Svobodná mysl

Emil Páleš

V letech po sametové revoluci panoval optimismus, že zavedení demokratických institucí nám automaticky zaručí svobodu, rozvoj a blahobyt. Zdůrazňoval jsem tehdy proti naprosté většině, že tato koncepce demokracie je zcela mylná, vyprázdněná od jakéhokoliv obsahu a odříznutá od svých hodnotových kořenů. Chtěl jsem, abychom to pochopili už na úrovni příčin a principů, a ne až na základě důsledků a negativní zkušenosti s celou společností. Po dvaceti letech vnímá stále víc lidí, že naše demokracie je nefunkční a vládne se naším jménem proti naší vůli. Utrpení a zklamání zkypřilo zem pro několik zrnek moudrosti, která před dvaceti lety padala na neúrodnou půdu.

Tážeme-li se na prapůvodní, ryzí kořeny naší rozpadající se demokracie, zjistíme, že tytéž instituce měly v antice zcela jiný kulturní a mravní kontext. Připomeňme si tři klasiky, kteří psali o politických ústavách – Platóna, Aristotela a Polybia. Jmenovaným mudrcům bylo především jasné, že každá ústava je neoddělitelně propojena s povahou a psychickou konstitucí lidí v ní žijících. Neříkali to, co my, že demokracie je vždy nejlepší; nýbrž vhodná je podle nich vždy taková ústava, která odpovídá mravně-poznávací úrovni a založení většiny. Jednotlivé typy ústav přímo odvozují od typů osobnosti.

Aristokracie je nejlepší, pokud existuje skupina výrazně převyšující ostatní ctností a charismatem. Pokud tomu tak není, raději ať vládne většina, než úzká menšina. I demokracie je logicky spjata s jistými mravními vlastnostmi a duševními schopnostmi, jejichž existenci předpokládá a bez nichž se nemá, o co opřít. Schopnost poznávat pravdu, rozlišovat dobro a zlo, silná individualita a vnitřní svoboda, sebeovládání, aktivita, nebojácnost – to jsou vlastnosti, které se ve starověku pokládaly za dar a inspiraci slunečních bohů a připisovaly se slunečním hrdinům. Toto povědomí, že demokracie dává smysl jen v určitém mravním kontextu a s určitými lidmi, se v naší době zcela vytratilo.

Jak se starověká demokracie lišila od té naší? Zaprvé, nebyla to zastupitelská, ale přímá demokracie. Parlament nezastupoval lid, ale tvořilo jej shromáždění všech občanů. Politickou iniciativu měl každý jednotlivec; každý mohl promluvit v parlamentu a předložit svou věc k projednání. Dnešní občan v parlamentu promluvit nemůže, a nemůže ani určovat témata veřejných diskusí v médiích.

Zadruhé, řecké městské státy (polis) byly malé: shromáždění tvořilo několik tisíc občanů a v největších městech, jako byly Atény, několik desítek tisíc. Lidé se navzájem osobně znali. Poznat člověka můžete jen při společné činnosti a v dialogu z očí do očí, kdy se můžete ptát, na co chcete. Ne z billboardů, reklam a jednosměrného toku informací z médií k občanům. Za jejich kouřovou clonou může stát osoba se zcela protikladnými vlastnostmi a úmysly, než je image šitý na míru podle přání davu. Volit na základě dezinformací však není ani svobodné ani zodpovědné, protože pak nemůžeme vědět, zda volíme dobro nebo zlo. Snad nejlepší by bylo, kdyby každý jednoduše označil nejcharakternější a nejmoudřejší lidi ve svém okolí. Mohl by tedy volit kohokoliv, ale jen z těch, které osobně zná. Tak by se do výsledku voleb dostala aspoň nějaká pravdivá zkušenost, za kterou volič může osobně zodpovídat.

Cílem demokratického shromáždění starých Řeků bylo přiblížit se pravdě, optimálnímu řešení – nikoli prosazování svévole. Proto, aby se nikdo nezahnízdil u moci, střídali se všichni občané v úřadech vybráni losem. Případně volili ty, kteří se proslavili nezištným a spravedlivým rozhodováním. Úkolem voleného úředníka bylo spíš aplikovat, co je správné, než si to vymýšlet. Pravzory pravd tehdy ještě sídlily mezi lidmi v podobě bohů jako Athéna na Akropoli. Toho, kdo dnes vchází do parlamentu s tím, že jde lobovat, tedy prosazovat zájem úzké skupiny na úkor celku, by neměli vůbec vpustit, ale rovnou potrestat za pokus pokřivit zákony a za rozvracení smyslu této instituce. Výsostným posláním parlamentu je totiž hledat spravedlnost a pravdu, čili takové zákony soužití, které umožní nejlepší rozvoj obce jako celku. Tyto ctnosti v dokonalé podobě ztělesňuje bůh (nebo archanděl) slunce Apolón, Michael. Nikdo nevstupuj do jeho chrámu s jiným úmyslem než je hledat a sloužit jim!

