Svobodná mysl

Emil Páleš

Tisíc lidí se sešlo na pohřbu Antona Dobeše minulý týden. Byl to absolvent mé Školy angelologie, přítel, místní poslanec v Uhrovci a horolezec. Při expedici na Nanga Parbat ho zabili pakistánští teroristi z Talibánu. Všech deset zabitých bylo z východu – Slováci, Ukrajinci, Litevci. Důvod? Jako pomsta a výstraha Spojeným státům americkým za to, že nad arabskými zeměmi létají tzv. drony. Obama rozpoutal robotickou válku, která začíná připomínat film Terminátor. Dálkově řízená bezpilotní letadla zabila už kolem 5000 lidí. K tomu si dal nejdřív kongresem USA schválit zákon, že může vysílat popravčí komanda do všech ostatních zemí světa. Samozřejmě jen na lidi, kteří se stavějí proti zájmům Spojených států; ale kongres se nezmiňuje o tom, že by tyto zájmy musely být spravedlivé. Američtí roboti nás všechny sledují doma přes obrazovky počítačů; další roboti nám létají nad hlavami a z Ameriky někdo sleduje, kde se pohybujeme. Pokud usoudí, že je to třeba, vypustí raketu Hellfire neboli pekelný oheň. Spálí nějaký dům na popel a jestliže tam náhodou nebyli nepřátelé Ameriky, od této chvíle tam už zaručeně jsou – ze všech příbuzných a z celé vesnice se stanou nepřátelé.

Co máme dělat? Čím začít? Musí vzniknout a zesílit hnutí – chcete-li náboženství, které se jednoduše rozhodne pro vyšší hodnoty a stane se zárodkem budoucnosti uprostřed rozpadající se civilizace. Musíme poznávat a správně si utvářet duchovní pojmy, uznat svět nehmotných pravd za skutečný a konat podle toho.

Je nutno obnovit pojem cti. Naučme se rozeznávat lidi podle charakteru a podle toho se rozhodovat pro spolupráci, ne podle osobních výhod. Charakter je něco trvalého, o čem svědčí celý předcházející život člověka a nedá se to oklamat líbivou rétorikou. Kdybychom se dívali jen na mravní osobnost a zacpali si uši k chytráckým argumentům – byla by dnes Táňa Fišerová českou prezidentkou.* (Viz obsáhlejší poznámku překladatele za článkem.)

Musíme si uvědomit, že zákon a právo jsou dvě věci. Pokud zákon jde proti právu, spravedliví mohou být zákonně odsouzeni a zločinci mohou dodržovat zákon. Podle našich poslanců bychom si mohli uzákonit třeba i to, že Země je krychle, a trestat ty, podle nichž je Země kulatá.

Je třeba si konečně ujasnit pojem svobody. Svoboda není formální možnost hlasovat někde, kde to beztak nic neovlivní. Svoboda musí být reálná, vnitřní i vnější. Vnitřní svoboda neexistuje bez sebepoznání, sebeovládání a mravního úsilí o sebepřekonání. Bez nich člověk nechápe ani příčiny svého stavu a ovládají ho iluze a špatné sklony. Vnější svoboda zase neexistuje bez schopností, zručnosti a soběstačnosti na vlastní půdě. Jestliže všechno vlastní a vyrábějí cizinci, můžeme jen padnout na kolena a z naší důstojnosti nezůstalo nic. Cizinci jsou pro nás ti, kteří vyznávají nízké a ošklivé hodnoty – těm nesmíme vydat naši zem. Jeden z Gándhího základních principů byla soběstačnost. Věděl, že pokud chce osvobodit Indii, musí si tkát na stavu vlastní látku – a to i tehdy, když je dražší než ta dovezená z Anglie. My bychom se měli vrátit k Baťovi a k družstevnictví z první republiky.

Je nutné znovu promyslet pojem peněz. Přesunout všechny úspory do etických bank. Peníze tu nesmějí obíhat odtržené od morálky a zodpovědnosti. Ve fiktivní logice dnešního finančnictví činnosti, které jsou zbytečné a pouze vyčerpávají Zem, jsou prý ziskové – a činnosti, které tvoří skutečné hodnoty, jsou prý ztrátové. Přestaňme si těchto sugescí všímat. Dělejme to, co má smysl – ne to, co přináší nominální zisk. Starejme se o to, co je hlavní, a nic dalšího nám nebude chybět. Pokud se však od toho necháme odvést, přijdeme o všechno.

