Mají zvířata ducha? O rozdílu mezi člověkem a zvířetem
Emil Páleš
Našim dávným předkům by nikdy nepřišlo na mysl, aby nějakým způsobem kladli znamínko rovnosti mezi sebe a zvířata. Ve svých nejstarších mýtech všechny starověké národy vesměs svědčí o sobě, že člověk je nebeského původu, a do zvířat této země se jen „nastěhoval“, vtělil v určitém stádiu své evoluce.
Vždyť v dobách, kdy přítomnost duchovních bytostí byla pro každého člověka ještě živým zážitkem, by materialismus, jak ho známe dnes, byl něčím nemožným. V průběhu tisíciletí však člověk stále víc obracel pozornost k svému pozemskému životu a práci; a úměrně tomu se povědomí nebeských světů a jeho vlastní duchovní podstaty dostávalo stále víc do pozadí.
Už Aristoteles pociťoval potřebu uvádět na správnou míru první předchůdce materialistů, jako Anaxagora1 nebo Demokrita. Tehdy se sice ještě všichni shodli na tom, že člověk i zvířata mají duši, ale pojmy jako duše, duch se stávaly stále ploššími, takže se začaly nakonec navzájem zaměňovat: „Demokritos… totiž duši a myslícího ducha pokladá prostě za totéž;… nepokládá tedy myslícího ducha za mohutnost, jejímž úkolem je poznávat pravdu, ale duši a ducha prohlašuje za totéž. Avšak Anaxagoras se o tom vyjadřuje méně jasně; na mnoha místech nazývá sice ducha původcem krásna a dokonalosti, jinde však zase říká, že tento duch je duše; neboť je prý ve všech živých bytostech, ve velkých i malých, v dokonalých i méně dokonalých. Nezdá sa však, že by duch… byl ve všech bytostech, ba není ani ve všech lidech stejně.“ 2
V průběhu následujících dvou tisíciletí události nabraly rýchlý spád: Napřed katolická církev sama upřela človeku ducha,3 potom některé protestantské církve i duši, takže Marxovi, Engelsovi a Leninovi už nezbývalo než učinit poslední krok, a prohlásit, že člověk je jen vyšší formou organizace hmoty. Na přelomu 19. a 20. století se člověk ztotožnil se svým fyzickým hmotným tělem do té míry, že uvěřil, že není ničím víc, než produktem pozemské, zvířecí evoluce. Neboť samotné fyzické tělo člověka se od fyzického těla zvířete skutečně neliší ničím zásadním – je jen vyšší formou organizace těla zvířecího.
Chceme-li však pochopit ten závratný rozdíl mezi člověkem a zvířetem, musíme hledat to, co zorganizovalo jeho hmotné tělo do vyšší formy, co ho vzpřímilo, co způsobilo, že jeho objem mozku se zmnohonásobil atd.4 To znamená, že musíme brát zřetel na ty vyšší duchovně-duševní články člověka, které zvířeti chybějí. Tuto vyšší podstatu člověka však dnešní lidstvo prakticky ignoruje; takže už nenachází mezi sebou a zvířetem skoro žádný kvalitativní rozdíl.
Je člověk jen inteligentnější zvíře?
Nedávno vyšla v českém překladu kniha francouze Jeana Prieura „Duše zvířat“.5 Tato kniha začíná snahou ukázat, že i zvířata jsou pociťující bytosti; ale končí tím, že mezi duší člověka a zvířete není žádný zásadní rozdíl; snad jen v tom, že člověk má větší kombinační schopnosti, silnejší intelekt. Prieur připisuje zvířatům nesmrtelnou individuální duši a všechny lidské schopnosti, včetně vyšších citů, morálky, svědomí a křesťanských ctností: „Rozumí-li se duší netělesná část bytosti, sídlo citlivosti, chápání a vůle, zdroj myšlení, sympatií a citů, pak zvířata duši mají. Rozumíme-li duší odvahu, vyšší city, základní mravní instinkty, pak zvířata duši mají…
Zvířata jsou bytosti ovládané citem v každém smyslu tohoto slova: citem ve smyslu jasného vědomí… radosti, strachu, smutku, lásky, přátelství, něhy, smyslnosti, obdivu, altruismu, soucitu, pomstychtivosti… Dokážou zvířata vnímat krásu?… Existuje pro ně pojem dobra a zla? Myslím, že je to stejné jako u lidí… Jejich věrnost a láska je záležitost svobodné vůle… Neznají Písmo svaté, ale přesto se podle něho chovají… Projevují to, čemu říkáme milosrdenství, soucit, vzájemná pomoc, solidarita, láska… Psí zločinnost je neporovnatelně menší ve srovnání s lidskou…“
Tyto Prieurovy výroky bychom museli považovat za naivní, a zcela nehodné filozofické polemiky, kdyby si to myslel jen on sám, kdyby jeho kniha skutečně nereprezentovala mínění velkého počtu lidí.
Na svých cestách po Slovensku jsem se přesvědčil, že podstata rozdílu mezi člověkem a zvířetem je lidem naprosto nejasná. Mezi stovkami až tisíci lidí jsem našel vždy jen několik jednotlivců, kteří by dokázali podstatu tohoto rozdílu vědomě zformulovat.
V jednom slovenském městě jsem například přednášel čtyři hodiny o duchovní podstatě člověka. Když jsme si potom sedli v užším kruhu, všichni mě poklepávali po ramenou a ujišťovali, že prednáška byla výborná, že jsou z ní nadšeni, a velmi dobře rozumějí, co jsem jim chtěl sdělit. Ani ne pět minut poté se pochlubili tím, že mají v kruhu jasnovidného přítele, který vidí minulé životy; ten byl prý v minulém životě psem, a ješte jeden budoucí život má prožít jako pes. – To byl pro mě zážitek tak hrozný, že jsem na chvíli ztratil řeč a uvědomil jsem si, že to s tím duchovním probuzením Slovenska nebude ani zdaleka tak jednoduché, jak jsem si to představoval. Tito lidé neměli nejmenší tušení o své duchovní podstatě, a proto jim nic nepřekáželo při pomyšlení, že by v některém ze svých minulých nebo budoucích životů mohli být zvířetem.
„Ale samosebou,“ řeknete si teď, „že je velký rozdíl mezi člověkem a zvířetem. Já nepatřím k těm, kteří by to nevěděli!“ Dobře. Jenže jaký?! Většina lidí mi to nakonec neuměla říct a skončila nejčastěji tam, kde Prieur: že to nejvyšší, čím se člověk liší od zvířete, je jeho intelekt, technické výrobky apod. Neuměli si představit, jakou tragédii znamenají jejich slova, když říkali, že člověk je vlastně jen chytřejším zvířetem, s větším objemem mozku, jehož inteligence je tu k tomu, aby mu umožnila uspokojovat jeho zvířecí potřeby rafinovanějším způsobem. Skutečně, lidstvo dnes uvažuje tak, že člověk má svoje pocity (astrální tělo), jako zvířata, a pak ještě myšlenky (mentální tělo) a to je vše. To, že člověk má kromě toho ještě ducha, si lidé vůbec neumějí jasně uvědomit.
Darwinismus v praxi
Shora uvedený názor, že člověk je jenom inteligentní zvíře, by snad nebyl tak nebezpečný, kdyby se mu za posledních sto let systematicky nedostávalo pseudo-vědeckého potvrzení ze strany vědy, a kdyby se skutečně nebral za světonázorový základ pro budování celospoločenských struktur a institucí.
Přátelé, pokud se tu chceme zaobírat rozdílem mezi zvířecím a lidským duchem, neděláme to jen pro intelektuální potěšení z filozofování. Mluvili sme už o tom, že myšlenky, které jsou v určitém čase jen majetkem vybraného kruhu lidí, se v průběhu zhruba stovky let, pokud se ujmou, stávají majetkem všeobecným, a začínají se zavádět do praxe.
V roce 1415 byl v Kostnici upálen Jan Hus, protože kázal proti odpustkům. Tehdy neměl žádnou naději prosadit se. Avšak přesne o 102 let později, v roce 1517, přibil Luther na bránu Württemberského kostela svých 95 tezí proti odpustkům; vystoupili Kalvín, Zwingli a Münzer; a reformace v Čechách a v Německu se stala skutečností.