Proti tomuto požadavku přiblížit se k pravzorům sebevýchovou a sebezušlechtěním stojí dnešní pojetí demokracie jako práva prosazovat cokoliv, včetně zla a sobeckých cílů. Aristoteles pak říká, že demokracie rychle zanikaly tam, kde lid zašel tak daleko, že si svobodu vyložil jako volnost odhlasovat si škodlivé zákony.

Právo hlasovat nevyplývalo bezdůvodně ze samotné fyzické existence nějaké osoby, ale jen z její mentální a mravní schopnosti přispět k lepšímu výsledku hlasování. Víc hlav je blíž k pravdě, ale jen za předpokladu, že účastníci diskuse jsou mentálně a mravně způsobilí, nezaujatí, svobodní a mají čisté úmysly. Například z hlasování o započetí války byli vyloučeni ti, kteří měli domy vně hradeb, protože byli přirozeně zaujatí. Hlasovat nemohli cizinci, protože jim na srdci neleželo dobro obce, nebo vyznávali jiné bohy. Současná Evropa rozdala občanská práva milionům přistěhovalců, kteří zůstávají nepřátelští vůči evropským hodnotám přesto, že si chtějí užívat plodů těchto hodnot. Například muslimům, jejichž náboženství neprošlo reformací a nezná pojem osobní svobody myšlení. Přispívá to k rozvratu kulturních základů, díky nimž se Evropa kdysi stala velkou.

Právo volit si člověk musel něčím zasloužit. Získat ho mohl i cizinec, který se zasloužil o dobro obce; ale bylo možné o ně i přijít. Dlužníci a ti, kteří se dopouštěli zločinů, byli zbaveni práva volit nebo být voleni jako takzvaní „atimios“ (řecky beze cti a hodnoty). Proč by měli o obci spolurozhodovat ti, kteří jí škodí?

Volit mohli jen svobodní občané, nikoli otroci. Tuto zásadu je dnes potřeba zniternit a pojmout duchovně. Vidět pravdu a přispět k plnější pravdě svým názorem může jen člověk vnitřně svobodný. Nikoliv někdo, kdo je závislý, zastrašený nebo je otrokem vlastní chtivosti. Otrok vykonává vůli svého pána; a ani člověk placený někým jiným neuvažuje svobodně. V současnosti plošně zadlužujeme obyvatelstvo doživotními hypotékami podle amerického vzoru. Pro tyto lidi je stále těžší udržet si charakter a mluvit pravdu, kvůli níž mohou rázem přijít o zaměstnání i o střechu nad hlavou. Rozhodovat též smíme jen o veřejné sféře, ale do ní toho spadá stále méně, protože vše se privatizuje. Jedno procento lidí už vlastní devadesát procent zeměkoule – a stále mluvíme o demokracii?

Lidé, jejichž rozum je vlečen pudy, nejsou při hledání pravdy nic platní. Důvěru spolurozhodovat o státu, v němž chceme žít, dávám těm, kteří překonávají v sobě zlo a usilují o sebezdokonalování, ne jiným. S nimi jsem ochoten snášet i následky mylných rozhodnutí, protože se nemýlí úmyslně. Proto starověcí klasikové nahlíželi každou ústavu jako nerozlučně spjatou s výchovou k jistým ctnostem, bez nichž daná ústava přestává fungovat. A dnes? Povolání učitele se propadlo na nejnižší příčky v žebříčku společenské úcty. Vzdělání se amerikanizuje, tedy kromě elitních technických specialistů produkuje nevzdělaný lid, jemuž se lehce vládne. Univerzálnost rozhledu, která je podmínkou svobodného rozhodování, mizí.

Kolébkou novověké demokracie jsou protestantské země. Tam se dějinně probojovala a zvnitřnila osobní svoboda a zodpovědnost. Proto tam demokratická forma vedla k vzestupu společnosti. Jinde už nebyla tolik efektivní a rychle se deformovala jako v Rusku a v Latinské Americe. Představovat si například katolický demokratický stát je jasný protimluv, protože katolická duchovnost se k demokracii nehodí. Katolictví je spjaté se středověkým hierarchickým myšlením, vychovává věřící k poslušnosti autoritám a samostatné posuzování, co je správné a co ne, považuje za hřích pýchy. A pokud přesadíme dejme tomu německé instituce rovnou do afrického Konga, kde nemají žádné organické kořeny, výsledkem nebude pokrok, ale chaos občanských válek, v nichž nepřipravená země lehne popelem. Je to zjevný blud, že stejné instituce budou fungovat s úplně jinými lidmi; ale vývoz demokracie je nejlepší způsob, jak nastolit v nějaké zemi loutkovou vládu, zadlužit ji, zbídačit, zprivatizovat a vydrancovat její přírodní zdroje.

