Na koncilu v Konstantinopoli v roce 553 po Kr. byl Origenes i se svým učením odsouzen. Týkalo se to kromě jiného i myšlenky preexistence, putování duší a reinkarnace, jako podstatné součásti Origenova obrazu světa.

Origenův život (185–254)

Origenes pocházel z bohaté egyptské rodiny. Jeho rodiče – stejně jako jejich předkové – byli křesťané. Jeho rodné město Alexandrie bylo v té době baštou řecké vědy a vzdělanosti; a křesťané v něm tvořili menšinu.

První vědomosti získal Origenes od svého otce, který ho brzy seznámil s biblí. Později navštěvoval školu novoplatonika Ammonia Sakka (zemř. asi 242) v Alexandrii, z níž vyšel i Plotinos (205–270).

V roce 202 zemřel Leonidas, Origenův otec, mučednickou smrtí. Otcovský majetek byl zabaven a Origenes se musel postarat o svou matku a šest sourozenců. Už jako mladík dával hodiny z jazyků a z dějepisu. Brzy se však začal věnovat teologii.

Podle některých pramenů vedl Origenes už v letech 202/203 školu katechetů v Alexandrii – jako následovník Klementa Alexandrijského. Podle jiných pramenů je tomu třeba rozumět tak, že tato škola se stala oficiální institucí až od roku 217, do té doby se v ní vykonávala jen soukromá učitelská činnost. Origenes stál v čele alexandrijské školy katechetů (učitelů náboženství) až do roku 231.

Origenes žil přísně asketicky. Bránil církevní víru proti heretickým skupinám, kterých bylo v Alexandrii vícero (např. gnosticismus).

Vyučování v alexandrijské škole katechetů se nedalo srovnat s obvyklým vyučováním při církevním křtu. V dobách pronásledování křesťanů pravidelné vyučování ani nebylo možné. Mohlo to být tak, že zpočátku k Origenovi přicházeli pohané, aby se dozvěděli něco o svých vlastních božstvech; z nichž potom někteří zemřeli jako křesťanští mučedníci.

I později měli vzdělaní pohané, kteří navštěvovali vyučování ve škole, plnou volbu, zda se nechají pokřtít nebo ne. Rovněž už pokřtění křesťané si u Origena prohlubovali svoji víru. Jeho žáci měli u něho možnost poznat i jiné formy víry, aby se s nimi dokázali lépe vypořádat.

Součástí vyučování byla i matematika, geometrie, astronomie a ostatní antické vědy. Cílem celého vyučování byla teologie. Cesta světskými, přírodními vědami měla lidi naučit rozšiřovat si poznání pozorováním stvoření. K tomu z jeho díla „De principiis“ I. 1,6:

„Náš rozum tedy poznává, že nemůže poznat Boha o sobě, takového jaký je, ale z nádhery jeho díla a z krásy jeho tvorů může poznat Otce všehomíra.“

Poslední pravdu potom žák rozpoznal ve slovech Kristových. Vyučování pokročilých vedl Origenes sám. Ve škole katechetů však probíhalo i základní vyučování.

Origenes přispěl významným způsobem k výzkumu bible: naučil se hebrejsky a porovnával původní text se všemi známými řeckými překlady (toto dílo je známé pod názvem „Hexapla“).

Origenes podnikl několik cest: do Říma; později k místodržiteli provincie Arábie, který si přál, aby ho Origenes učil; odtud cestoval do Palestiny. V roce 218 nebo 222 pozvala matka císaře Severa Alexandra, Julia Mammeia, Origena do Antiochie, aby jí přednesl něco ze své teologie.

Když se Origenes, který se mezitím stal význačnou a proslavenou osobností, v roce 231 vrátil do Palestiny, zvolili ho tam za presbytera. Biskup Demetrius alexandrijský, který žárlil na Origenovu slávu, využil této příležitosti, aby Origena odsoudil na dvou egyptských synodách; důvodem bylo, že Origenovo zasvěcení spadalo vlastně do Demetriovy kompetence a ne do kompetence Jeruzalemského biskupa. Origena exkomunikovali a vyhnali. Odebral se do Cezareje, kde tento rozsudek neuznávali a založil tam novou školu, která si brzy získala vysoké uznání. V Cezareji Origenes napsal největší část svého díla.

Církev často pověřovala Origena, aby navracel různé heretické skupiny na půdu pravé víry. Proto se často zúčastňoval i synodálních rokování.

Během pronásledování křesťanů za císaře Décia v roce 249 uvěznili a mučili i Origena; měl být upálen, ale podařilo se mu získat svobodu a zemřel v roce 254 v Cezareji nebo v Týře.

