Svobodná mysl

Viktor Thieben

V prehistorických dobách se člověk řídil svými instinkty, konal na základě nevědomých impulzů, měl jasnovidné schopnosti, které ho úzce spojovaly s okolním přírodním a kosmickým děním. Tato jasnovidnost, která měla v lidském životě právě takovou rozhodující roli, jakou má dnes rozum, byla však atavistická, t.j. byla dědictvím ješte starších instinktivně nabytých sil, jimiž člověk pravěku disponoval, a proto sice velmi pomalu, ale postupně přece jen ubývala. Tento úpadek někdejší samozřejmé spjatosti lidské duše s přírodou je nejvhodnější pozorovat na zanikající kultuře staré Egyptské říše v 3. a 2. tisíciletí před Kr. Zde už přechází prehistorie do historie, lidské vědomí vykonává důležitý a pro celou další budoucnost lidstva rozhodující vývojový krok.

Jedním z nejmarkantnějších symptomů vývoje vědomí člověka, této hybné páky a vnitřního principu lidských dějin, je vznik svědomí. Teprve filologie našeho století „objevila“ pro mnohé myslitele v oblasti kulturních dějin překvapující skutečnost, že staří Řekové až do poměrně pozdního stupně svého vývoje neprožívali svědomí tak, jak ho dnes známe my, a proto, přirozeně, neměli pro něj ani příslušný výraz – podobně jako všechny ostatní národy předkřesťanské antiky. Vedle toho bádání o kulturněhistorické situaci starých národů ukazuje, že u nich nelze mluvit o osobním svědomí, ale že osobní a „společenskopolitické svědomí“ zcela splývaly.

Absence adekvátního výrazu však neznamená, že staří Řekové nebo Židé a Egypťané vůbec neznali nic, co by se dalo srovnat s morálním svědomím. Existovali přece například Mojžíšova přikázání, tzv. Desatero, stejně jako množství egyptských a jiných orientálních náboženských příkazů a zvyklostí, které zahrnovaly pojmy jako přestupek, vina, poskvrnění a s tím spojené pojmy odplata, pokání, očista a trest. To platí i pro nejstarší období řecké kultury, jak nás o tom snadno přesvědčí Homérovy eposy. Avšak způsob, jak se tento „pocit viny“ ozýval, se podstatně lišil od vnitřního zážitku moderního člověka. Člověk, jak ho popisuje Homér, ještě vůbec nevystupoval jako osobnost se svobodnou vůlí, neznal „vlastní“ rozhodnutí na základě prožívání svobody vnitřního života. Jeho zážitek byl diktován zvenčí, prožíval působení jemu nadřazených bohů, kteří ho buď chránili a varovali ho, nebo vystupovali jako jeho soudci a mstitelé, pokud jeho konání bylo v rozporu s jejich intencemi. Vina byla prožívána jako záležitost jistého kolektivu, rodiny či kmene apod.

K podpoře těchto tvrzení máme k dispozici mimořádně výstižný příklad, který může osvětlit celou situaci proměny vědomí, a to nejen člověka řecké kultury. Výstižný proto, že jde o motiv, který se v řecké mytologii a pak i ve staré literatuře vyskytuje časteji. Už v Homérově Iliadě, pověsti o trojské válce, se zmiňuje mýtus o Orestovi, který se později opakuje v antickém dramatu – u Aischyla a Euripida, ale v jisté změněné formě. Orestes, syn Agamemnonův, se po návratu z války dozvěděl, že jeho matka Klytaimnéstra zabila jeho otce. Orestes otce pomstí a matku zabije. Vražda, jíž se dopustil, má za následek, že ho začnou pronásledovat strašlivé bohyně pomsty Erínye (podle latinského názvu Fúrie), Orestes před nimi prchá, až nakonec nachází očistu a pokoj pomocí delfského Apolóna. Tedy síly bohyň pomsty, stejně jako síly boha přinášejícího očistu a vnitřní pokoj působí na člověka zcela evidentně zvenčí.

V pátém století před Kr., v tomtéž období, kdy začal rozvoj antické tragédie, vynořovaly se výrazy, jejichž životnost byla podle literárních dokladů poměrně krátká, ale které jsou velmi zajímavé proto, že jasně označují přechodné období mezi starým zážitkem svědomí, totiž tím „zevním“, a něčím novým, už se vykreslujícím „vnitřním“. Jde o dvě slova: enthymion (tlačící na mysl) a enkardion (ležící na srdci), které se vyskytují u autorů, jako Herodotos, Thukydites, Antiphon a u některých dalších, a v pozdější literatuře už nejsou známé. V době peloponézské války, v období všeobecného přerodu vědomí starých Řeků, objevuje se postupně slovo označující svědomí – syneidesis. (Na tuto skutečnost poukázal na základě podrobných rozborů německý klasický filolog F. Zucker roku 1928 v Jeně, ale už roku 1910 se o tomto faktu zmínil ve svých berlínských přednáškách o metamorfózách duševního života R. Steiner.) Je to skutečnost, která vrhá nové rozhodující světlo na celou antiku a otvírá cestu k novému chápání kulturních dějin starověku.

