Je čas přepsat historii? O právu na pravdivé dějiny
Emil Páleš
Poznejte pravdu a pravda vás osvobodí. Pravda je jediný lék. Ale celá pravda je skutečností, která má mnohem víc rozměrů, než si představují ti, jež dnes hovoří jménem vědy. Co se dává za příklad vysloveného mýtu, to se někdy ukáže být holým faktem, a z domnělé vědy se vyklube pověra.
Například taková legenda o sv. Kateřině. Neexistují vůbec žádné historické doklady o tom, že skutečně žila. Proto ji dokonce i sama katolická církev ve 20. století vyškrtla ze seznamu svatých. Byla to chyba. Tato světice je mimo jiné patronkou Pražské filozofické fakulty, protože vynikala moudrostí a neohroženou důstojností, která pramení z poznání nesmrtelnosti ducha. Měla žít na sklonku 3. století a legenda pokračuje tím, že o 500 let později andělé přinesli její tělo do kláštera sv. Kateřiny na hoře Sinaj; a za dalších 500 let se zjevila sv. Dominikovi. Ten potom založil řád, který se proslavil intelektuálními výkony (i Albert Veliký a Tomáš Akvinský byli dominikáni).
Život sv. Kateřiny se sotva mohl odehrát v doslovném smyslu přesně tak, jak ho popisuje Zlatá legenda. Obsahuje však širší a natolik významnou skutečnost, že faktografické detaily životopisu přestávají být podstatné. V době sv. Kateřiny žil velký počet osobností, které se zaskvěly moudrostí. Spočítejme všechny učitele církve, kteří byli svatořečení za moudrost a jejichž ikonografickým symbolem je kniha: objevují se každých 500 let – v 3., 8. a 13. století. Zakresleme na časovou osu velké milovníky moudrosti neboli filosofy: filosofická tvorba vyvrcholila v celosvětovém měřítku v 3., 8., 13. a 18. století. Jde o fenomén, který přesahuje hranice západní civilizace a sahá hluboko do předkřesťanských dob. Kulturně-psychologický vzorec či archetyp moudrosti z nějakého důvodu ožívá jednou za 500 let. Naši předkové ho ztotožňovali se sluncem a slunečním zvířetem (lvem). Sluneční bohové jsou vševědoucí, vševidoucí. Od samého začátku dějin (tedy už pět tisíc let) v tomto rytmu ožívají sluneční kulty a přicházejí sluneční hrdinové, světci-mudrci a králové pojmenovaní podle lva nebo slunce. Mimochodem, součástí tohoto rytmu je i český lev, který se od 13. století objevuje na erbech Přemyslovců a na pražském groši. Tento rytmus byl známý už ve starém Egyptě a v Babylónii a křesťanská nauka o andělech ho vysvětluje tím, že Michael, archanděl slunce se v cyklickém střídání andělů pravidelně stává duchem času a inspiruje svět.
Až dodnes se věřilo (a stále věří), že nauka o andělech a historická věda nemají žádnou styčnou plochu a nemohou se ani dostat do konfliktu, protože jedna patří do světa víry a druhá se zaobírá světem faktů. Jenže rigorózní statistická analýza faktů ukázala paradoxní věc. Starověká angelologie nabízí jedinou makrohistorickou vědeckou hypotézu, která dokáže úspěšně dělat dlouhodobé předpovědi dějinného dění a obstojí v přísném testování. Předložil jsem více než 500 statistických studií, které o tom jednoznačně svědčí.