V letech 1859 a 1871 publikoval Darwin svoje práce „O vzniku druhů přirozeným výběrem“ a „Původ člověka a pohlavní výběr“. Tehdy bylo v povědomí lidstva stále ještě cosi, co Darwinovu teorii pociťovalo jako urážku lidské důstojnosti. Z Darwinova životopisu a dopisů se dozvídáme, že na jeho veřejných přednáškach o opičích předcích člověka dámy omdlévaly a páni se ho snažili vypískat. Ještě čtyřicet let po Darwinově smrti se v USA konaly tzv. „opičí procesy“ proti učitelům, kteří se Darwinovu teorii pokoušeli učit ve školách.
V průběhu jednoho století se však lidstvo s touto myšlenkou ve svém cítění smířilo a začalo ji přenášet i do svého konání, do společenské praxe. Takže co vidíme – přesně sto let po Darwinovi? Rockové zpěváky a hippies, kteří chodí shrbení, zarostlí a v otrhaných riflích, jako kdyby se chtěli vyvíjet nazpět k pračlověku; poprvé se veřejně začala hlásat tzv. „volná láska“, jíž se ve skutečnosti vždy myslel „volný sex“, na způsob neomezeného páření krížem-krážem ve stádu; vrcholí nudismus, samozřejme pod heslem „návratu k přirozenosti“, pričemž pod přirozeností člověka se rozuměla opět nikoli jeho vyšší, duchovní podstata, ale zase jen ta nižší, přírodní. Kulturu, která povznáší člověka k ideálu, vidíme potlačenu rozsáhlou vlnou anti-kultury a „zábavního průmyslu“, které už nemají žiadnou pointu, ale jejichž jedinou pointou je co nejšťavnatější zobrazování nižší přirozenosti člověka a stimulování těch pocitů, které máme společné se zvířaty. Takže pokud dnes naladíme některé rozhlasové stanice, neslyšíme v nich už duchaplné lidské slovo, ale jen rozličné pokřiky, skřeky a vzdychy, které nemají žádný vyšší smysl, než vyjadrovat určité intenzivní emocionální stavy.
Věda místo toho, aby pomáhala upozorňovat člověka na jeho vyšší přirozenost, s jejíž pomocí může svoji nižší přirozenost přetavit a překonat, dává této nižší přirozenosti punc biologické nutnosti.
V psychologii se uvažuje, že agresivita je přirozená, neoddělitelná vlastnost lidské povahy, kterou může a musí do sebe nějak „integrovat“, protože je to dědictví loveckých instinktů bezpočtu generací jeho dávných předků apod. Nedávno u nás běžel populárně-vědecký film „Sexuální imperativ“, v němž vtipně předváděli paralely ze života zvířat a lidí. Uváděli v něm např. statistiku, podle níž je průměrný muž své manželce do dvou let nevěrný, a porovnávali to s životem v opičí tlupě, kde je samec nejpotřebnější při výchově mláďat pouze první dva roky a potom se jeho biologickosexuální vazba k samici oslabuje.6 Tento film měl, žel, v mnohém příliš velkou pravdu. Neboť jaký je například rozdíl mezi ptákem, který hromadí zbytečnou kopu smetí a dřeva před očima samičky, jen aby dokázal, že je dost silný, aby postavil hnízdo a zabezpečil potravu pro potomstvo – a mužem, který hromadí peníze, majetek a metalizované limuzíny jenom proto, aby s ním šla mladá děvčata?
Namísto kultivování své vyšší podstaty hledá člověk stále nové cesty, jak by všechny společenské struktury a instituce přizpůsobil tak, aby co nejvíc vycházely v ústrety zvířeti v člověku. Darwinova teorie o sebeprosazení, boji o potravu, o území, o prvenství ve stádu, o co největší počet samic nepotřebuje už filozofické potvrzení, protože se mezitím stala převažující společenskou praxí. Je ztělesněna ve zcela amorální, džunglovité ekonomice a politice, orientované pouze na čistě konzumní hodnoty. Bezduchý konzum – to je darwinismus v praxi!
Bylo tomu tak vždy?
Lidé si dnes nakonec namlouvají – a to je zlatý hřeb – že tomu nikdy nebylo jinak! Prý: svět byl vždy stejný, vždy šlo jen o to, a o nic jiného! Jak krutě se mýlí! Stačí obrátit pohled k úsvitu lidských dějin – do časů Iliady, Mahábharáty nebo Eddy – a musíme sa ptát: jaké motivy mohli vést Etrusky k tomu, že stavěli svým mrtvým překrásné, mozaikami a freskami zdobené kamenné domy, zatímco sami se spokojili s jednoduchými hliněnými přístřešky? Kde vzali indické anebo slovanské ženy tu sílu být věrné svým manželům až za hrob, a následovat je ve smrti stejně jako v životě? Co vedlo ještě středověké rytíře k tomu, že byli ochotni vzdát se i vlastního života jenom kvůli tomu, aby dodrželi dané slovo? Ať to bylo jakkoliv, musíme uznat, že fyzické bytí a uspokojování hmotných potřeb nestálo u těchto lidí na prvním místě. Naši předkové byli v tomto smyslu mnohem vznešenější: neztotožňovali se se svými zvířecími schránkami.
Je nanejvýš důležité, aby si lidstvo nyní jasně uvědomilo, že to, co dělá člověka člověkem, je právě to, čím se od zvířat liší. Neboť pokud by tento stav ztotožňování se člověka se zvířetem v něm měl trvat nadále, čeká v budoucnosti velkou část lidstva katastrofa nevídaných rozměrů.
Mají zvířata duši?
Kniha Jeana Prieura „Duše zvířat“ je cele motivovaná soucitem k zvířatům a je výzvou k jejich aktivní ochraně. V tom s ním musíme plne souhlasit; člověk je zodpovědný za to, aby se zvířatům zbytečne neubližovalo: „Všechno utrpení, které člověk působí zvířatům, přitahuje už na tomto světě zlé duchy, hemžící se v astrální sféře, povzbuzuje je a dodává jim sílu. Člověk se stává jejich otrokem stejným způsobem, jakým zvířata otročí jemu.“
Prieur však chce vyvolat tento soucit u lidí tím, že zvířatům připisuje všechny možné lidské vlastnosti. Knížka je v pořádku potud, pokud mluví o tom, že nejen člověk, ale i zvířata mají pocity, pociťování. Samozřejmě. Každý chovatel domácích zvířat bude nadšeně souhlasit, že z očí a z chování svého psa nebo jiného miláčka může vyčíst všechny druhy prožívání: radost, strach, smutek, bolest, slast, ale i žárlivost, trucovitost, lítost a další a další. Zvíře má pocitové, astrální tělo, právě tak jako člověk, a tatáž astrální fluida, která proudí v pocitovém těle zvířete, působí i v člověku; jen s tím rozdílem, že u človeka jsou ještě zjemnělá do vyšších oktáv.
Tady však analogie mezi člověkem a zvířetem končí. To nejvyšší, co má člověk společné se zvířetem, je jeho astrální tělo! Dalo by se ještě říci, že kromě pocitové duše, najdeme u vyšších zvířat a primátů ješte jakési minimální náznaky rozumové duše a kombinačních schopností, které se však vyčerpávají takovými projevy, jako u šimpanze, který dokáže postavit pyramidu z kostek a použít klacek, aby shodil banán pověšený ke stropu. V žádném případě však zvíře nemá ani náznak duše vědomé, vědomí svého já, a to ani tehdy, když šimpanze naučí ukazovat prstem na sebe a říkat „já“.
Mají zvířata morální a estetický smysl?
Kdybychom tedy chtěli zjednodušit pojem duše jen na její pocitovou složku, dalo by se velmi zjednodušeně říci, že zvířata mají duši, která sa může krýt nanejvýš s jednou třetinou duše lidské; ale co v žádném případě nemají – a to je to podstatné – to je individuální duch. U zvířat jsou totiž všechny duševní síly pevně svázány s jeho tělesným organismem. Človek si však právě z těch duševních sil, které vysvobodil ze závislosti na svém fyzickém organismu, buduje svoji nesmrtelnou, duchovní individualitu.
Tento duchovní článek jeho bytosti spojuje člověka s úplně jiným, nadpřírodním, morálním jsoucnem, se světem Ducha. Jak říká Hermes Trismegistos, „člověk je jediná bytost na zemi, s kterou Bůh navazuje spojení“. Má v sobě pozemskou i nebeskou přirozenost, a je tak spojovacím článkem mezi pozemským a duchovním světem. Není ani andělem, ani zvířetem, ale má v sobě něco z obou, a měl by v sobě tyto dvě složky harmonicky slučovat.