Musíme si osvojit integrální pojem pravdy. Životaschopná pravda není žádný dílčí moment. Pravdou není nějaký teoretický koncept, neodzkoušený v praxi. Pravdou není žádná vědecky odtažitě konstatovaná vnějšnost, jako kdyby cosi existovalo odděleně od člověka a vnitřního rozměru. Pravdou není ani libovolný dojem a pocit, který se vydává za zjevení. Demokracie nám ukládá za povinnost vytvořit si nezávislá média, které si platí sami občané nebo je vlastní někdo nepodplatitelný. V nich musíme začít pěstovat vysokou kulturu dialogu a hledání pravdy; učit se takovým pravidlům a etice komunikace, které nás vyvedou nad skupinový partikularismus až k společné vizi pravdy a schopnosti společně konat. Pokud neznáme pravdu a ani ji nehledáme, nemůžeme být za nic odpovědní.

Musí se obnovit pojem práce. Po staletí byl člověk převážně rolníkem a žil z toho, co vypěstoval. Průmyslovou revolucí vzniklo cosi nového a než se tomu přizpůsobily pojmy a smýšlení, vyžádalo si to sto roků utrpení a dělnických vzpour. Počítače a robotizace dnes lidstvo přivedli na další práh. Po celé věky lidé snili, že se jednou zbaví namáhavé fyzické dřiny kvůli živobytí. A teď – automaty samy vyrobí nadbytek hmotných statků. Žijeme ten nejvelkolepější moment historie! Duch času klade lidem otázku: co budete dělat, až budou za vás všechno dělat roboti? A lidstvo se potí jako špatný žák, který si neumí vybavit správnou odpověď: no, tak asi budeme všichni nezaměstnaní, nepotřební a zbyteční, nikdo nedostane plat a všichni půjdeme žebrotou. Mocní světa se už koncem devadesátých let sešli v hotelu Fermont, aby vymysleli, co s lidstvem, jehož tři čtvrtiny budou zbytečné. Vymysleli pro nás tzv. tittytainment. To je složenina ze slov entertainment (angl. zábava) a titititi… jako když se chrastítkem odpoutává pozornost dítěte, aby neplakalo. Pro většinu lidí se vytvoří fiktivní svět, který je ve skutečnosti zbytečný, ale lidé se v něm zaměstnají a budou v něm mít pocit důležitosti: zábava, konzum, sport, různé náboženské a jiné organizace. V nich se zabavíme, udělíme si navzájem vyznamenání a budeme mít dobrý pocit. Pro vládce světa je levnější to sponzorovat, než aby se řešila skutečnost a propukaly revoluce.

Je to dobré řešení? Člověk nepotřebuje pracovat jen pro svoje fyzické živobytí, ale i proto, že psychické úsilí o dosažení nových cílů v konfrontaci se skutečnými výzvami ho udržuje duševně zdravým. Co budeme dělat, až bude všeho dost a dostaví se krize z nadvýroby? Budeme nezaměstnaní? Nepochopili jsme, že budoucí vývoj lidstva nezáleží v trvale neudržitelném extenzivním zvyšování hmotné produkce, ale směřuje dovnitř, kde leží před námi celé nedobyté světy a kosmické stupně vědomí. Tam je práce na tisíce let! Jen se pojem práce musí odpoutat od fyzična a objektivně užitečnou duchovní práci musíme začít rozeznávat od nicnedělání. Nezaměstnanost je nedostatek duchovní tvořivosti.

Jedna věc by nás měla zvlášť rozhořčit a měli bychom si o ni dělat starosti: je to jakýsi útok na děti v posledních letech. Ten útok je zaobalený do rétoriky lidských práv. Děti, které sotva začaly chodit a mluvit, jsou prohlašovány za dospělé s vlastním vyzrálým úsudkem. Jde prý o jejich práva na všelicos, co jim škodí. Mají právo neuposlechnout rodiče, kteří chtějí pro ně dobro. Mají právo na vlastní peníze, aby jim dealer měl za co prodat drogu. Mají právo přístupu na internet, aby se mohly dívat na pornografii a návod na výrobu výbušnin. Mají právo být vystavené reklamě, aby namísto panenky či plyšového zvířátka mohly vychovávat – upírčátko! Tzv. juvenilní justice se mění na zkorumpovaný státní orgán, který obchoduje s dětmi. Pod malichernými záminkami se děti odeberou rodičům, vytvoří se umělé siroty, aby se s nimi tuneloval stát na dotacích. Na slzách nejnevinnějších se vydělávají miliardy eur.