Neorganickým zaváděním zákonů zvenčí, které ve skutečnosti nežijí ve vědomí a aktivitě obyvatel, se totiž vytváří jen prázdný mentální prostor, volné pole, které zaplní nějaká „státomafie“. Klasickým příkladem je Itálie, kde ve stínu oficiálních demokratických institucí fungují jiné linie moci kopírující starou klanovou strukturu. Demokratická forma je závazkem, protože všude tam, kde občané nejsou přítomni svým uvědoměním, informovaností a aktivitou, vzniká stínový prostor, do kterého se vlije zlo. Ve starém Řecku označovali ty občany, kteří se nezúčastňovali politického života a nezajímali se o něj, slovem „idiotés“. Dívali se na ně s despektem a z toho vznikl současný pojem „idiot“ pro nezpůsobilou osobu.

Platón, Aristoteles, Polybios či Ibn Chaldún hovoří též o zákonitém střídání ústav (anacyclosis) spjatých s duševními principy. Všechno plyne a ústavy se hroutí v průběhu jedné či několika málo generací. Synové králů vyrůstají v lenosti a požitcích, ztrácejí ctnost a charisma, čímž se království mění v tyranii. Utlačovaní vznešení lidé svrhnou tyrana a vytvoří aristokracii. Ta se změní v oligarchii, kde menšina vládne pouze z titulu svého bohatství či zděděných práv. Lid je svrhne a nastolí demokracii. Po demokracii vždy následuje chaos, ochlokracie, neboli vláda davu. A po ní zase monarchie, protože je nevyhnutelné obnovit princip pořádku.

Každá ústava zdůrazňuje jeden princip, a tím je jednostranná: demokracie svobodu, monarchie hierarchický pořádek. Jakmile se svoboda zvrhne v chaos, demokracie zplodí svůj protiklad – potřebu pořádku. Tak jsou ústavy nuceny k cyklické změně pro svou nedokonalost. Za nejtrvanlivější považovali klasici ústavu smíšenou, která je nejbližší pravdivému středu. Polybios například vysvětloval velikost Říma tím, že římská ústava harmonicky skloubila prvky monarchie, aristokracie i demokracie. Monarchii představují konzulové, kteří jsou pozůstatkem někdejší královské instituce. Aristokracii představuje senát volený jen z patricijů. A demokracii tribuni lidu, kteří mají právo veta.

Toto střídání ústav se dá v dějinách skutečně pozorovat jako pravidelné cykly demokratizací a návratů k absolutismu. Bude pokračovat do té doby, dokud nepochopíme skutečný význam, místo a hranice obou principů, jakož i jejich skrytou jednotu. Trvale udržitelná demokracie vyžaduje něco jako vnitřní monarchii. Rovnost mohou mezi sebou zavést jen lidé, kteří společně uznali hierarchickou nerovnost hodnot, jíž se podřizují. I ta nejliberálnější společnost potřebuje páteř z pevných, konzervativních prvků. Jisté zásady a pravidla – jako pravdomluvnost, zodpovědnost, dobrá vůle – nejsou předmětem demokratických diskusí, ale předpokladem jakékoliv diskuse při hledání pravdy. Lháři, lidé nečestní a neschopní odpovídat za svoje slova anebo otevřeně sledující sobecké cíle v ní – jakožto lidé beze cti a hodnoty – nemají mít místo. Pokud stojíme o demokracii, musíme se zcela přestat dívat na to, co nám kdo slibuje a co z toho budeme mít. Musíme začít školit naše mravní oko, naučit se rozpoznávat čestné lidí od nečestných, a ty druhé přeřadit ze všech vedoucích funkcí do nižších postavení. Všeho se nám pak bude dostávat víc než nyní. Nejprve hledejte Jeho království a spravedlnost, a vše ostatní vám bude přidáno (Mt 6, 33).

Z dějin víme o existenci kolem 550 republikových a demokratických zřízení. Mezi demokratickými zřízeními a křivkou filosofické tvořivosti platí zkřížená korelace s časovým posunem více než půl století. To znamená, že ve svobodném systému žijí jen synové a vnuci těch, kteří rozvíjeli lásku k moudrosti a schopnost myslet. To není přání, ale konstatování skutečnosti, že se to tak ukazuje v dějinách světa. Kde nebylo jedno, nebylo ani druhé. Náplň demokracii může dát pouze vášnivá veřejná diskuse o hledání pravdivých hodnot.

Demokracie nepotřebuje reformu, spíš se její forma musí naplnit obsahem. Je to forma, kterou navrhli antičtí mudrci věřící v dobrou přirozenost člověka usilujícího z vlastní vůle o vyšší hodnoty. Pokud tomu tak není a lidé jsou špatní, jen co přestanou být kontrolováni a trestáni, pak mají pravdu čínští legisti nebo evropští zastánci absolutní monarchie. Tomu, kdo nevládne sám sobě, musí vládnout někdo jiný. Svobodu, důvěru a demokratická práva si zaslouží jen ten, kdo sám v sobě zápasí o nadosobní pravdy. Buď je budeme hledat, a pak budeme žít v demokracii, nebo demokracie zanikne. Jinak řečeno: fakt, že si nevládneme sami, se stane oficiálním. Svobodu a mravní úsilí nelze oddělit. To je duchovní zákon.

Zem a vek, leden 2014