Človek jediný se může modlit; z pozemských tvorů jen on může navázat sebe-vědomé spojení s Bohem, resp. s jeho hierarchickými bytostmi. Duch je u člověka nositelem svobody, morálky, svědomí; jehož prostřednictvím poznává věčné pravdy, v něm má svůj smysl pro Krásno, Pravdu a Dobro.
Člověk se poprvé vyčlenil ze zvířecí říše ve chvíli, kdy ochutnal ze stromu poznání dobrého a zlého.
Pro zvířata nemá pojem dobra a zla smysl. Lev nemá výčitky svědomí ze zardoušené gazely, ani paraziti soucit se svojí obětí. Pro Jeana Prieura je však nasledující příběh důkazem, že zvířata svědomí mají:
„Dobrácký Astor si rád hrával s malými králíky… Nešťastnou náhodou jednoho králíčka při hře zranil a přinesl ho domů svým pánům. Paul a Bernadetta se marně snažili zvířeti pomoci, králík vkrátku odevzdal svou čistou dušičku Bohu. Zoufalý Astor ze samých výčitek svědomí propadl zoufalství, večer odmítl žrát… Od té doby začal Astor skučet, kdykoli zaslechl slovo králíček… Někteří přátelé, kteří příběh znali, si vymysleli krutou zábavu. Schválně se ptali: ‚Kdepak je králíček, Astore? Co jsi udělal s králíčkem?‘ A Astor kňučel.“
Zvířata citlivě vnímají každý pocitový výron, každé očekávání člověka, a reagují na něj. Kdyby Paul a Bernadetta nespojovali příbeh o králíčkovi s takovou srdceryvnou lítostí, ale s radostným povzbuzovaním, Astor by nekňučel – jak se to od něj očekávalo – ale zadávil by všechny králíčky v okolí a s radostným vrtěním ocasu by je nosil pánovi a paní, jak to nakonec dělají všichni lovečtí psi. Velmi rychle by se ukázalo, že Astorovo kňučení není projevem jeho pevných charakterových zásad, nebo „pacifistického světonázoru“, ale jen pocitovým podřizováním se pánovi. Zvíře se dá vychovat k mírnosti, ale i systematickým cvičením agresivity proměnit v krvelačnou bestii, která roztrhá každého, na koho ji poštvou. Záleží jen na človeku. To se částečně děje ve speciálních vojenských a policejních útvarech, ale ješte horším způsobem mezi soukromníky, kteří se živí sázením při psích zápasech – že systematicky deformují duši zvířete tak, že z něj vychovají posedlého netvora, s kterým se potom už nedá dělat nic jiného, než ho utratit. Zvíře nemá charakter, který je u člověka zdrojem jeho sebeúcty. Pes pohraniční stráže zakousne lidi, kteří možná utíkali za svou svobodou; kůň nese na svém hřbetě dobrého i zlého kovboje; ovce se nestará o to, zda dáva mléko dobrým nebo zlým lidem. Pravda, když bude žít mezi lidmi, kteří se nemají rádi, bude touto atmosférou zasažena tak, že bude dojit méně; ale to nebude výsledkem jejího vědomého rozhodnutí.
Poznávání vyšších pravd a vnímání krásna jsou duchovními potřebami člověka. Žádné zvíře však netrpí tím, že se nemůže zúčastnit filozofických diskusí; ani nikdo neviděl ještě koně, který by místo vytápěné stáje s pravidelným přísunem ovsa dal přednost stáji s uměleckými obrazy nebo s výhledem na moře.
Podle Prieura však „Cit pro hudbu mají také krávy. Zjistili to američtí chovatelé dobytka, když zkusili v chlévech pouštět z reproduktorů symfonické skladby. Krávy pod dojmem nádherné hudby začaly víc dojit a mléko bylo lepší kvality. S hudbou rockovou však pokus dopadl katastrofálně.“
Zapomněl však dodat, že žádná kráva dosud nesložila symfonii. Uvádí sice příklad myši, která si ve starém piánu udělala hnízdo z barevných kusů plsti ve tvaru růže. Avšak předpoklad, že myš k tomu vedly čistě estetické pohnutky, by byl věrohodný pouze tehdy, kdyby ona růže nebyla zároveň hnízdem pro její mláďata. Bobr si staví hráze, hraboš nory, ptáci hnízda – a to všechno má v sobě nepochybně kus estetiky. Avšak pouze člověk staví také díla, která nemají žádný praktický smysl, ale jen smysl estetický.
Vládcové zvířecích druhů
Abychom však nyní porozuměli zvířecí bytosti zcela správně, musíme zde vysvětlit ješte jednu věc. Jsou totiž známy případy, kdy zvířata vykonávají něco, co má skutečně ve vztahu k člověku svůj morální rozměr. Například delfíni, kteří zachraňují topícího se člověka. Brehmův život zvířat, ale i jiné staré příběhy, které čerpají ze života, jsou plny příkladů, jak zvířata v divočině někomu pomohla, a někomu jinému zase pomohla ze světa – a v těch příbězích se projevuje jakási pozoruhodná moudrost či prozřetelnost osudu. Pohádky jsou plné příběhů, kde zvířata pomáhají dobrým v boji proti zlu, ale i naopak. Pohádky však obsahují hned také vysvětlení: každý zvířecí druh má svého vládce: krále jelenů, královnu hadů, královnu lesního ptactva atd. Pokud před nimi hrdina dobře obstojí, tyto bytosti zařídí, aby mu zvířata byla ku pomoci.
V Hermově pastýři, apokryfní knize, která byla kdysi součástí Nového zákona, je příběh bývalého otroka Herma, který žil v Římě ve 2. století a měl vidění: zjevila se mu bíle oděná panna, v níž poznal Církev. Vyprávěl jí, že potkal strašlivé zvíře a vyvázl z jeho drápů jen díky Hospodinově moci. Zjevení mu odpovědělo: „Jestliže jsi mu šťastně unikl, znamená to, že jsi vložil svoje trápení na Hospodina a že jsi mu otevřel své srdce, neboť jsi věřil, že pro tebe není jiné záchrany, než jméno Nejvyššího. Proto seslal Hospodin jednoho z andělů, kteří dbají o divokou zvěř, anděla jménem Tégri. Ten zavřel šelmě tlamu, aby ti neučinila nic zlého.“
I zvířata mají tedy duchovní inteligenci; ale ta jednak není vtělena na fyzické úrovni, nýbrž se nachází nad nimi, ve sféře astrální; jednak nepatří jednotlivým zvířatům individuálně, ale je společná celému druhu. Těmito inteligencemi jsou tzv. Dévové, potomci duchů pohybu (dynameis), neboli pátého andělského chóru, kteří jsou zároveň duchovními inteligencemi planet v naší sluneční soustavě. Zvířecí druhy mají tedy skupinové já, které se nachází na planetách, v astrální sféře. Andělský vládce, déva je tou sebevědomou bytostí, která žije a působí v jedincích svého druhu, jejichž prostřednictvím sbírá zkušenosti a vyvíjí se: „Abychom našli uspořádavající bytost úlu nebo mraveniště, nemůžeme zůstat stát ve světě, v němž včely nebo mravci žijí, pokud jde o jejich fyzická těla. Vědomý duch se musí hledat v jiném světě. Takový vědomý duch, který u človeka žije ve fyzickém světě, musí se hledat pro jmenované zvířecí kolonie ve světě nadsmyslovém. Kdyby se člověk mohl svým vědomím pozdvihnout do tohoto nadsmyslového světa, mohl by tu pozdravit ‚ducha mravenců‘ nebo ‚ducha včel‘ s plným vědomím jako svoji sesterskou bytost. Vidoucí to také skutečně může.“ 7
Zcela originálním, vědeckým postupem „zdola“ odhalil tyto inteligence anglický botanik Rupert Sheldrake. Při svých pokusech s rostlinami a zvířaty zjistil, že zkušenost jednotlivce nějakého zvířecího druhu se musí ukládat někde mimo fyzickou sféru, odkud ji potom čerpají všichni jednotlivci onoho druhu a stává se tak společným majetkem celého druhu.8 Tuto kolektivní mimofyzickou inteligenci zvířecích a rostlinných druhů označil jménem morfogenetické (tvarotvorné) pole. Tím sice neobjevil nic jiného, než poznatek, který byl v esoterní vědě znám už odpradávna; nyní však byl poprvé v dějinách odhalen vědeckým postupem.