Školství se mechanizuje, děti se připravují na testy, z nichž je může vyzkoušet i počítač. Prostor pro vztah a osobnost učitele se čím dál víc zužuje. Jenže po dvaceti, třiceti, čtyřiceti letech si ze školy nepamatujeme žádné informace. To jediné, co si zapamatujeme, je osobnost učitele, jeho přístup a vztah ke světu a lidem. Vyšší školství se stále víc vzdaluje od ideálu univerzálnosti. Nevychovává už celistvého člověka, svobodného, zodpovědného a schopného posoudit význam věcí; ale opičáka vycvičeného v technických dovednostech, jejichž původ, význam ani důsledky nemá posuzovat ani jim rozumět.

Dospívá nám první generace lidí, která se přestěhovala do interiéru a nezná přírodu. Když koza vyrůstá mezi ovcemi, napodobuje je a nezjistí, že je někým jiným. Nebude člověk, který vyrůstal mezi samými artefakty, sám sebe považovat za produkt techniky? Osobní vývoj jednotlivce je poháněn vpřed tím, že naráží na něco, co je nezávislé na jeho vlastních obsazích vědomí. Dvě věci – příroda a vztahy s jinými lidmi – ho probouzejí ze subjektivity, pokud se chovají jinak, než očekával. Avšak naše mezilidské vztahy i vztahy s přírodou se stále ztenčují. Člověk žijící ve virtuálním světě vlastních mentálních výtvorů sice nebude mít problémy, ale nebude se ani vyvíjet.

Slovo rodina se začíná používat na osamělého rodiče s dítětem nebo na dvě osoby stejného pohlaví. Mohou mít homosexuálové děti? Jak je to? Homosexualita či transsexualita jsou známy po věky a v tradičních společnostech měly svoje místo jako jakési třetí pohlaví. Slovenský herec, Michal Dočolomanský, prý žil roky s přítelem – a byl to člověk, kterého si vážili a byl oblíbený. Praxe naznačuje spíš to, že sexuální orientace se dá těžko změnit. Poslední roky přinesly i nové poznatky, proč je tomu tak. Zjišťujeme, že existuje cosi jako duševní pohlaví. A toto duševní pohlaví, jak se člověk cítí, je pro něj významnější, než pohlaví fyzické. Vnější pohlavní orgány se vyvíjejí v třetím měsíci embryonálního vývoje. Ale mozek se pohlavně diferencuje až v polovině těhotenství – limbický, citový mozek muže a ženy mají různý tvar. Protože jedno a druhé se odehrává nezávisle, v jiném čase, může se stát, že duševní a fyzické pohlaví se neshodují. Materialisti hledají příčinu například v tom, že matka měla stres v určité fázi vývoje a ten změnil rovnováhu hormonů. Podle některých duchovních škol se ve čtvrtém pátém měsíci těhotenství právě vtěluje duchovní individualita, která může být jinak zaměřená.

Nestavěl bych spolužití dvou stejných pohlaví mimo zákon. Možná bych se nechal i přemluvit, aby si směly osvojit a vychovávat sirotky. Statistika totiž naznačuje, že děti vychovávané dvěma ženami nebo dvěma muži jsou na tom lépe, než děti z dětských domovů, které nepatří nikomu a nemají žádný vztah. Ale stát v tom nesmí zacházet tak daleko, aby popíral existenci ideálu! Ideálem pro dítě je vyrůstat se svými dvěma biologickými rodiči, kteří jsou mužem a ženou, jsou manželé a mají se rádi. Takové děti se nejlépe vyvíjejí, dosahují nejlepších výsledků ve škole apod. Jsou zhmotněním duševního vztahu lásky svých pěstounů. Tohoto ideálu se v páru stejného pohlaví ani při nejlepší vůli nedá dosáhnout. Víme, že vzory otce a matky se dětem zapisují do hlubokých podvědomých vrstev a v dospělosti mají velký vliv na jejich partnerské vztahy. Adoptované děti vychovávané homosexuály budou z 95 % heterosexuální, ale vyrostou v domově, který mate jejich představy o rolích muže a ženy. Samozřejmě, ani heterosexuální manželství, které je rozvedené a rozbité, není ideální. Ale právě na to nesmíme zapomenout: že to není ideální. A ne tvrdit, že rodina s jedním rodičem nebo páru jednoho pohlaví je zcela rovnocenná.

Na závěr něco humorného. Zjistil jsem, že zkušenost, na kterou denně narážím, už přede mnou vtipně formuloval Upton Sinclair. Říká: „Je těžké přinutit člověka, aby něco pochopil, pokud je jeho příjem závislý na tom, že to nechápe.“ Jakkoliv se světová situace navenek jeví složitě, celá budoucnost světa závisí na jediné věci, které nebrání vůbec nic: na našem rozhodnutí. Nic jiného za tím není.