Origenovo učení

V následujícím poukážeme na podstatné součásti Origenova učení na základě jeho díla „De Principiis“ (řec. Peri archon), které zaujímají v jeho písemnostech zvláštní postavení a které nakonec vedly k jeho odsouzení. Toto dílo je považováno za první systematické zpracování křesťanské věrouky.

Podle Jeronýmovy zprávy v epištole 84,10 bylo toto Origenovo dílo určeno jen úzkému okruhu; jeden z jeho přátel a mecenášů ho teprve později zpřístupnil veřejnosti. Název díla může znamenat „základy učení“, nebo „hlavní nauka“, ale i „východiska“, či „první věci“; v tomto díle jde tedy především o „základní principy bytí“.

Původní řecké znění díla se nedochovalo. K dispozici je pouze latinský překlad od Rufina, který vznikl v roce 398. Ten však plně neodpovídá původnímu textu. Příčinou je, že Rufinus v origenistických sporech koncem 4. a začátkem 5. století Origenovo učení bránil a usiloval o to, aby nebylo odsouzeno jako kacířské. Proto odstranil nejodvážnější formulace. Výpustky a přepracování se týkaly hlavně těchto oblastí: učení o Trojici; povaha Krista; preexistence duše; vzkříšení; konec světa.

Rufinus v předmluvě první knihy svého čtyřsvazkového díla zdůrazňuje, že při překládání hodlá postupovat tak, jako Jeroným při překládání ostatních Origenových děl: a sice tak, že „že latinský čtenář v nich nenajde nic, co by se odklánělo od naší víry“ (I Praef. Ruf. 2). Rufinus dále konstatuje, že Origenovy knihy jsou na mnoha místech zkreslené zlovolnými heretiky a pokračuje: „Pokud jsme tedy v jeho knihách našli něco, co bylo v rozporu s jeho vlastními ortodoxními výroky o Trojici, které se nacházejí jinde, vynechali jsme to jako zfalšované nebo nevhodné, nebo jsme to formulovali podle normy, kterou jsme u něj opakovaně pozorovali.“ (I Praef. Ruf. 3)

Rufinus sice píše, že „nevkládal nic vlastního“; ale jeho úsilí ochránit Origena před obviněními vystupuje do popředí tak silně, že s určitými změnami v textech musíme počítat. To se projevilo i v jeho předmluvě k 3. knize. Jeroným pracoval na věrném překladu, který by měl odhalit nesprávné učení v „De Principiis“. Tento překlad se nám nedochoval. Části z něj se nacházejí v listě Jeronýma Avitovi. Rovněž listy ostatních Origenových odpůrců dovolují vyvodit některé závěry o původním znění textu, stejně jako listy jeho obránců.

Některé odstavce původního řeckého textu se nacházejí ve „Filokálii“, v jedné antologii, kterou vydali mezi lety 360 a 378 Basil Veliký a Řehoř Naziánský.

Některé body z „De Principiis“

- Bůh je bezbytostný a nezměřitelný. Těžko říct, do jaké míry se původně vyučoval subordinacionismus (podřízení Syna Otci; podřízení Svatého Ducha Synovi), protože Rufinus obzvlášť v tomto bodě konal úpravy. Přestože Arius pocházel z řad origenistů, nelze arianismus ztotožňovat s učením Origenovým.

- Kristus má pouze jednu přirozenost.

- Stvořitel je zřetelně oddělen od stvoření.

- První stvoření nebylo materiální.

- Ve stvoření existují stupně: rozličné nemateriální úrovně a pozemský viditelný svět.

- Andělé, kteří se odvrátili od Boha, padli do hlubších oblastí; a stali se například démony nebo lidmi. Mravně velmi nízko stojící lidé se mohou výjimečně narodit i ve zvířecích tělech.

- Hmotný svět vznikl jen v důsledku selhání andělů.

- Země je pro člověka místem, kde se vychovává.

- Každý osud si způsobujeme sami; slouží jako lék na předchozí špatné postoje a činy. Životní okolnosti na Zemi dávají člověku příležitost učit se a vyvíjet se k dobrému.

- Každý osud vychází ze spravedlnosti a dobroty Stvořitele.

- Cílem člověka je návrat do vysokých (nemateriálních) úrovní. Obecným cílem stvoření je „apokatastasis“: návrat všech věcí na místo, které odpovídá jejich přirozenosti. Pro člověka to znamená: „připodobnit se Bohu“; a z „podobnosti“ se může stát „sjednocení“, „protože v konečném naplnění bude Bůh všechno ve všem“. (srovnej 1 Kor. 15,28).