Jasnovidnost zvířat
Právě proto, že zvířata nemají svoje já na fyzické úrovni, jsou – narozdíl od člověka – přirozeně jasnovidná. Jsou otevřená vjemům ze svého astrálního a éterického okolí; a mohou vnímat (nikoli chápat!) i bytosti, které tam působí. Těmito bytostmi – pro člověka neviditelnými – bývají zvířata vedena a usměrňována. Příkladem mohou být koně, kteří bezpečně najdou cestu úplně neznámou krajinou, v níž je sám jezdec ztracen. Nebo obdivuhodná orientace stěhovavých ptáků, která pro ornitology zůstává záhadou. Sheldrake popisuje experimenty s poštovními holuby: zavazovali jim oči, vyoperovávali všechny možné orgány, dezorientovali je v centrifuze, odváželi na vzdálená místa, přemísťovali jejich domácí holubníky o stovky kilometrů jinam – ale holubi do nich vždy bezpečně trefili bez ohledu na vše. Z hlediska materialistické vědy něco nemožného. Ornitologickou záhadou je rovněž to, jak může hejno ptáků v letu udržovat formaci. Zjistilo se totiž, že koordinace mezi jednotlivými vzdálenými křídly formace se odehrává v době kratší než 1/17 vteřiny. Ornitologové považují za vyloučené, aby se ptáci mezi sebou mohli v tak krátké době dorozumět o změně směru.
My však známe odpověď. Ptáci se nemusí dorozumívat mezi sebou navzájem, protože jsou vedeni zvenku – jednou vzdušnou bytostí, která funguje jako „velící já“ celého hejna. Ta působí přímo do jejich astrálních těl určitými pocity či jednoduchými myšlenkovými formami.
Přírodní bytosti takto upozorňují zvířata i na nebezpečí blížících se živelných pohrom: sesuvy půdy, výbuchy sopek, zemětřesení, uragány, záplavy… Proto bylo chování zvířat vždy dobrým indikátorem blížícího se nebezpečí. Ve čtvrté knize Mojžíšově máme překrásný příklad: oslice proroka Baláma uviděla před sebou vyšší bytost, anděla, a vzpírala se jít dál. Balám anděla napřed neviděl a třikrát neposlušnou oslici zbil. Až když se mu otevřely oči a on sám spatřil anděla, pochopil, že konal nesprávně. (4M 22:21–35)
Nikdo tedy neříká, že by se v chování zvířat neprojevovala určitá inteligence, prozíravost, která může mít i morální význam, nebo dokonce určitá estetika; ale tato inteligence nepatří těmto zvířatům samotným, nýbrž jiným bytostem, které se takto jejich prostřednictvím projevují. Opakuji však: zvíře nemá v sobě žádnou morální ani estetickou substanci, nemá ducha; a proto nerozeznává dobro a zlo! Veškeré morálno a estetično se nachází ve vztahu ke zvířeti mimo něj a nad ním.
Pokud si vzpomeneme na takové příklady, jako pavouka – černou vdovu, kterého samička, hned poté, kdy ji sameček oplodní, zamotá do pavučin, vstříkne mu jed, a odloží si ho do špajzu mezi ostatní muchy, protože teď už nemůže být užitečný ničím jiným, než coby potrava pro její budoucí potomstvo; nebo lvici, která odsoudí na smrt dvě ze svých čtyř lvíčat, protože tuší, že bude slabý rok, a víc než dvě by pořádně neuživila… hned ztratíme iluze o moralitě zvířat a pochopíme, že příroda sama nerespektuje zvíře-jednotlivce jako samostatnou duchovní individualitu s vlastní důstojností; ale záleží jí jen na prežití druhu. Inteligenci druhu je jedno, zda získává zkušenosti prostřednictvím toho nebo onoho lvíčete, protože všechny se nakonec shromáždí v jedné a tentýž… skupinové centrále či morfogenetickém poli. Jednotlivá zvířata jsou dévovi druhu asi tolik, jako člověku buňky jeho těla: obětovat některé je přípustné v zájmu celku.
V Prieurově knize jsou zachyceny desítky příběhů jasnovidnosti zvířat; uvádí množství příkladů, jak zvířata uměla vycítit úmysly lidí nebo předvídat události; jak jeden pes náhle zesmutněl, když se o něm řeklo, že je ošklivý; a jiný se začal schovávat, když slyšel, že uvažují o jeho utracení. Zvířata předvídají dopředu takové věci, jako autohavárii, protržení přehrady, výbuch bomby… Z toho však nemůžeme vyvozovat, jak to udělal Prieur, že psi jsou „dobří psychologové“, že rozumějí člověku, že jsou „polygloti“ a rozumějí všem cizím jazykům nebo jejich schopnosti označovat za „prorocké“. Pes vůbec nerozumí syntaxi a gramatice žádného jazyka; ale vnímá jeho zvukovou stránku a intonaci, spolu s kvalitou emocí a jednoduchými myšlenkovými útvary, které jsou k němu vysílány. Rozumí sice hned, ale ne všemu; jenom tomu, co dává v kontextu jeho psího života nějaký význam. Zbytečně byste na psa telepaticky přenášeli Platónovy dialogy.
Někteří milovníci zvířat však jdou dokonce tak daleko, že chtějí v telepatických schopnostech zvířat vidět určitý vyšší civilizační stupeň. V tom případě bychom za „vyšší civilizační stupeň“ a „proroka“ museli považovat i rozhlasový přijímač, který se mimosmyslově dorozumívá s rozhlasovým vysílačem, a denně prorokuje události, které mají nastat. Tvůrcem těchto duchaplných zpráv však není rádio samo, ale jiné bytosti, které ho díky jeho uzpůsobení mohou používat jako prostředníka.9
Dokážou být zvířata ctnostná?
Zajímavé jsou v tomto směru zkušenosti z deratizace sýpek v Německu. Jeden profesionální „potkanář“ si řekl, že rozmisťovat misky s jedem nemá velký význam, protože vždy zahyne jenom část krys a ostatní se domnoží. Rozhodl se tedy krysy nejprve krmit, a když mu už důvěřovaly, tak je jednoho dne všechny naráz otrávil. Po čase se však stalo, že i na jiných, nových místech, kam přišel, krysy už o něm „věděly“, a vysílaly vždy jen určitý předvoj, který se najedl, a až když se ochutnávačům nic nestalo, přicházely další. To znamená, že inteligence druhu v tomto případě věděla, o co jde, ale jednotlivá krysa ne; jinak by neochutnávala jed.
Prieur v takových případech vidí svobodné, uvědomělé rozhodnutí zvířete-jednotlivce hrdinsky se obětovat ve prospěch širšího společenství. Popisuje případy delfínů, koček a psů, kteří zemřeli žalem, když odešel jejich pán. Nebo případ cirkusového opičáka, který spáchal sebevraždu, když akrobatka, která s ním vystupovala, změnila zaměstnání. Přirovnává to k nešťastným láskám z období romantismu, jako k Romeovi a Julii, a zakončuje: „Ušlechtilost a důstojnost zvířat se nejvíc projevuje ve chvíli, kdy tento svět, který spolu s námi obývají, opouštějí.“ Nebo případy opuštěných psů, kteří se i deset let stále vraceli na místo, na zastávku autobusu či do přístavu, kde naposledy viděli svého pána. Prieur dává tuto zvířecí „věrnost“ za příklad – za ideál lidem: „Zvířata jsou schopna toho základního, totiž lásky. V nejčistším smyslu toho slova. Lidská láska je křehká, vydaná na milost a nemilost nešťastnému slovu, sebemenšímu otřesu, výkyvu nálady. Zvířecí láska je stálá. Dává-li se, pak je to jednou provždy, až do smrti, a dokonce až za hrob… Na Zemi existuje jen trojí láska, kterou si můžeme být naprosto jistí: láska boží, láska mateřská a láska zvířete.“
Uvedené projevy však nelze u zvířat pokládat za následek svobodného rozhodnutí! Ve světě zvířat není nic svobodného! Pokud zvíře v nějaké kritické situaci zahyne, není to proto, že by vnitřně mělo víc možností, a svobodně se rozhodlo obětovat se ve jménu nějakého vyššího ideálu. Zahyne nikoli proto, že se svobodně rozhodlo, ale právě proto, že je nesvobodné. Zvíře je zcela neseno svými emocemi, jež ho právě činí nesvobodným, jimž nemůže odolat, i kdyby to mělo mít ty nejhorší následky.
