Muž, který nás zbavil olova
Emil Páleš
Víte, kdo byl Clair Cameron Patterson (1922–1995)? Pravděpodobně ne. A přece se zasloužil o naše zdraví víc než slavný Louis Pasteur nebo kdokoliv jiný. Vzpomeňte si na něj, když na čerpací stanici uvidíte nápis „bezolovnatý benzín“. Pomyslete, že za každou dobrou věcí, kterou máme, se skrývá osobní příběh mravní odvahy a obětavosti. Jednotlivec, který stál sám proti obrovské hydře a jedinou zbraní mu byla čistá pravda.
Organizace spojených národů nedávno oznámila, že se podařilo odstranit olovo z benzinu téměř na celém světě: olovnatý benzin používají už jen autoveteráni, vrtulová letadla a několik chudých zemí. Zákazem olova jsme každoročně ušetřili: 1,2 milionu předčasných úmrtí, 58 milionů zločinů a 2,4 biliónu dolarů na výdajích, což je víc než 3 % světového hospodářského produktu! [1] Koeficient inteligence lidstva se zvýšil o 4 body.
Jak se dostalo olovo do benzinu? Možná se domníváte, že jsme o jeho škodlivých účincích nevěděli. Nebo že šlo o technický problém, který se nedal řešit jinak. Omyl. Olovo bylo v benzinu zcela zbytečně. Od začátku jsme věděli, že snižuje životnost motorů a navždy otráví všechno živé na planetě. Devadesát let se olovo přidávalo do benzinu z jediného důvodu, jímž byl soukromý zisk.
Olovo mělo špatnou pověst už ve staré Mezopotámii – byl to kov boha smrti. Po miliardy let od starohor spal tento temný element v zemských hlubinách, než ho lidé začali vynášet na povrch. Vodovody ve starém Římě byly z olova a historici uvažují o tom, nakolik to přispělo k úpadku Římské říše. Olovo je zákeřný, pomalý jed, který se hromadí v těle. Škodí i v nejmenších množstvích a jeho symptomy jsou rozmanité. Únava, bolesti, deprese, střevní koliky, chudokrevnost, neplodnost; poškozuje srdce, ledviny, kostní dřeň a zejména nervový systém. Narušuje senzomotoriku, smysly, inteligenci, pozornost a paměť. Při akutní otravě člověk zbledne, dostane křeče, oslepne, ohluchne a zemře. Při chronické otravě jen pomalu celkově chřadne. Pro děti a těhotné ženy je olovo mimořádnou hrozbou. Narušuje vývoj nervové soustavy a zanechává trvalé stopy. Hyperaktivitu, sníženou inteligenci, změny osobnosti.
Před sto lety průmyslníci Alfred Sloan a Charles Kettering, vynálezci elektrického startéru, hledali antidetonační přísadu zvyšující oktanové číslo paliva. Víceoktanový benzin dovoloval vyšší výkon, dojezd a zabraňoval tzv. klepání motoru. Tyto vlastnosti měl i etylalkohol. Vedoucí pracovník Ketteringovy laboratoře Thomas Midgley po pěti letech výzkumu oznámil shromážděným inženýrům: Alkohol má obrovské výhody a minimální nevýhody. Je dostupný, nezanechává žádné zplodiny, zvyšuje kompresi a výkon. Za dva měsíce našel další látku s podobnými vlastnostmi: tetraetylolovo. Rozdíl mezi nimi byl ten, že alkohol se nedal patentovat, protože ho doma vyráběl každý farmář při pálení whisky. Tetraetylolovo naopak slibovalo výlučné zisky vlastníkovi patentu.