Naopak způsob, jakým dosud historici vysvětlovali tvořivé vrcholy v dějinách, se ukazuje jako zbloudění. Například následující vysvětlení vzniku filosofie: „objev železa a železná industrie v Indii uvolnily čas k filosofickému hloubání, jak je patrno z upanišád, které se objevují kolem roku 700 př. n. l.“ Ve skutečnosti nic nesvědčí o tom, že by se filosofie a železo v dějinách pravidelně spojovaly. Z jedné příčiny (objevu železa) se vyvozuje vždy jiný následek a jeden následek (vznik filosofie) se odvozuje vždy z jiné příčiny. Z jakéhokoliv technologického objevu zvyšujícího efektivitu se prostřednictvím „volného času nazbyt“ dá odvodit rozkvět v jakémkoliv umění a duchovní tvorbě. Bylo by to ale zcela svévolné a nevědecké vysvětlení.
Angelologie obsahuje poznatky o faktoru, který se podílí na vzniku tvořivých rozkvětů věd, umění a náboženství, jako byly Periklovy Atény nebo renesanční Florencie. Zamlčovat takové poznání nebo zabraňovat, aby se o něm diskutovalo, by bylo duchovním zločinem prvního řádu.
Neznamená to hned, že by existovali andělé. Každý svůj odborný článek jsem zakončil návrhem probádat různá vysvětlení, v první řadě materialistické. Co třeba uvažovat o vrozených vzorcích synchronizovaných nějakým periodickým kosmofyzikálním faktorem? Zkoumal jsem, zda ve hře není nějaký klimatický cyklus. Moji odpůrci se však nedají oklamat. Tuší, že tento objev je jiný. Tuší, že tentokrát všechna materialistická vysvětlení selhávají; že to povede k přehodnocování samotné vědecké metody, která neoprávněně oklešťuje předmět vědy na extrovertní empirii a popírá nezávislou realitu psychické sféry.
V posledních dvou desetiletích jsem měl stovky příležitostí zamýšlet se nad příčinami, proč je v odborné obci téměř nemožné přednést nebo publikovat jednoduchý fakt, jaký si může snadno ověřit každý laik, že dějiny jsou plné rytmů, které byly předpovězené starou naukou o andělích. Tou příčinou jsou, stručně řečeno, předsudky a mentální zvyky spojené s morálními slabostmi. Průměrný akademický pracovník je mentálně nesamostatný, nekriticky opakuje autority a úplně selhává ve chvíli, kdy si má udělat samostatný úsudek o nějakém novém poznatku. Ve spojení s egoismem a nedostatkem upřímné vůle se takto omezené schopnosti stávají skutečným problémem. Pro většinu akademiků už otázka vědecké pravdivosti vůbec nestojí na prvním místě; je nahrazena úsilím o konformitu, úspěch a dobré bydlo. Je veřejným tajemstvím, že odborné časopisy se zdráhají zveřejnit důkazy ve prospěch zanedbávaných teorií, aby neutrpěla jejich prestiž, zatímco články zapadající do hlavního nebo zrovna módního proudu vědy uveřejňují bezstarostně, jako by důkazů ani nebylo třeba.
Nejraději bych vyjmenoval vedoucí kateder, které jsem přímo přistihl při porušovaní vědecké etiky, protože když hovořím všeobecně, každý se tváří, že řeč není o něm osobně. Nejspíš bych ale musel postupovat opačně a vyjmenovat těch několik profesorů, kteří zaujali k Angelologii dějin zvídavý, otevřený a nezaujatý postoj. Jsou menšinou, která nemá dost odvahy vyčítat svým kolegům a nadřízeným, že předkládají studentům a veřejnosti zdeformované polopravdy jako vědu. Má-li čtenář pocit, že používám příliš silná slova, ať aspoň jeden z vedoucích historiků očistí jméno svých kolegů a pokusí se s angelologií vypořádat čestně, podle pravidel vědeckého bádání. Zákulisní a anonymní řeči namísto veřejné diskuse znamenají přiznání, že na druhé straně nejsou argumenty.