Pokud si někdo – proti své vůli – přivodí smrt, protože nemůže odolat droze nebo sklence – lze to pokládat za hrdinskou smrt? Pokud někdo zabil proto, že neuměl ovládnout nával hněvu, lze to klasifikovat jako čin odvahy? Pokud někdo vytrvale obtěžuje nějakou ženu, poněvadž ho ženou pudy, je to projev vytrvalé, věrné lásky? Není mírou lásky spíš oběť? Není hrdinou právě ten, kdo ovládne seba sama? Když si nějaké děvče pustí plyn proto, že její vytoužený nemá o ni zájem, je to znamení velké lásky? A čím je tak svému milému užitečná? K čemu to je? Není to spíš projev sebelítosti, egoismu, neuspokojené žádosti vlastnit, nebo dokonce snahy upoutat pozornost? Je opičákova deprese, v níž si přivodil smrt, projevem jeho svobody nebo jeho nesvobody?
Prieur popisuje případ ptáka, který neuměl opustit svoji zastřelenou družku – a stal sa proto sám obětí lovců: „Pták se blížil… nic nedbaje ve své lásce na hrozící nebezpečí.“ Vrány, které obstarávaly potravu pro svoje nemohoucí, slepé sestry. Čáp, který měl na podzim odletět s ostatními, ale kvůli nářku své zranené družky se vrátil: „Podlehl srdceryvnému nářku opuštěné družky, zamířil zpátky, snesl se dolů a za jásotu přihlížejících usedl do hnízda vedle ní. Láska, altruismus, svobodná volba převládly nad biologickým pudem.“ Nebo samičky, které „zůstávají odhodlaně sedět v hnízdě a nechají do sebe střílet“, ale neopustí svoje mláďata.
Prieur tu mluví o „důkazech zvířecí ušlechtilosti v obraze jejich stoicismu a lásky mateřské.“ Jenže zvířata tyto věci nekonají z nějakého svobodného filozofického přesvědčení, ale proto, že nemohou jinak! Sociální vazby ve zvířecích společenstvích jsou založeny na těchto instinktivně spouštěných emocích, a fungují právě proto tak dobře, že zvířata nemají možnost těmto emocím odolávat. Kdyby sameček a samička měli nějakou možnost svoje rodičovské instinkty potlačit, a i tak by se ješte z nějakých důvodů vrátili k svým mláďatům, potom by se dalo mluvit o svobodném rozhodnutí a možná i o lásce.
Prieur uvádí příklad kocoura, který potom, co jeho pán narukoval, přestal chytat myši, ztratil chuť k jídlu, nečistil si kožíšek a nejevil zájem o kočky – jako příklad asketického sebeovládání a překonání biologického pudu: „On, takový proutník, pohrdal dokonce i okolními krasavicemi se svůdnými kožíšky.“ I člověk někdy ztratí chuť k jídlu, a vůbec do života, ale ne proto, že by se z něho stal zdrženlivý světec, ale proto, že je v té chvíli pln nějakých jiných, depresivních emocí.
Je zvíře svobodné?
„V jednom klášteře museli bratří, kteří přišli k jídlu po stanovené době, zazvonit na zvonec a kuchař jim jídlo podal otočným okénkem. Hlídací pes Hasdrubal, kterého mniši špatně živili, si všiml, jak to chodí; napadlo ho zatahat za zvonec také. Zazvonil, ozvalo se zaskřípění a před ním se objevil vrchovatý talíř. Příjemná změna proti obvyklé hubené stravě! Bohužel nedokázal ovládnout svou lačnost a tahal za provaz tak často, že se kuchař začal divit, čo že je pořád tolik opozdilců. Vykoukl okénkem a spatřil provinilce, třímajícího dosud v tlamě konec provazu.“
Tento příběh uvádí Prieur jako příklad velké inteligence zvířat; přitom však nevěnuje pozornost tomu, co je na tomto příkladu mnohem podstatnější: a sice že pes nedokázal ovládnout svůj apetit a tahal za provaz dokud ho nechytili.
Že zvířata nedokážou ovládnout svoje emoce, se pozná okamžitě, když jsou vytržena ze svého přirozeného prostředí. Prase se nají tak, že se může už jen svalit v chlívě, protože se neudrží na nohou. Kdyby chápalo, že ho podříznou tím dříve, čím dřív se vykrmí, asi by se snažilo nežrat. Ale ani tak by nejspíš neumělo ovládnout svoji chuť k jídlu. Orangutani v zoo, které pustili k neomezenému množství potravy, pošli na nicnedělání a obezitu. Ruský psychiatr Vladimír Levi popisuje experiment s krysami, jimž byla zavedena elektroda do mozku. Pomocí pedálů měli možnost stimulovat svoje mozková centra rozkoše. Krysy šlapaly na pedál, dokud nezemřely vyčerpáním.
Zvíře není ve vztahu k svým emocím svobodné; nemůže o nich rozhodovat. Zvíře vůbec nemůže podněcovat nějaké emoce ve svém nitru aktivně, samo ze sebe, ale může a musí prožívat emoce jen na podněty zvenku,10 v souzvuku s biorytmy přírody a v rytmu kosmických těles. Mnohé druhy se například páří vždy při úplňku, jiné v určitém ročním období. Třeba ryba si nemůže říct, že se bude pářit jindy, než při úplňku, nebo jelen, že se nebude pářit v říji; protože tehdy má nutkání pářit se a jindy ho jednoduše nemá.
Jakmile je zvíře ze svých přirozených souvislostí vytržené, ukáže se, že nemá žádné vlastní já, žádné jednotné velící centrum, které by dokázalo ukázňovat a udržovat jeho duševní síly v rovnováze, a rychle upadne do nějakého extrému, který se mu stane osudným. Zvířecí já jsou na planetách; odtud je jejich emocionální život řízen.
Tedy: ten podstatný rozdíl mezi člověkem a zvířetem není v tom, že by zvířata neměla „duši“, že by nic necítila, neprožívala, ale v tom, že tyto duševní síly u zvířat nejsou nikdy svobodné! 11
Ani u člověka zprvu nejsou svobodné; i člověk, dokud se ještě v duchu neprobudí, podléhá vlivu planet. Ale lidská duše má možnost se vysvobodit, pokud chce; má možnost se stát nezávislou na rytmech přírody. Člověk nemusí prožívat vždy právě jen to, co od něj chtějí jeho biologické funkce, ale může část svých duševních sil od svého fyzického organismu odpoutat a používat je nezávisle.
Člověk může například sexuálně žít celý rok, bez ohledu na fáze Měsíce, pokud chce, nebo zvolit třeba celibát, pokud nechce. Jeho biologické funkce od něj mohou něco chtít, nutkat ho k něčemu – a on může chtít něco jiného! To právě u zvířete není možné! Zvíře se nikdy nemůže dostat do konfliktu samo se sebou! Není v něm žádné vyšší já, které by se mohlo dostat do konfliktu s jeho nižším já. Zvíře je cele svou astralitou a není v něm už nic dalšího, co by se s jeho pociťováním mohlo dostat do konfliktu, jako je tomu u člověka, který se může dostat do konfliktu se „zvířetem v sobě“. Proto i pojmy jako silná vůle, sebekázeň, ctnost nedávají v souvislosti se zvířaty žádný smysl. Skutečnou vůlí lze nazývat pouze to, když člověk vládne svým emocím – ne když je jimi jen pasivně unášen.
Jak zvířata prožívají bolest
Prieur má však naprostý zmatek v tom, co vlastně dělá člověka člověkem. Snaží se dokázat podobnost mezi zvířetem a člověkem právě tím, že ukazuje, jak intenzivně zvíře prožívá fyzickou bolest: Medvídě, které plakalo jako malé dítě, protože kruh zapuštěný v nozdrách mu působil neustálou bolest; šílený pohled opice, kterou drželi celé měsíce nehybně, „srdceryvný skřek“ střelou zasaženého ptáka atd. „Zvířecí bolest vydává stejný křik jako bolest lidská. Proto jsou nám… zvířata tak blízká.“ Jako kdyby člověk byl tím lidštější, čím víc podléhá svým emocím!
