja­­pon­ské poezie. Sociokulturní dynamiku v uvedených oblastech a zemích lze opravdu nejlépe aproximovat přibližně 500letou periodickou funkcí. Vyni­ka­jící děje­pisci se ob­jevovali v obdobích tradičně připisovaných Ningirsuovi, velcí lé­kaři v obdobích patrona medicíny Na­bu­ha. A vlny špičkové poezie se vracely pra­­vi­delně každých 500 let v obdobích bohyně lásky, Inanny, Ve­nuše. Naše in­fe­renč­ní statistická analýza identifikovala tento starý baby­lon­­­ský rytmus s pře­kva­pu­jí­cí přes­ností: v odhadu délky periody s chybou pouze 6 let a v odhadu akro­fází se odchýlila pouze o 3 roky opro­ti očekávání.

Uvědomme si, že tyto dějinné rytmy jsou nejen samy o sobě statisticky vysoce vý­znamné, ale navíc jsou i potvrzením predikce staré přinejmenším tři tisíce let. Babylonské kněžstvo vědělo o příchodu velkých kulturních vln dávno před­tím, než se odehrály. Je to další důvod k tomu, abychom přehodnotili náš vztah k mýtům. Často jde o poznatky v obrazné podobě, které musely být výsledkem zkušenosti, a ne čiré fan­tazie nebo neopodstatněných spekulací.

Jaké jsou příčiny této periodicity zůstává otevřenou otázkou na diskusi. Její pří­či­ny nelze hledat jen ve vnitřní dynamice daných kulturních těles. V jiných našich pracích (Páleš & Mikulecký, 2002a, 2002b, 2003) jsme totiž ukázali, že tento rytmus existuje i v kulturách, které jsou navzájem izolované, a odehrává se synchronně. Mělo by jít spíše o nějaký globální, celozemský nebo kosmický faktor. Těžko si však před­stavit, že by nějaké fyzikální pole (například periodické výkyvy geomag­ne­tic­ké­ho indexu nebo sluneč­ní aktivity) mohlo mít takové kvalitativně diferencované účin­ky na sociokulturní sféru, aby v jednom ob­dobí podněcovalo rozkvět poezie a jindy zase rozkvět dějepisectví či medicíny. Ve své mono­gra­fii na toto téma (Páleš, 2001) jsme podpořili hypotézu C. G. Junga, podle níž se v kolektivním nevědomí lid­stva odehrává dlouhodobé pravidelné střídání du­šev­­ních dominant, archetypů, a to se navenek proje­vu­je ve střídání ná­bo­žen­ských kultů, filozofických směrů, uměleckých stylů a sociálních struk­tur.

Kroeber A. L. (1969): Configurations of Culture Growth. University of Cali­for­nia, Berkeley.

Páleš E. (2001): Angelológia dejín. Paralelné a periodické javy v dejinách. Sop­hia,­ Bratislava.

Páleš E., Mikulecký M. sen. (2002a): Periodický výskyt veľkých lekárov v deji­nách starého Grécka, In­die a Číny. 23. seminář Člověk ve svém pozemském a kosmickém prostředí, Úpice, 21. – 23. květen 2002.

Páleš E., Mikulecký M. sen. (2002b): Periodic Emergence of Great Poets in the His­tory of Arabia & Persia, China and Japan. The 5th International Symposiumof Chro­nobiology and Chronomedicine, Guilin, China, October 14-21, 2002.

Páleš E., Mikulecký M. sen. (2003): 500-ročný rytmus v dejinách starogréckeho, rímskeho a čínskeho dejepisectva. Acta historica posoniensia, FiF UK, Bratislava.

Fisher R. A. (1929): Test of significance in harmonic analysis. Proceedings of the Royal Society, London, Ser. A, vol. 125, 1929, p. 54-59.

Bingham Ch., Arbogast B., Cornélissen G. G., Lee J. K., Halberg F. (1982): In­­fe­­rential statistical methods for estimating and comparing cosinor parameters. Chro­no­biologia, vol. 9, p. 397-439.

(23. seminář Člověk v jeho zemském a kosmickém prostředí, Úpice, Česká republika, 21. – 23. května 2002)