Jak souvisí angelologie s dějinami národů? Hybnou silou vlastenectví bývají dobré mýty, které se v optice vědeckého pozitivizmu jeví jako ničím nepodložené. Starověká angelologie viděla reálný základ těchto mýtů v činnosti duchovních hierarchií: je-li potřeba splnit nějaký dějinný úkol, sestoupí jedna bytost z andělského chóru knížectev a hledá spojení s lidmi. Vlévá krásné obrazy do lidského cítění, svazuje lidi jakousi bratrskou, klanovou soudržností, a tak láskou k ní (k duchu národa) vznikají národy a pocity svébytné, národní identity. Všimněme si, že toto vysvětlení je na rozdíl od všech ostatních v souladu s paradoxní skutečností, že nacionalismus předchází existenci národů. Národy a národní jazyky vznikají v důsledku nacionalismu a nikoli naopak. Jak se nacionalisté mohou dovolávat svobody pro něco, co v důsledku jejich hnutí teprve má vzniknout, tím si politologové už dlouho lámou hlavu.
V čele chóru knížectev stojí bytost, hebrejským jménem Anael, která má podle staré moudrosti taktéž svůj rytmus. Spočítáním všech známých svrchovaných státních útvarů jsem dokázal, že v politických dějinách světa skutečně dochází k rozdrobování na národní státy, kmeny, klany, rodiny periodicky právě v obdobích archanděla Anaela. Jaro národů začátkem 19. století bylo jen zatím posledním v dlouhé řadě takových období. Mimochodem, do tohoto rytmu zapadají i období největšího rozkvětu krásných umění, takže s vymýcením lásky k vlasti by zřejmě vyschl i nejmohutnější pramen umělecké tvořivosti.
Je to fakt, který nás upozorňuje, že za národním instinktem a jeho mytologií stojí nějaký reálný, člověka přesahující faktor. Vlny vlastenectví nejsou výmyslem, který se zrodil jen v lidské hlavě. Racionalističtí pozitivisté typu Emanuela Rádla se na národní instinkt dívají jako na mystické poblouznění mysli, které nám překáží ve věcném, racionálním úsudku a bylo by podle nich lépe, kdyby neexistovalo. To je ale právě ten nebezpečný omyl, nepochopení, neboť tu máme co do činění s reálnou silou, která vytěsněna ze společenského vědomí mění se v kolektivní neurózu. Teprve když je odvržena, vyloučena z racionálního zpracování a integrování do vědomí, klesá do podvědomí v destruktivních podobách šovinismu, nacismu apod. Padlé podoby vlastenectví jsou potom vydatným zdrojem účelového zkreslování a překrucování dějin, na něž poukazuje Sdružení českých historiků.
Scientisté bojující proti mýtům jsou lidmi bojujícími proti svému vlastnímu stínu. Je to jejich vlastní nepřiznané, nežádoucí dítě. Kdyby nebylo jich, nebylo by ani proti čemu bojovat, protože by nedošlo k rozštěpení mezi rozumem a citem a k následnému patologickému vývoji určitých citových impulsů, které jsou ve své podstatě mystické, ale byly vyloučeny z naší koncepce reality. Naším cílem by neměl být boj scientismu proti mýtům. Dobré mýty jsou v souladu s dobrou vědou. A špatné mýty, ale i špatnou vědu, je zapotřebí rozpoznat a vzdát se jich. Angelologie (a s ní celá duchovní zkušenost lidstva) je vyobcována z vědy nikoli proto, že by nebyla empiricky testovatelnou skutečností, ale protože antropologové, sociologové, religionisti a historici křiví čistý pojem vědy až k nepoznání.
Takový je můj postoj: pokud pravda, tak celá. Neboť částečnou pravdu má každý – a myslí si, že ho to opravňuje bojovat proti jiným částečným pravdám. Jestliže tedy čeští historici volají po pravdivých dějinách, nechť začnou u sebe. Nechť vyjmou břevno ze svého vlastního oka. Pak získá jejich hlas ve společnosti větší morální kredit a půjdou příkladem i své protistraně, aby vstoupila do vlastního svědomí a odvolala svoje částečné omyly.
(Revue Prostor 75, podzim 2007)
