Svobodná mysl

Emil Páleš

Je pravda, že Slované mají potenciál vytvořit poslední indoevropskou kulturu? Svědčí o tom tři umělecké momenty: prvním je vitálnost, která je dobře patrná na ohebnosti slovanských jazyků. Druhým je krása ve výtvarném umění. A třetím je mravní fantazie v literatuře.

Štúrovci nazývali Slovany „nejmladším synem v pověsti lidstva“. Ve slovenských pohádkách se tři bratři často vydají splnit nějakou nadpřirozenou úlohu. První vyniká silou a druhý rozumem, ale oba selžou. Uspěje až třetí, nejmladší bratr, který má srdce.[i]

Romantismus chápal dějiny jako příběh směřující k smysluplnému cíli. Jednotlivé kultury v nich postupně vystupují do popředí a navazují jedna na druhou. Střídavě jedna, druhá a další větve národů přebírají štafetu a stávají se ohniskem duchovní tvorby. Každá má svoje zvláštní nadání, které přetvoří v kulturu a přispěje tak dalším poschodím do společného chrámu lidstva. Kdysi tu byla praindická a praperská epocha; pak převzali vedení Sumerové, Egypťané a všichni se od nich učili; poté následovali Řekové a Římané. Latinskou kulturu vystřídala anglosasko-germánská, která dominuje v současnosti. Ale Germány mají jednou vystřídat Slované a vybudovat zcela nový, vyšší kulturní stupeň.

Baltští Slované jsou poslední indoevropskou větví, která zatím nevydala svoje květy a plody. Řada myslitelů 19. století se shodla na tom, že Slovanstvo ještě nevyřklo v dějinách svoje velké slovo. Slovanská duše doposud nevyjevila, co v ní je a zůstává hádankou. Hegel konstatuje, že slovanský živel v posloupnosti vývoje ducha ještě nevystoupil a Herder mu prorokuje velkou budoucnost. Oswald Spengler viděl v Rusku ještě nezrozenou kulturu budoucnosti, která má vystřídat faustovskou kulturu západu. Povzbuzeni německými filosofy rozvíjeli Kollár, Štúrovci a slavjanofilové myšlenky o budoucím poslání Slovanstva ve světě.

Připomenu, jaké má být toto poslání. Poukážu jen na tři momenty, kde se v umění zračí příslib, že Slovany ještě čeká nějaká budoucnost.

Prvním momentem je vitalita. Slovani mají mladistvé, tvárné životní sily. Zviditelňují se mimo jiné v ohebnosti (flexibilitě) slovanských jazyků. Jazyková schopnost se opírá uvnitř člověka o vitální článek, který se ve vnějším světě nejčistším způsobem projevuje v rostlinné zeleni. Slovní zásoba, tvarosloví a větná skladba se rozvíjejí jako zeleň či strom života (evoluce). Botanika a lingvistika jsou proto spřízněnými vědami: studují stromy, kmeny a kořeny. Legendárně první písmena měla tvar rostlin.

Indoevropané v pravlasti mluvili velmi ohebným společným prajazykem. Putování na západ jakoby národy činilo staršími. Urychlilo jejich dozrávání, sebeuvědomění. Později dospěly a vydaly přitom své životní síly. Jejich řeč postupně ztrácela ohebnost a zpevňovala slovosled. Keltské a románské jazyky si zachovaly jen bohatší časování. V němčině přetrval zredukovaný systém pádů. Angličtina obsahuje už jen drobné pozůstatky ohybu v počtu a nepravidelném minulém čase. Baltské a slovanské národy však zůstaly na východě a uchovaly si vysoký stupeň jazykové ohebnosti: skloňování, časování, stupňování, volný slovosled a bohatou slovotvorbu. Od jednoho kořene je možno odvodit slovotvorné hnízdo s desítkami slov a stovkami tvarů.

Západní kultury vykrystalizovaly a ztvrdly. Zatímco Slovanstvo si udrželo jistou tvářnost, nevyhraněnost, všestrannost a tím i učenlivost, schopnost přijímat nové myšlenky. Nezformované životní síly jsou předpokladem budoucího vývoje. Tato zákonitost platí všeobecně: pro vývoj národů stejně jako pro evoluci druhů. V každém geologickém období se některé druhy stanou úspěšné tím, že se urychleně specializují a přizpůsobují prostředí. Tím ovládnou svět, ale zároveň ztuhnou ve své formě. V dalším období vyhynou a vývoj pokračuje z méně vyhraněných, všestrannějších forem.