Není pochyb o tom, že zvíře prožívá bolest; naopak „právě proto, že duševní prožívání je u zvířete tak těsně spjato s tělesností, bude se toto duševní prožívání mnohem hlouběji vžívat do narušené tělesnosti, než u človeka… proto u člověka bolest, způsobená pouze tělesnými poměry, zcela jistě nemůže být tak mučivá a duši drásající jako u zvířete… Jsou to naprosto nepodložené řeči, které mluví o tom, že bolest u člověka může být větší než u zvířete. Bolest je u zvířete mnohem hlubší a mnohem víc duši naplňuje, než jak to může být u čistě tělesné bolesti člověka.“ 12
To vidíme i na malém dítěti, jehož duševnost je ješte plně vpletena do tělesnosti, a je podobna zvířátkům v tom, jak intenzivně prožívá svoje fyzické procesy, jak je neschopné nerozplakat se, když si např. odře koleno. Ale dospělý člověk zakladá svoji svobodu na tom, a čerpá svoji důstojnost právě z toho, že se nenechá svými fyziologickými procesy zotročovat. Indiáni si vážili jako muže toho, kdo u mučednického kůlu dokázal snášet bolest bez mrknutí oka. Snášení fyzické bolesti s vnitřnín klidem sloužilo u indiánů jako zkouška dospělosti. A protože žena je svým duševním prožíváním o něco víc ponořena do tělesnosti, říkali potom takovému bojovníkovi, který to nedokázal, že je jako „squaw“, „zženštilý“.
Zvíře prožívá svoji tělesnost celou svou duší. Člověk, čím víc je člověkem, je od své tělesnosti odpoutanější. Z dějin známe příklady světců-mučedníků, kteří v posledních chvílích před smrtí už necítili žádnou bolest, neboť se zcela odpoutali od těla. V tom je pravý obsah pojmu vznešenosti: že člověk se povznese nad podmíněnost všemi hmotnými a tělesnými potřebami, nad závislost na všem nižším a malicherným, že zůstává vnitřně klidný! Ale hovořit o „vznešenosti zvířat“ jako Prieur, je dokonalé nepochopení věci. Důstojnost člověka je v tom, že tou částí svých duševních sil, které odpoutal od těla, si může myslet, co chce, může být věrný úplně jinému, nadpřírodnímu morálnímu pořádku, bez ohledu na potřeby svých orgánů; že může být spravedlivý, čestný, důvěryhodný. Čest, spravedlnost a důstojnost zvířete však končí tam, kde tělesný pud od něj požaduje něco jiného.
Mají zvířata ideály?
Zvíře tedy prožívá fyzickou bolest ještě víc než člověk; zato však nikdy nepozná bolest noogénní: bolest z morálního konfliktu nebo z neexistence smyslu života. Jean Prieur si však ani tady nedá pokoj a chce dokázat, že zvířata ani v tomto směru za lidmi nijak nezaostávají. Uvádí příklad prasete Ernesta, které prý mělo náboženský vztah ke svému pánovi: „Ernest pána zbožňoval a chodil mu v patách tak oddaně, že mu div nepodrazil nohy. Jednou ráno jako obvykle Ernest ne a ne z chlívka. A tak ho zoufalý Gilbert zlostně přetáhl holí po hřbetě. Ernest dlouze zakvičel, sedl si a dost, ani hnutí – učiněné ztělesnění němé bolesti.“ Prieur ujisťuje, že prase nemělo poškozená záda, ale zemřelo zklamáním: „Prase se přes veškerou péči nevzpamatovalo, naopak ztratilo dřívější chuť do života. Víc než tělesná bolest je ranil Gilbertův hněv. Neutrpělo šok fyzický, ale metafyzický. Zhroutil se mu svět, neboť zjistilo, že jeho idol, jeho bůh Člověk není dobrý. Nemělo ovšem tak docela pravdu, protože Gilbert starostlivě pokračoval v léčbě. Ernest si to nejasně uvědomoval a jeho existenciální úzkost tím ještě rostla. Je tedy bůh dobrý, nebo zlý? Máme ho milovat, nebo se ho bát? Nesnesitelné dilema. Prase Ernest se z toho naprosto zhroutilo.“
Zvíře nemá ideály! Zvíře se nemodlí, nemedituje, nepracuje na sobě, aby se z toho, čím je, stalo něčím jiným. Zvíře buď něco prožívá ve své astralitě, a pak tím i je, nebo to neprožívá, a pak ho to netrápí. Nemá žádné nadjá jako člověk, není v konfliktu samo se sebou, a nemůže ani nikdy „překonat samo sebe“.
Zvíře nemůže nikdy „zapřít samo sebe a vzít svůj kříž… a ztratit svoji duši a najít ji!“ (Mat 16:24,25) Zvíře se nemůže od své pocitové duše oddělit – protože nic jiného než duši nemá! Kristus, Jezulátko je symbolem rodícího se duchovního já v člověku. Proto jsou nesmyslem vývody Prieurovy a Damienovy, že „Ježíš Kristus zemřel i pro psy“.13 Pouze člověk si může získat vztah ke Kristu, pes nemá čím, a jen skrze člověka je potom umožněna i spása ostatního stvoření.
Prieur však naprosto vážně věnuje křesťanským ctnostem zvířat celou kapitolu: „Byl jsem nemocný, a vy jste mne navštívili; byl jsem zarmoucen, a vy jste mne utěšili; byl jsem opuštěný, a vy jste mne milovali; umíral jsem zimou, a vy jste mne zahřáli…“ Nakonec uvádí slepeckého psa jako dokonalý příklad křesťanského sebepřekonání a uzavírá: „Pes už dokázal překonat svou původní divokost, člověka tento úkol teprve čeká. Já jsem skutečně z hloubi duše přesvědčen, že pes se vyvinul zdárně, kdežto člověk ve svém vývoji až dosud selhal… Tolik inteligence, dobroty a sebeovládání! Žasl jsem… a vzpomněl jsem si na výrok Pierra Monniera: Pes je nejvyvinutější ze všech živočichů.“
Zvíře a duchovní vývoj
Jak je to s vývojem zvířat? Jakou mají vlastně možnost vyvíjet se?
Člověk, protože má vlastní vyšší já, má možnost individuálního duchovního vývoje. Zvíře zatím nedostalo svobodu vyvíjet se duchovně jako individuum, ale jen jako druh. Jednotlivé zvíře se nemůže odtrhnout od svého druhu a postoupit samo na nějakou vyšší duchovní úroveň; nemůže být „osvíceno“. Co se ze života zvířat dá vydobýt na duchovním poznání, to je majetkem druhu, tedy té inteligence, která onomu druhu vládne, a to se opět přenáší do fyziognomie celého druhu. Vosy například dokázaly vyrábět papír už miliony let předtím, než to poprvé dokázal člověk. Dalo by se tedy říci, že byly v tomto směru před námi, jako druh. Ale jednotlivá vosa si nemůže říct, že ona bude stavět hnízda z něčeho jiného, než z papíru, že vymyslí něco nového. Protože její schopnost vyrábět papír je zabudována přímo do jejího fyzického vybavení, které geneticky dostává už při narození od svého druhu. Vosa nemůže ve svém prožívaní překročit rámec svojí fyzické organizace. To měl na mysli Goethe, když říkal, že „zvířata jsou poučována svými orgány“ nebo Descartes: „Co zvířata činí lépe, než my, nedokazuje, že mají ducha,… ale spíše naopak, že ho nemají vůbec, a že v nich působí příroda podle uspořádání jejich orgánů. Tak jako vidíme, že hodiny, sestrojené z koleček a pérek dokážou odpočítavat minuty a měřit čas přesněji než my s naší moudrostí.“
Prieur však nepochopil Descartovo přirovnání k automatu, a rozhořčuje se: „upřel zvířatům jakýkoli psychický život a prohlásil, že jejich jednání je automatické, vedené čistě jen hrou živočišných fluid.“ Descartes však neměl v úmyslu přirovnávat zvířata doslova k mechanickým automatům, jako jsou kukačkové hodiny apod. Nepopíral, že mají pociťování, psychiku; ale chtěl poukázat právě na to, že psychický život zvířete není svobodný, nýbrž vždy vedený onou hrou astrálních fluid, o nichž jsme hovořili, a tak je zvíře něco jako psychický automat. Uvedomme si, že i psychický život člověka může být automatický, pokud se v něm nerozzáří jiskra ducha. Prieur však není první, kdo Descarta pochopil nesprávně. Descartovo přirovnání nepochopil v původním významu slova předtím ani Voltaire. Ve svém Filozofickém slovníku ho ironizuje: „Odpověz mi, strojaři, uspořádala příroda všechny citové orgány v tomto živočichovi k tomu, aby necítil? Má nervy, aby byl bezcitný?… Jaká ubohost, jaká chudoba ducha tvrdit, že zvířata postrádají znalosti a cit, že vykonávají svoje úkony stále stejným způsobem, že se ničemu nenaučí, v ničem nezdokonalí atd! Jakže, tento pták, který staví svoje hnízdo do půlkruhu, pokud ho připevňuje ke zdi, a do čtvrtkruhu, pokud je v rohu, a v celém kruhu, pokud ho staví na stromě, ten pták že dělá všechno stejně? Tento lovecký pes, kterého jsi po tři měsíce cvičil, neví toho po uplynutí tohoto času víc, než když jsi ho začal učit? Pokud učíš čížka píseň, opakuje její nápěv okamžitě? Nepotrebuješ dost dlouhý čas, dokud ho ji nenaučíš? Nepozoroval jsi, že se mýlí a opravuje?“ 14
Jistě. Ale my nesmíme hned zaměňovat každou duševní odlišnost za duchovní vývoj! Každé zvíře, a každý člověk, mají odlišný obsah paměti, protože mají za sebou rozdílné zážitky; a podle toho také rozdílně reagují. Ale když někdo vymění jeden obsah paměti za jiný nebo si toho pamatuje víc, nestává se tím ještě z osoby osobností; je možná informovanější, ale ne nevyhnutelně moudřejší.