General Motors, DuPont a Standard Oil (dnešní Exxon) se spojily a vytvořily olověnou kliku. V roce 1923 založily Ethyl Gasoline Corporation a začaly s výrobou olovnaté přísady. Zamlčely předchozí výsledky svého výzkumu a začaly vyhlašovat tetraetylolovo za jedinou a nejlepší alternativu pro budoucnost automobilismu. Midgley v dopise svému šéfovi vyčíslil astronomické zisky z každého litru benzinu s kapkou organického olova na světě. Musíme konat rychle, píše du Pont svým spolupracovníkům, protože dny rozhodují o tom, aby se konkurence neprosadila s nějakou jinou antidetonační přísadou. Shodli se, že postačí, když novou přísadu a novou společnost budou nazývat jen „etyl“. Přestože nešlo o etylalkohol, ale o etylolovo. Odkaz na smrtonosný kov v názvu produktu a firmy by vzbuzoval zbytečné „předsudky“ u zákazníků.
Rok 1923 nezačal dobře. Sedmnáct mrtvých a stovky práce neschopných. Pracovníci měli halucinace a páchali sebevraždy. Mistři odmítli celý výrobní proces a mezi obyvatelstvem se šířila panika z tajemného „bláznivého plynu“. Několik států zakázalo tetraetylolovo zákonem. Už rok před začátkem výroby se ozývali vědci. Midgley a Kettering dostávali varovné dopisy. Vedoucí laboratoře Úřadu veřejného zdraví William M. Clark upozornil v roce 1922 své nadřízené, a ti upozornili výrobce, že může jít o vážné ohrožení veřejného zdraví. Alice Hamiltonová, přední toxikologička a členka zdravotní komise Ligy národů, se postavila proti. Yandell Henderson z Yalovy univerzity v roce 1924 napsal, co nastane: nejde jen o zlepšení bezpečnostních opatření v jedné továrně, ale o to, že všichni lidé v blízkosti cest se s rostoucím objemem dopravy pomalu otráví. Žádal Kongres o zákon, který by kontroloval škodlivé substance nejen v potravinách.
Irénée du Pont a jeho přátelé však měli osobní pocit, že nic nehrozí. Odvolali se na narychlo vykonaný pokus na zvířatech. Žádali, aby se zastavila „falešná propaganda“ proti olovu, dokud si věda nebude jistá. Zavázali si výzkumné instituce smlouvami, kde proti grantům získali právo jako první vidět výsledky výzkumu, čili prakticky moc vetovat nepohodlný výzkum. Zorganizovali tiskovou konferenci, kde se Midgley poléval olovnatým benzinem, vdechoval ho a prohlašoval, že by to mohl dělat denně bez jakékoliv újmy. Na tuto tiskovku si odskočil z dlouhodobé zdravotní dovolené na Floridě, kde se léčil z otravy olovem. Zorganizovali konferenci, na níž ředitel Ethylu Frank Howard opěvoval tetraetylolovo jako „dar boží“. Bylo by neospravedlnitelnou chybou, prohřeškem proti pokroku lidstva, kdybychom tento dar zavrhli jen kvůli bezdůvodným obavám. Zbrzdilo by to ekonomiku, plýtvalo zdroji. Olověná přísada brzy umožní ztrojnásobit dojezd. Připomněl, že spojenci se v první světové válce doplavili k vítězství na řekách ropy…
Státní orgány už nenacházely dostatečné důvody k zastavení výroby, jen vyslovily potřebu dalšího výzkumu. A tento výzkum přenechaly samotným výrobcům. Hlavně, když rodina pokladníka Úřadu veřejného zdraví Andrew Mellona vlastnila Gulf Oil, který právě získal výluční práva na distribuci etylu. Nejvyšší státní úředník amerického zdravotnictví Hugh Cumming se stal advokátem tetraetylolova, který přesvědčil i další státy, aby ho přijaly. S těmito zárukami kompetentních mohli New York Times bez výčitek pustit do tisku titulky „No Danger in Ethyl Gasoline“. V roce 1926 se znovu rozběhla výroba. Federální obchodní komise zakázala konkurenci kritizovat olovnatý benzin pro jeho možnou jedovatost, aby se nepoškozovaly ničí zájmy. Je „zcela bezpečný pro zákazníka a veřejné zdraví“. Tehdy se objevovaly i stejně dobré bezolovnaté benziny jako alternativa, ale těm se už nedostalo propagace. Ameriku zaplavily reklamní plakáty, na nichž byly krásné ženy, šťastné děti a vitální babičky: jaký to šťastný život – jezděte s etylem! [2]
Kdo podezříval olovo, ztrácel podporu a kredit. Dětský neurolog Randolph Byers v roce 1943 zjistil, že děti vystavené olovu jsou mírně retardované, zaostávají ve škole a vyhazují je pro špatné chování. Ale americká Asociace olověného průmyslu (LIA) ten pocit neměla. Chtěla dále prodávat (dnes už zakázané) olovnaté barvy na malování bytů a odmítala na ně dát byť jen varovný nápis. Naopak, objevily se reklamy pro děti, že si mohou hrát s olověnými vojačky a jsou v naprostém bezpečí.
