Je mezináboženský dialog možný? Je možné poznání duchovního světa?
Emil Páleš
Duchovní hodnoty jsou pilíře kultur. Bez nich se civilizace rozpadají. Rozkvěty kultur v dějinách byly umožněny tím, že nějaká skupina lidí dokázala sdílet společné duchovní hodnoty a uvádět je v život.
Klíčová otázka současnosti je pro mě tato: kde má být zdroj takových hodnot dnes? Odkud má jednotlivec čerpat mravní impulsy a jistotu o člověku a jeho místě v kosmu? Co dělat v době, kdy se rozdílné náboženské tradice nemohou víc izolovat a musí spolupracovat? Co dělat v době dospělosti člověčenství, kdy svoboda individuality a myšlení se stala nevratným výdobytkem a žádná kultura se nemůže vrátit k jednotě prostřednictvím dětské poslušnosti, aniž by začala zaostávat? Co dělat, když kritická analýza vědy zpochybnila tradiční mýty a svaté knihy, když postmodernismus přivedl společnost k relativizaci a rozpadu všech hodnot? Uzavřít se do bezhlavého a strnulého fundamentalismu? Nebo budovat konzumní společnost lhostejnou k jakýmkoliv hodnotám? Oba tyto scénáře jsou katastrofické, temné. Neexistuje třetí, sluneční cesta do budoucnosti?
Neexistovala by, kdybychom byli odkázáni jen na tradiční svatá písma samotná. Fakt, že existují tisíce náboženských denominací, nás usvědčuje z toho, že našim svatým knihám málo rozumíme a podléhají značně subjektivnímu výkladu. Rozpomeňme se, že autoři těchto knih museli mít s duchovním světem bezprostřední a živé spojení. V rámci náboženství se musí rozhořet úsilí zaobírat se nejen písemnostmi o duchovním světě, ale i duchovním světem samotným, k němuž tyto písemnosti jen odkazují. Člověk má nejen latentní schopnost poznávat duchovní svět, ale i morální povinnost tuto schopnost rozvíjet. Zjevení neskončilo v minulosti, ani se neřídí bezpříčinnou Boží svévolí, ale každý může připravit své srdce, aby do něj Svatý duch vdechl svou moudrost.
To je ta dobrá zpráva – a není to jen můj osobní názor. Jako příklad a důkaz dávám do diskuse angelologii, nauku o andělech. Jen co se jí začnete vážně zabývat, zjistíte fantastické věci. Křesťanská angelologie hovoří o tom, že každý andělský chór má specifický úkol v dějinách Země, přírody a kultury. Podle jistých cyklických zákonitostí andělé inspirují národy a kulturní epochy. Zjistíte, že tutéž nauku vyložili egyptští kněží už Herodotovi, že stojí na hliněných tabulkách z babylonských chrámů a je pět tisíc let stará. Zjistíte, že křesťanským světcům se zjevovaly ve stejných rytmech tytéž bytosti jako předkřesťanským kněžím a králům a že mezi křesťanstvím a pohanstvím je úžasná kontinuita. Zjistíte, že Budha, když hovořil o kole dharmy, které se otočí jednou za 25 století, hovořil o kruhu sedmi křesťanských archandělů a opsal rytmus archanděla Michaela i obsahovou náplň jeho působení zcela přesně. Zjistíte, že když se v roce 610 archanděl Gabriel zjevil Mohamedovi a začal mu diktovat Korán, bylo to přesně v okamžiku, kdy se podle starověké angelologie Gabriel měl skutečně stát duchem času a inspirovat proroky. Zjistíte, že indiánští šamani a evropští učenci popsali příchod a odchod Opeřeného hada alias archanděla Rafaela současně, a že na jménech nezáleží, protože symbolika, obsahová náplň i okamžiky zjevení obou božstev jsou shodné. Zjistíte, že Džaláluddín Rúmí má svůj dokonalý protipól ve svatém Františkovi, že Konfucius a Platón se ve své době pokoušeli o totéž, že Dógen i Eckhart hovořili stejnou řečí ve stejném čase na opačných koncích světa. Vysvitne, že takových příkladů jsou tisíce a že existuje jen jediné vysvětlení: lidé po celém světě podávali zprávy o těchže zjeveních v týchž časových úsecích, protože tato zjevení jsou skutečná.
Opravdový synkretismus není eklekticismem, umělým spojováním nesourodých náboženských prvků, které k sobě nepatří. Vychází z pravdivé intuice, že světová náboženství mají společného jmenovatele, společný základ v reálném duchovním světě, odkud jsou inspirována. Přes svou rozdílnost jsou jako perly navlečené na jediné zlaté niti, přičemž každá z nich posouvá lidstvo o krok dál k jeho cíli.
Všeobecně se dnes věří, že lidská schopnost myšlení se musí omezit jen na poznávání hmotného světa a v existenci duchovního světa se dá jen iracionálně věřit. Nesouhlasím s tím. Novověk započal tím, že západoevropské národy se začaly jinak dívat na přírodu, objevily její zákony a toto poznání vyústilo do vědecko-technické revoluce, která změnila svět. Tato revoluce nebyla dokončena. Ale také svět duše a ducha má svoje zákonitosti, které jsou poznatelné a jejich poznání je předpokladem mravní, psychologické a sociální revoluce, která je posláním Východoevropanů.
Komenský o tom snil ve své Pansofii a Hurban vytýčil tento cíl hned v prvním čísle Slovenských pohledů. Slovenská národní rada vyhlásila rok 2007 za rok Jozefa Miloslava Hurbana. Máme jej prý ctít jako osobnost, jíž je Slovensko zavázané vděkem za svou politickou samostatnost. Jenže smyslem této samostatnosti pro Hurbana bylo pouze to, aby v jejím rámci Slováci mohli uskutečňovat určité duchovní obsahy – a na ty jsme právě zapomněli.
Dvacet pět let jsem věnoval angelologii abych ukázal, že štúrovská koncepce slovanské vědy je možná a může být rovnocenným partnerem západní materialistické vědy. Poznání, které neodvádí od Boha, ale přivádí k němu, je možné a je odpovědí na naléhavé otázky současnosti. Je však možné pouze tehdy, skloubíme-li vědu, umění a náboženství – a nebudeme je oddělovat. Pro život platná pravda nemůže být založena jednostranně jen na mystickém zjevení, nebo logicko-rozumových koncepcích či na empirických údajích samotných. Musí být syntézou všech tří pramenů poznání a pokládat je za rovnocenné. To je hlavní myšlenka sofiologie.
Dialog představitelů světových náboženství, Univerzitní pastorační centrum v Mlynské dolině, Bratislava, 9. května 2007