- Apokatastáze se naplňuje v mnoha etapách a stupních. Pro člověka to znamená projít mnohými vývojovými stupni.

- Na základě toho, co bylo řečeno, dostáváme jakési „putování duší“: od andělů k člověku a zase zpět k andělům (s možným sestupem až ke zvířeti). V tomto putovaní duší má člověk možnost vrátit se na Zem jako člověk vícekrát.

- Existuje posloupnost po sobě následujících světových cyklů; to znamená, že vždy bude docházet k „pádu“ vyšších bytostí a s ním i ke vzniku světů; když jeden hmotný svět zanikne, bude následovat další. Přitom bude vždy existovat neviditelný svět před viditelným.

- Origenes nazývá duši „něčím uprostřed mezi slabým tělem a silnou vůlí ducha“ (De princ. II, 8, 4). Duch, nebo „Nús“ (řec.: „Nous“) – někdy Origenes hovoří i o „rozumu“ – je v člověku tím nejvyšším. Podle Origena se „Nús“ pádem stal duší (Psyché).

- Za nedokonalost ve světě jsou zodpovědní tvorové, nikoli Stvořitel.

- I hvězdy mají duši.

Za zmínku stojí následující: Jak jsme již zmínili, Rufinus se pokouší dostat dílo „De princpiis“ do podoby, která nedovoluje, aby na Origena padlo podezření z kacířství. Přesto dílo obsahuje místa, která poukazují na preexistenci, putování duší a reinkarnaci; zdá se, že tato místa nenarážela v roce 398 na žádný odpor.

Origenovy myšlenkové postupy v celé jejich šíři mohli pochopit pouze vzdělanci.

Origenův význam

„Origenes je muž skvělého nadání, největší učenec a daleko nejplodnější teologický spisovatel přednicejského období, proto ho nazývali i ‚ocelový‘, resp. ,železný‘; byl nejvlivnějším teologem řecké církve vůbec a nejvýznamnějším církevním činitelem před Augustinem“.

Švýcarský teolog Basil Studer je toho názoru, „že na přelomu čtvrtého a pátého století byl Origenes známý na celém křesťanském západě.“

Ohledně Origenova významu v pozdějších stoletích, je třeba poznamenat pouze tolik:

Ačkoliv byl Origenes počítán mezi církevní heretiky, opisovalo se jeho dílo „De Principiis“ v klášterech a rozšířilo se tak z Itálie přes Francii do Německa a Střední Evropy. Spolu s Origenovým dílem putovala i varování o jeho bludném učení.

Pro Tomáše Akvinského byl Origenes duchovním otcem arianismu.

Danteho „sférická těla blažených“ připomínají Origena; v Božské komedii se Origenes ani mezi kacíři nenachází.

Dva protikladné posudky z doby reformace: Erasmus si Origena vážil natolik, že ho chválil jako „kněze a nejlepšího vykladače svatého písma, zatímco Luther ho kvůli jeho spekulativní a moralizující teologii odsunul stranou a přiklonil se raději k Augustinovi a jeho učení o milosti a vyvolenosti.“

Dva příklady z doby osvícenství: „Origena nám připomíná svět svobodných duchů a vysvobození všeobecnou předduchovností v Leibnizově filosofii. Leibniz se rok před smrtí v jednom listu Remondovi výslovně přiznal k Origenovi a jeho syntéze křesťanství a platonismu.“

„Také u Lessinga musíme myslet na alexandrijského filosofa: všezahrnující, k věku „věčného evangelia“ se blížící výchova lidské rasy, znovuvtělení duše po smrti a snad i představa cyklického vzniku světů.“

Otázka, zda je třeba Origena počítat mezi heretiky nebo ne, je předmětem diskusí do dnešních dob. Závěry se různí podle toho, jakým způsobem se ten který autor na to dívá. Zajímavé je, že i přes oficiální odsouzení Origena církví (v 6. století) je ještě dnes zastáván názor, že „byl mužem církve, který usiloval o pravou víru“.

Doslovné závěry ediktu z r. 543 a koncilu z r. 553 (výňatek)

Edikt z r. 543

Edikt „contra Origenem“, který vydal císař Justinián, obsahuje devět kánonů. Vyslovuje klatbu nad Origenem a nad všemi, kteří Origenovu věrouku pokládají za správnou nebo ji brání.

Podnětem k vydání ediktu byly boje origenovských mnichů v Palestině (izokřesťané). Kánony ediktu jsou zaměřené na učení těchto mnichů, které se ne ve všech bodech shoduje s učením Origena.