Podstatné je, že zvíře nemůžete naučit to, co si zamanete, ale jen jistou specifickou činnost, která je dopředu dána, a jen tehdy, pokud má pro ni onen druh vrozenou kapacitu. Papoušek má vrozenou kapacitu pro zapamatování zvuků v rozsahu asi dvaceti slov. Tuto kapacitu můžete využít, nebo nechat nevyužitou. Ale nemůžete vymýšlet nic jiného. Nemůžete učit psa zpívat a čížka stopovat lišku.
Rudolf Stenier k tomu říká: „Co dokáže zvíře v životě? Zvíře dokáže to, co mu umožňují jeho orgány. A tak je zvíře plaché, odvážné nebo zbabělé, dravé nebo mírné podle toho, jak se Duch vlil do jeho organizace. V duševním prožívání zvířete se zrcadlí tvorba Ducha v orgánech… Duchovní tvorba… se vyčerpává v útvarech orgánů,… v tom, co si zvířata přímo na svět prinášejí. Vyčerpává se to v tom, co má povahu druhu… To může zvíře jen málo překračovat… Co prožívá zvíře duševně? Od narození do smrti má zážitek svého druhu, rodu.“ 12
Jak se duch projevuje ve fyziognomii
Nesvoboda zvířat je tak daná už jejich fyziognomií. Lev se nikdy nemůže stát vegetariánem, ani pavouk přítelem much. Sova sa nemůže rozhodnout, že bude vést denní život. Zvířata umějí konat všechny činnosti lépe než člověk; ale každé z nich umí dělat jen jednu, a žádné z nich si ji nemůže změnit na jinou. Člověk je ve všem nedokonalejší, ve všem zaostává: nikdy se nevyrovná v běhu gepardovi, v plavání rybě, v lítání ptákovi; nikdy nebude mít takový zrak jako orel, takové uši jako sova, takový čich jako pes…
Končetiny všech zvířat jsou specializovány k nějaké činnosti: tygr má drápy, krtek lopatky, pták křídla, kůň kopyta. Lidská ruka není ani dobrým drápem, ani dobrým křídlem, ani kopytem, ani lopatkou, ani ploutví… Ale může dělat z každé této činnosti trošku. Člověk dělá všechno hůř, zato však může dělat všechno! Orel nevyhrabe noru v zemi svým křídlem, ani ryba nepoběží po ploutvích…
To, že se lidská ruka nespecializovala na nic konkrétního, že je univerzální, právě hluboko souvisí s tím, že člověk má ducha. Horní polovina člověka, která se vzpřímila, odpoutala od země, je totiž ve službách té poloviny duševních sil, které se odpoutaly od biologické organizace a daly do služeb ducha. Prostřednictvím ruky člověk uskutečňuje svoje duchovní díla.
Avšak zvíře zůstalo nevzpřímené, na čtyřech; zvíře se nemůže prožívat nijak jinak než jako to, čím je i fyzicky. Termit-voják nemůže jinak, než bojovat; termit-dělník zase jen pracovat; a jejich královna nemůže nic jiného než jen bezvládně ležet a plodit potomstvo. Tady je vidět, že v takovém termitišti žije jedna jediná inteligence, která si v jednotlivých termitech vytváří podle potřeby jen úzce specializované orgány, nástroje, jako by to byly jen buňky jednoho těla. A pokud je termitiště v nouzovém ohrožení jako celek, pokud je potřebná evakuace, začnou se rodit úplně jinak fyziologicky uzpůsobení termiti, jejichž jediným účelem i jedinou možností je splnit určitý krátkodobý účel a hned potom zahynout. Kde mají svoji svobodu a výběr? Čeká je jeden jediný osud, který je naprogramován a zpečetěn přímo v jejich specializované fyziognomii už při narození. Je to jako kdyby se nějaký člověk narodil s klepety a jedovými žlázami místo rukou a řekli by mu: „Buď svobodný! Miluj! Dělej, co chceš!“ Co by mohl dělat se svým uzpůsobením jiného než zabíjet? Kdyby nějaká svobodná duchovní bytost měla přebývat v úzce specializovaném zvířecím těle, byla by to nepředstavitelná, nevýslovná krutost! Lidské tělo se mohlo stát příbytkem ducha jen díky tomu, že jeho horní polovina se vzpřímila a zůstala univerzální. Nepřítomnost ducha u zvířat vysvítá pro znalého už ze samotné jejich fyziognomie.
Jsou zvířata nesmrtelná?
V snaze dokázat, že mezi člověkem a zvířetem není žádný podstatný rozdíl, přiznává nakonec Prieur zvířatům i večný život v nebi. Argumentuje tím, že zemřelá zvířata se ve svých astrálních tělech zjevují i po smrti; nebo tím, že Egypťané balzamovali nejen lidské, ale i zvířecí mrtvoly. „Zvířecí duše má stejné schopnosti a vlastnosti jako duše lidská: na onom světě přežívá a je jí dáno vědomí, láska, paměť. Ráda se vrací na místa, kde žila… Je duše zvířat nesmrtelná? Bezpochyby. Zvířata se podílejí na věčnosti. Některá z nich se vrátila nás o tom ujistit.“
To, že lze pozorovat astrální těla zemřelých zvířat, však není důkazem jejich nesmrtelnosti, ale jen toho, že tato astrální těla si uchovávají soudržnost ještě nějaký čas po smrti. Všechna hmotná těla, nejen fyzické, ale i éterické a astrální, se musí dříve či později rozpadnout – bez ohledu na to, zda jsou lidská či zvířecí. Z duše člověka se stává nesmrtelným jen to, co se v průběhu života dokázalo odpoutat od tělesnosti, co našlo opěrný bod v duchu: „V té míře, v jaké vidíme, že se lidské duševní nitro odtrhává od orgánů, to znamená, že se stává individuálním, v té míře můžeme logicky hovořit o tom, že vidíme, jak nesmrtelno v člověku krystalizuje z tělesného života.“ 12
To ostatní, co zůstalo upoutané k tělu, se musí rozpadnout s ním. A protože zvíře je cele duší ve své tělesnosti, musí se rozpadnout celé; jeho duševní síly po rozpadu těla ztratí opěrný bod, který by jim dával formu. Proto říká Tomáš Akvinský: „Animae brutorum corrumpuntur curruptis corporibus“ neboli „Duše zvířat se zruší, když se zruší tělo.“ 15
Duševní síly zvířete se vracejí do skupinové duše druhu: „Po uvolnění se z hrubohmotného těla ztrácí opět duše zvířete ve většině případů po kratší nebo delší době svoji formu. Bývá vstřebána shromaždištěm stejného druhu… Odtud výraz ‚skupinová duše‘.“ 16
A to, že Egypťané balzamovali těla mrtvých lidí i zvířat, nebylo z toho důvodu, jak se Prieur a většina laické veřejnosti nejčastěji domnívá. Vždyť přece to, co je v člověku nesmrtelné, je nesmrtelné bez ohledu na to, co se stane po smrti s jeho tělem! Egypťané nebalzamovali lidi a zvířata proto, aby učinili jejich ducha nesmrtelným, ale aby oddálili rozpad těch jemnohmotných složek, které jsou na fyzickém těle závislé; chtěli oddálit rozpad astrálního dvojníka (ka) člověka a zvířete po smrti, právě proto, že si byli vědomi, že je smrtelný.