Česká konference, Kutná hora, 7. července 2013

* Nestává se často, že bych s Emilem Pálešem nesouhlasil, ale tady takový nesouhlas nastal a já si nemohu odpustit poznámku. Tím spíš, že znám dost lidí, kteří by Táňu Fišerovou za českou prezidentku nechtěli, její zvolení by považovali za katastrofu a dokázali by pro to vyjmenovat řadu legitimních důvodů. A nemusí to přitom vůbec znamenat, že by zpochybňovali její čest a charakter!

Co je vlastně charakter a jak se poznává? Asi se shodneme na tom, že charakter je vůle a způsobilost zachovat se mravně v různých situacích. Museli bychom se ale pak také shodnout na dalším, a sice jaké konání je v dané situace mravné, tedy správné, a jaké nikoliv, a tady už se můžeme dostávat do sporů. Navíc naše hodnocení charakteru velmi snadno podléhá subjektivismu, sympatiím a antipatiím. Je nám někdo sympatický, rozumíme jeho postojům? Pak jsme ochotni věřit, že má dobrý charakter, a naopak. Pokud charakter člověka, kterého posuzujeme, neznáme dlouhodobě z jeho projevů v různých situacích (třeba tak, jak se vzájemně znají členové rodiny nebo dlouholetí přátelé), nemáme mnoho šancí se nemýlit. Poznat správně charakter kandidátů na politickou funkci, pokud s nimi nemáme dlouhodobou osobní zkušenost, a nepodléhat přitom vlastním subjektivismům, je téměř nemožné.

A pak je tu ještě další věc: jaké vlastnosti by měl mít prezident, aby svou funkci vykonával dobře – to znamená s ohledem na všestrannou prosperitu státu a blaho občanů? Položím kacířskou otázku: je u něj to, co nazýváme charakterem, tím nejdůležitějším? Co vlastně od prezidenta chceme? Aby byl naším ctihodným reprezentantem, který nelže, nekrade, neopíjí se, nemluví sprostě, čestně drží slovo a na veřejnosti se umí chovat tak, jak ona veřejnost očekává, tedy především důstojně (jinak řečeno slušně nemastně neslaně, aby ve snaze být prezidentem všech si nikoho nepopudil)? Já osobně to za nejpodstatnější nepovažuji, ale i kdyby, není to trochu málo? Vzhledem k tomu, jakou pravomocně omezenou funkci u nás prezident zastává, není skoro co řešit, ale kdyby u nás byl tzv. prezidentský systém jako v USA nebo RF, kde je prezident skutečným šéfem, pak by na jeho místě byl nejlepší filosof, ne nepodobný tomu, kterého měl na mysli Platón, když popisoval správného vladaře.

Především by měl být osobností, která nese jasné a čitelné ideje, nepreferuje partikulární zájmy před zájmy státu, dokáže myslet samostatně a v souvislostech, čili pojímat posuzované v co možná nejobsáhlejším celku, a své myšlenky, z nichž vznikají činy, promýšlet do důsledků. Jen tak lze totiž vidět v jednotlivých událostech spojující smysl, jen tak mohou být jeho státnická rozhodnutí moudrá a prozíravá. Měl by být schopen spravedlivého, tedy co nejobjektivnějšího posouzení záležitostí, aniž by podléhal vlivu kolektivní mysli té které skupiny a vlastním pocitům sympatií či antipatií. Určitě by mu neměla chybět odvaha otevřeně pojmenovávat věci pravými jmény a vyjadřovat své názory, byť by byly nekonformní či dokonce politicky nekorektní. Neměl by být salonním mudrlantem, ale mužem činu (dámy snad prominou, ale „žena činu“ nezní tak dobře), který svá rozhodnutí provádí uměřeně s vizí smyslu celku a zároveň s ohledem na konkrétní situaci, v níž se země nachází.

(Záměrně jsem v textu vyjmenoval čtyři základní křesťanské ctnosti.)

Jestliže je někdo osobně charakterní a čestný, ale nemá schopnost myslet naprosto nezávisle, samostatně a v souvislostech obsáhlého celku, kvalifikaci na dobrého státníka nesplňuje.

A teď si položme ještě jednu otázku: Kolik z těch nemnohých, kteří splňují tato kritéria, má o politickou funkci zájem?

Myslím, že s pojmem „charakter“ bychom měli zacházet opatrně, aby se nám nestalo, že budeme druhé morálně kádrovat podle vlastních subjektivních preferencí. Takové soudy pak nevypovídají o posuzovaném skoro nic, zato o posuzovateli mnohé.

L. P.