Kánon první zavrhuje preexistenci duše (tím je zavržena i myšlenka na opakované pozemské životy).

K devátému kánonu: Náš překlad řeckého slova „apokatastásis“ zní „přinesení, vrácení zpět“. V latinském textu pro něj nacházíme výraz „restitutio at redintegratio“; „restitutio“ znamená: znovuutvoření, povolání zpět, omilostnění; „redintegratio“ znamená: zopakování.

K tomu je třeba poznamenat, že pojem apokatastáze není identický s reinkarnací – reinkarnace, tedy návrat člověka na Zem (jako člověka), je jen jeden úsek na dlouhé cestě k

apokatastázi, o níž Origenes hovoří.

Rozhodnutí proti origenismu v roce 553

Císař Justinián nechal v roce 553 odsoudit origenismus palestinských mnichů patnácti kánony „contra Origenem sive Origenistas“;  stalo se tak na jeho příkaz na stejné všeobecné synodě, která o něco později odsoudila „tři kapitoly“.

Kánon 1 zavrhuje preexistenci duší a obsahuje v řeckém textu opět pojem „apokatastáze“, tentokrát přeložený jako „znovuutvoření“.

I čtrnáctý kánon obsahuje pojem apokatastáze, též přeložený jako znovuutvoření.

Rozhodnutí proti „třem kapitolám“ v roce 553

Na příkaz císaře Justiniána odsoudila pátá všeobecná synoda v Konstantinopoli „Tři kapitoly“ ve čtrnácti kánonech. Tyto kánony se zabývají Trojicí, způsobem, jakým se Kristus stal člověkem a speciálně „třemi kapitolami“.

V kánoně 11 se zatracují heretici, kteří už byli zatraceni čtyřmi předešlými synodami; poprvé je v tomto kánoně k heretikům zařazen i Origenes. Kánon 11 zní: „Pokud někdo nezatracuje Ária, Eunómia, Macedónia, Apollinára, Nestoria, Eutycha, Origena s jejich rouhačským učením, a všechny ostatní heretiky, které už odsoudila a zatratila svatá katolická a apoštolská církev a už zmíněné čtyři koncily, a ti, kteří nalezli nebo nalézají zalíbení v něčem, co se učení nahoře uvedených heretiků podobá a až do smrti ve své bezbožnosti setrvali nebo setrvávají, nechť jsou prokleti!“

Co se týká reinkarnace, byl celý ideový komplex „preexistence – putování duší“, který zahrnuje i znovuvtělování (vícenásobný návrat člověka na zem) výroky z r. 543 jakož i 553 zavržen.

Shrnutí

Křesťanství prvních století bylo vnitřně rozervané trinitářským sporem, z něhož se následně vyvinul spor Kristologický.

Zvláštní význam získaly spory v době Konstantina Velikého: církev a světská moc byly od té doby úzce spojeny, a světská moc nejednou v zájmu říše diktovala, aby se otázky víry vyřešily v určitém smyslu. Počínaje touto dobou se zavedly i ekumenické koncily, jejichž rozhodnutí byla pro věřící závazná. I zde je vliv císařské moci citelný.

Spory ve věcech víry vážně poškozovaly jednotu říše, což císaře nutilo k stále přísnějším zásahům. Vývoj od 1. do 5. koncilu to zřetelně ukazuje.

Teologie prvních staletí byla formována Origenovým učením, které obsahovalo kromě jiného rovněž preexistenci, putování duší a reinkarnaci.

Jeho učení bylo zavrženo na 5. ekumenickém koncilu a jeho samotného od těch dob počítali mezi kacíře. Že se to dostalo tak daleko, mělo dvě příčiny:

1. Rozbroje mezi stoupenci a odpůrci jeho učení mezi palestinským mnišstvím podněcovaly nepokoje v říši. Odsouzení origenismu tomu mělo v budoucnosti zabránit.

2. Pátý ekumenický koncil byl svolán, aby definitivně usmířil monofyzity a dyofyzity; čímž by ustaly i politické zmatky, které byli podmíněny rozštěpením víry. Z těchto důvodů se ustoupilo jak monofyzitům tak dyofyzitům. Ústupek monofyzitům bylo odsouzení „tří kapitol“; jako ústupek dyofyzitům mohlo císaři posloužit zatracení Origena a jeho učení, které se kvůli událostem v Palestině právě nabízelo.

Odsouzením a zatracením Origena církev zlomila hůl nad myšlenkovým bohatstvím jednoho ze svých nejvýznamnějších teologů prvních staletí – závazný postoj církví k Origenovi je dodnes platný.

-ep-

Ze slovenského časopisu Sophia 1. jar 1994