První literární dokument o zmíněném přerodu se nám zachoval v Euripidově dramatu Orestes (verš 396), kde se vyskytuje slovo pro svědomí ve zkrácené podobě „synoida“ od slovesa syneidenai, což pravděpodobně poukazuje na to, že už před Euripidovým dramatem bylo toto slovo známo v běžné řeči. Okolnost, že tu jde o jedinečný příklad, vyplývá z následujícího: Roku 458 před Kr. napsal Aischylos svou tragédii Orestes, kde vraha ještě pronásleduje vidina strašlivých bohyň pomsty Erínyjí, u Euripida roku 408 před Kr. však už tyto bytosti nevystupují, ale Orestes se cítí nemocný, protože vina tlačí jeho svědomí. Přitom Euripides rovněž dobře zná bohyně pomsty. V jeho dramatu Ifigenie (asi z roku 420 před Kr.) ješte Erínyje vystupují! V této souvislosti stojí za zmínku, že v Euripidově dramatu Medeia, které vzniklo dvě desetiletí před Orestem, už nacházíme slovo svědomí, a to ve velmi významném kontextu. Ve verši 495 Medeia mluví o tom, že Jason zřejmě věří, že bohové starých časů už nevládnou a že se mezi lidmi zavádějí nové zákony. Euripides však byl současníkem filosofa Sokrata, který byl odsouzen na smrt roku 399 před Kr. Nic by nemohlo charakterizovat Sokrata lépe, než kdybychom řekli, že byl ztělesněným svědomím starého Řecka. Avšak v Platonových dialozích, jejichž ústřední postavou je Sokrates, se slovo označující svědomí vůbec nevyskytuje. Zmiňuje se pouze jakýsi regulativní „vnitřní hlas“ – daimonion, který usměrňuje chování člověka. Z toho lze vidět, že tehdejší vedoucí osobnosti filosofie, právě tak jako sofisti, nechtěli dělat rozdíl mezi subjektivním poznáním a objektivním uchopením pravdy a spravedlnosti.

V období řecké kultury, která se vyznačuje vystoupením silných osobností, prvních iniciátorů v početných oblastech vědy a umění, pohled filosofů nebyl nikdy obrácen k vztahu osobnosti k sobě samé, ale význam individuality hledali v jejím vztahu navenek, v jejím spolupůsobení s jinými členy společnosti. Lidské Já se prožívalo ve zcela jiné formě než je tomu u dnešného člověka, bylo organicky začleněné do společenství, do polis, nebyl to ještě zážitek sebe samého, jak to přirozeně vyplývá ze sebevědomí dnešního člověka.

Slovo synesis, které používá jako první Euripides, se opět vyskytuje o dvě pokolení později u Aristotela. Ve své Etice Nikomachově vysvětluje synesis jako cnost, která se zjevuje mezi sofií (moudrost) a fronesis (rozum), či jinak řečeno – mezi vyšší a nižší formou rozumu. Synesis svědomí (vysvětluje Aristoteles) se vztahuje k věcem, které souvisí s naším svobodným rozhodnutím. Rozum nás poučuje o tom, co máme dělat, svědomí však pouze soudí. Aristoteles v této souvislosti jako první poukazuje na význam lítosti. Člověk, který nelituje svých chyb, projevuje opak lidské ctnosti. Zmíněný pojem daimonion a aristotelský pojem lítosti představují významné stupně, jež nakonec vedly k všeobecnému zavedení slova pro svědomí, které začali používat Demokritos a Demosthenes a později filosof Filon z Alexandrie – syneidesis. Tento termín najdeme opět u apoštola Pavla. Do římského světa se toto – podle filologů pozdně helenistické – slovo dostalo jako conscientia. Ano, jsme konfrontováni se zajímavou skutečností, že Apoštol Pavel, tento člověk řeckého (lépe helenistického) vzdělání, byl první, kdo hovořil o svědomí: před ním byl tento pojem jednoduše neznámý.

V židovské kultuře můžeme pozorovat do jisté míry paralelní vývoj k starému Řecku. Rozdíl je v tom, že příslušníci izraelského národa byli v porovnání s Řeky introvertní, dlouholetou tradicí vychováváni k tomu, nedělat si obraz božstva, nehledat ho v nějaké konkrétní podobě (jako např. krásného Apolóna), ale věřit v neviditelného, za všemi jevy působícího jediného Boha. Žid tedy neměl ani vidinu bohyň pomsty, byl jen zvenčí veden zákonem, v němž byla projevená Boží vůle. Máme však poukaz k tomu, že i zde se projevovala zákonitost, podle níž se ten vnější zážitek přestěhuje jednou do lidského nitra, že to, co vystupovalo jako vnější usměrňující faktor, bude se jednou ozývat přímo z vlastního nitra. Prorok Jeremiáš (kap. 31) říká: „Neboť toto bude smlouva, kterou uzavřu s domem Izraele po oněch dnech. Svůj zákon vložím do jejich nitra a vpíšu jim ho do srdce…“