Hlavním odborným konzultantem, pracujícím pro Ethyl Corporation, byl Robert A. Kehoe. Patřil k těm veleváženým pseudovědcům s neomylným instinktem jak potěšit své chlebodárce tím, že nehledal tam, kde neměl. Za 40 let nenašel nic. Tvrdil, že olovo se v okolním prostředí i v našem těle vyskytovalo přirozeně odjakživa a je neškodné. Neexistuje prý důkaz, že se zvýšila jeho koncentrace. Tomuto člověku se podařilo na 50 let přesvědčit svět, že olovo v malém množství je přirozené a zdravé. Jelikož celý svět byl už zamořený olovem, bylo stále těžší získat kontrolní skupinu, jak tomu vlastně bylo předtím…
Na Kalifornské technické univerzitě mezitím pracoval geochemik Clair Patterson, skutečný vědec a člověk s mravní integritou, který se měl stát Kehoeovi osudovým protivníkem. V roce 1953 jako první přesně určil věk Země na 4,55 miliardy let. Zjistil to přesným měřením poměru izotopů olova v meteoritech pocházejících z doby vzniku sluneční soustavy. Potřeboval při tom vytvořit dokonale čisté prostředí, protože i nejmenší stopy olova z pozemského okolí kontaminovaly vzorky a narušovaly přesnost měření. Začal se zajímat o olovo v prostředí. Netušil, že se tím dostal do kolizního kurzu s některými z nejmocnějších lidí na planetě. Zjistil, že v hlubokých oceánských vodách je desetkrát méně olova než na hladině. Dostalo se tam snad nedávno, takže se voda v oceánech ještě nestačila promíchat? Zkoumal kosti mumií a našel tam tisíckrát méně olova než v tělech svých současníků. Vrtal do antarktických ledovců, kde leží neporušený sníh napadaný za tisíciletí. Olovo začalo pršet z nebe po roce 1923 – tedy od doby kdy se začal vyrábět olovnatý benzin. Ten zodpovídal za 90 % znečištění.
Petrochemičtí baroni se Pattersona pokusili nejdřív podplatit. Poskytli by mu prý neomezené zdroje k výzkumu, kdyby zaměřil svůj talent na nějaké jiné téma než olovo. Nepřijal to. Potom nabídli velké finanční zdroje jeho katedře, pokud ho propustí – a mnozí kolegové se postavili proti němu. Domněle nezávislé státní instituce jako Ministerstvo zdravotnictví s ním přerušily spolupráci. Vyhodili ho z komise pro životní prostředí. Akademie věd mu zrušila členství. Patterson narazil na tvrdou opozici. Stál proti dobrému jménu oslavovaných vědců jako byl Midgley a neviditelné chobotnici moci. V tomto boji vytrval desetiletí.