Prieur však vytahuje argumenty filozofů, které používá ve svůj prospěch aniž by je pochopil: a to Trismegistův výrok, že „každý živý tvor má svůj nesmrtelný princip (nous)“ a rovněž jiný výrok Akvinského, podle něhož budou v nebi i rostliny a zvířata: „Omnia opera Dei in aeternum perseverant, vel secundum se, vel in causis suis: sic enim et animalia et plantae remanebunt, manentibus caelestis corporibus“ neboli „Všechna díla Boží přetrvají ve věčnosti, buď podle sebe, nebo ve svých principech. Přetrvají tak ve svých nebeských tělech zvířata i rostliny.“ 17
Každá věc má svůj nesmrtelný duchovní princip. Na zemi není nic, co by už předtím, v principu, nebylo stvořeno v Duchu. I kameny nebo krystaly mají svůj nous, princip, k sobě příslušející duchovní bytost. Ale tato bytost není v jejich nitru, nýbrž venku; není v nich vtělena! Proto nemá smysl mluvit o nesmrtelném životě nějakého konkrétního kamene v nebi. Jednotlivý kámen nemá individuálního ducha (v které části by zůstal, kdybyste kámen rozbili na několik kusů?) a jako takový se do nebe dostat nemůže, stejně jako žádné hmotné pozemské zvíře. Právě tak, jako by se ani člověk nikdy nemohl dostat do nebe, kdyby se tam chtěl dostat se svým hmotným tělem, a ne se svou duchovní podstatou. Proto Akvinský výslovně říká, že všechno bude nakonec v nebi, buď samo o sobě, nebo ve svých principech. V nebi budou duchovní zvířata a rostliny, tedy ty duchovní inteligence, které jsou nyní vládnoucími principy zvířecích, rostlinných a minerálních druhů. 18
Být „lidský“ ke zvířatům znamená být zvířecký k lidem
Nedostatek Prieurovy knihy není ani tak v tom, že by nerozuměl zvířatům. Jako milovník zvířat je zná velmi dobře. Prieurova tragédie je v tom, že nezná člověka. Netuší, že človek není jen (inteligentnejší) zvíře! Pod láskou, přátelstvím, vznešeností, ctností nechápe nic jiného, než určité emoce, které mají i zvířata; volné uspokojování svých pudů nazývá svobodou, pocitové uspokojení štěstím a astrální sféru královstvím nebeským. Skutečným problémem není to, že by někdo upíral psychický život zvířatům; ale to, že lidé jako Prieur de fakto upírají všechny vyšší city člověku! Pokud se tedy někde hovoří o humanitě, lidskosti k zvířatům, nepomůže to nikdy k tomu, aby se ze zvířat stali lidé, ale je to vždy znamením toho, že lidé se se svojí představou o lidskosti snížili na úroveň zvířat.
Jako filozof by si Jean Prieur ani nezasloužil takovou rozsáhlou oponenturu, kdybychom jeho argumenty v rozličných podobách stále neslýchali z úst tolika lidí po celé zemi.
Je podivné vidět, jak žena říká svému manželovi, že ho miluje – zcela stejnými slovy jako svému psovi; anebo když někdo mluví o tom, že zvíře mu dokázalo nahradit ztraceného přítele, ba ho v jistých směrech i předčí. Je to zvláštní pocit navštívit rodinu, jejíž členové se navzájem nesnášejí, zato všichni projevují extrémní, žárlivou „lásku“ k svým kočkám. Nebo ocitnout se ve francouzském měste, kde vám vysvětlí, že tam už skoro nikdo není schopen žít s někým ve dvojici jako lidé, a proto dávají přednost životu každý sám; a zároveň vidět, že skoro každý v tom městě má psa. Pokud tito lidé pod láskou a přátelstvím nechápou nic jiného, než určité astrální dojmy a sentimenty, které mají i zvířata, je pro ně opravdu lepší, když žijí mezi zvířaty.
Jenže, přátelé, jaký má potom význam chodit na esoterické prednášky a do kostela, proč mluvit o lásce, k čemu je to, co děláme v Sophii? Vážně, jaký obsah má potom křesťanství, jaký má smysl mluvit o duchu, o Kristu, když se nakonec ukáže, že nechápeme ani rozdíl mezi duchovní bytostí člověka a zvířetem? Co znamená tolik mluvit o humanitě, když ani nevíme, co je člověk?
Poznámky:
1 Anaxagoras (485–411 př. Kr.) musel odejít z Athén, protože začal tvrdit, že nebeská tělesa nejsou bohové, ale rozžhavené kameny.
2 Aristoteles: O duši. Rezek, 1995, 404a:28-404b:7
3 Na 8. ekumenickém koncilu v r. 869
4 Znásobení mozkového objemu u člověka a primátů je trvalou hádankou paleontologie. Dohady, že lidoopi se dostali do komplexnějšího prostředí, které stimulovalo rozvoj myšlení, vzápětí neobstojí, protože miliony živočišných druhů se dostaly do tak náročného prostředí, že vymřely, ale žádný z nich nevyvinul abstraktní myšlení. Představa boje o přizpůsobení se prostředí a přežití jako jediného hnacího motoru evoluce je holou absurditou; neboť pak by evoluce musela skončit už ve stádiu vývoje prvních mořských řas, které jsou už od té doby až dodnes ve svém prostředí dokonale přizpůsobené a ve svém přežití jako druh ničím neohrožené.
5 Jean Prieur: Duše zvířat. Mladá fronta, Praha, 1994
6 Američtí „vědci“ dokonce „dokázali“, že muž vlastně ani nemá možnost být ženám věrný; protože „hormon lásky“, PAT (=fenyletylamin), jak naměřili, se prý vylučuje pouze tehdy, když se člověk zamilovává do nové ženy.
7 Rudolf Steiner: Z akašické kroniky
8 Rupert Sheldrake: The Presence of the Past. Fontana, London. 1989. Viz i Sophia 3: Rupert Sheldrake: Sedm experimentů, které mohou změnit svět
9 Předseda Lyonské parapsychologické společnosti F. Gouron měl psa Ajaxe, který dokázal sčítat, odčítat, dělit, násobit, ba i odmocňovat. Udeřil tlapkou tolikrát, kolik byl výsledek. Uměl dokonce odpovědět na libovolnou otázku o životě, na niž se dalo odpovědět ano-ne; avšak nikdy na takové otázky, na ktoré neznal odpověď ani pan Gouron. Ten totiž Ajaxe při odpovědi telepaticky instruoval.
10 Rozumějte dobře! Pokud například pes spí a něco se mu zdá, nebo je v místnosti, kde se nic nepohnulo a on vyskočí a štěká – není to reakce na žádný podnět zvenčí z fyzického světa – ale na podnět zvenčí z astrálního světa; jenomže stále tu nejde o iniciativu zevnitř, z vlastního já! – ale jen o reagování na podněty.
11 Zvíře není nikdy svobodné, ani když je na svobodě. Je vždy vedeno buď člověkem nebo/i vyššími bytostmi. Proto i název ochranářskeho hnutí „Svoboda zvířat“ není příliš vhodný. Pokud by zvíře bylo opravdu svobodné, bylo by nedůstojné, aby bylo majetkem svého pána. Kdyby bylo svobodné, muselo by nést i zodpovědnost; a pak by policista neuděloval pokutu majiteli psa, ale psovi samotnému.
12 Rudolf Steiner: Lidská duše a zvířecí duše
13 Michel Damien: L’Animal, l’Homme et Dieu
14 Voltaire: Filozofický slovník. Laichter, 1929
15 Aquinas: Summa theologica I, 75:6
16 Abd-ru-shin: Ve světle pravdy. Poselství Grálu. str. 918
17 Aquinas: De Potestate
18 Jedině tak lze pochopit, že „vlk bude vedle beránka… a lev žrát slámu atd.“ (Iz 11:8‒9)
Vyšlo v časopisu Sophia někdy kolem přelomu tisíciletí.