Kehoe a Patterson se v šedesátých letech utkali před americkým Kongresem jako v aréně. Kehoeova vratká věda se v konfrontaci s kvalifikovaným a nepodplaceným protivníkem začala hroutit. V roce 1974 byl přijat plán na postupné snižování obsahu olova v benzinu. Ethyl a DuPont, samozřejmě, zažalovali stát kvůli ušlým ziskům. Olověná loby spustila masivní antikampaň. Nepřátelé olova jsou prý čistí fanatici a je to největší hanba od procesů s čarodějnicemi, takto poškozovat průmysl, který se zasloužil o blahobyt, miliony Američanů přijdou o práci… Ale vědci zatím nacházeli další a další důkazy o jedovatosti olova v malých množstvích. V roce 1986 Spojené státy definitivně ukončily přidávání olova do benzinu. V Evropě byli první Němci (1988) a poslední olovnatý benzin se prodal v Srbsku (2010). Ještě během toho Ethyl, Octel a další výrobci organického olova vynaložily veškeré úsilí, aby si nahradily zisky a expandovaly v třetím světě. Podpláceli vlády, aby oddalovaly zákony a zvyšovaly normy pro obsah olova v benzinu, v Indii až na dvojnásobek západních hodnot. Miliontiny gramu v decilitru krve poškozují mozky dětí. Ale v Mexico City ještě kolem roku 2000 vypouštěli do vzduchu 32 tun olova denně. [3]
Olověná konspirace je vzorová, je to precedens dalších průmyslových konspirací 20. století. Stejně se argumentovalo o neškodnosti pesticidů, azbestu, cigaret a teď se argumentuje o neškodnosti geneticky modifikovaných potravin a elektrosmogu z mobilních sítí. Všichni používají Kehoeovo pravidlo: „Vy si myslíte, že vám to škodí. My si myslíme, že vám to neškodí. Přineste jednoznačné důkazy, že máte pravdu. Do té doby to musíte dýchat a jíst.“ Přitom jsou to oni sami, kdo korumpuje akademické instituce, brzdí nezávislý výzkum a zpochybňují ho tím, že proti němu stavějí svůj vlastní, zmanipulovaný výzkum. A ukládají svým obětem, aby přinesly důkazy – jakoby člověk měl miliony na založení laboratoří. Jelikož v žádné laboratoři nemůžete testovat jedy na lidech, důkazy nikdy nebudou jednoznačné. Pokusnými osobami se stanou obyvatelé Země vesměs.
Patterson je neznámý hrdina. Trpěl pro nás, a my si ho nepamatujeme. Kehoe se v klidu dožil 99 let. Sloan a Kettering zůstali ve společenské paměti jako úctyhodní dobrodinci, kteří se zasloužili o zdraví lidstva. Z vydělaných miliard totiž darovali čtyři miliony na založení první nemocnice a ústavu pro výzkum rakoviny, které nyní nesou jejich jméno. Midgley byl během života oslavován a zasypáván oceněními. Žádný jiný muž neměl víc zničující vliv na zemskou atmosféru. Midgley vynalezl tetraetylolovo i freon. Kehoe mu dal certifikát neškodnosti na obojí. I freon se vesele dál vypouštěl do stratosféry, dokud se vědci nedohodli na jeho škodlivosti. Midgley po padesátce ochrnul a jeho posledním vynálezem byl systém kladek a lan, jímž se zdvihali pacienti upoutaní na lůžko. V tomto svém vynálezu se jednoho dne zamotal a oběsil. Jako by nám sudičky symbolicky naznačily, že jeho vynálezy byly sebevražedné.
[1] Thomas H. Hatfield: Global Benefits from the Phaseout of Leaded Fuel. Journal of Environmental Health, zv. 74, č. 5, 2011, s. 8-14.
[2] Jamie L. Kitman: The Secret History of Lead. The Nation, 20. marec 2000.
[3] Colleen F. Moore: Silent Scourge. Children, Pollution and Why Scientists Disagree. Oxford University Press, 2003.
Zem & vek, červenec 2014