Analogií na úrovni embryogeneze jsou kmenové buňky, které se ještě terminálně nediferencovaly a proto se mohou stát vším, čím bude třeba. Slovanstvo je nejmladší bratr: jako poslední se větví a vzdaluje z kmene Indoevropanů. Slovanská vitalita tvoří potenciál, musí však být správně vedena a vzdělávána. Nedokončenou mladou bytost lze zkřivit špatným příkladem a falešnými naukami. Takové nebezpečí je rubem a lícem daru mladosti.

Druhým momentem je krása. Ve výtvarném umění je patrné, jak u Slovanů stále ještě hraje roli potřeba krásy a estetické ušlechtilosti. Do západního umění se vkradl dekadentní rys intelektuálního nihilismu a estetické deformovanosti. To neznamená nic jiného než tolik, že Slované se teprve připravují stát se někým víc, než jsou nyní; a západ pomalu ztrácí duchovní síly těhotné budoucností.

Například loutkářství. Ruské loutky jsou lidštější a vyjadřují city. Americké loutkářství ovládly příšerky, upíři.

Jaký význam má krása? Je poslem a zvěstovatelkou našeho životního úkolu. Všude tam, kde vás oslovuje krása, máte před očima svoje poslání! Krása se objevuje tam, kde se chce něco zrodit do světa. Květ se objeví před plodem. Žena zkrásní předtím, než přivede na svět dítě. Estetický smysl je oko do budoucnosti. Nadšení krásou je úzce spjaté s inspirací, jejímž prostřednictvím se svět ducha zhmotňuje pozemsky. Všechno nové se rodí v auře krásy: po boku velkých objevitelů a průkopníků často v počátcích stála žena, která je podporovala.

Krása zaměřuje síly toužící po plození k někomu/něčemu mimo nás, co nás přesahuje a čemu/komu se můžeme darovat. Volá nás k oběti, jejímž prostřednictvím vyrosteme nad sebe sama. Koho už neoslovuje krása, s tím se nepočítá pro žádný vyšší cíl do budoucnosti. Jakmile se plodivá síla narcisticky uzavře do sebe; jak se přestane orientovat na ideál; jestliže se už nedaruje a neslouží – začíná duševní úpadek. Posedlost pohlavím s jeho odchylkami a zvláštnostmi, která se na západě stala centrálním politickým tématem, bývá příznakem úpadku a provází soumrak každé civilizace. Naopak úsvit civilizace se pojí s cudností a mravními ideály.

Budoucnost Slovanů závisí na tom, nakolik se jim podaří uchovat si pohlavní sílu v čistotě a s ní zdravou představivost. Dokážou to jen, pokud budou mít pravdivou nauku o člověku a nenaletí na podvody. Jak se stalo, že například slova panenský, spanilý už ztratila obsah? Proč si staré kultury cenili panenství tak vysoko? Protože s tělesným panenstvím souvisí cosi mnohem důležitějšího, a to je duševní panenství. Člověk, který zradí svou první lásku, ztratí svoji vnitřní hvězdu a spojení s nebem. Ztratí schopnost věřit a tvořit citové vazby, kráčí potmě a sám. Zrušením věrnosti se nerozvrací pouze manželství (a tím kolíbka další generace), ale i schopnost oddanosti jakémukoliv většímu celku jako je vlast a stát. Podkope se tím svornost a šance něco společně dokázat.

Víc než sto tisíc děvčat z východní Evropy každoročně prodají proti jejich vlastní vůli jako sexuální otrokyně do zahraničí. A ještě víc se jich prodává dobrovolně. Uznávaná krása Slovanek tady nezakládá žádnou budoucnost, ale proudí do dračího chřtánu. Drak požírá naše panny.

Třetím momentem je mravní intuice. V nadvědomí u Slovanů je stále činná morální fantazie, která je připravovatelkou jejich nadcházející kultury. Vezměme si vědecko-fantastickou literaturu. Žánr science-fiction může při poznávání národních charakterů plnit podobnou roli jako Rorschachův test v psychologii. Při tomto testu pokusná osoba dostane karty s náhodnými, nic neznamenajícími inkoustovými skvrnami a má říci, co vidí. V nejednoznačných, málo strukturovaných situacích si do viděného promítáme naše vlastní psychické obsahy, úmysly, pocity, strachy a tužby. Při střetnutí s neznámem tak mimoděk prozrazujeme něco o své vlastní osobnosti.

Právě o mimozemšťanech nevíme vůbec nic. Přemýšlet o nich je jako dívat se na čistý bílý list papíru. Pokud tam něco vidíme, tak jen sami sebe. Odpradávna se takto naši předkové dívali do křišťálových koulí nebo do tmy jako do zrcadla, kde se jim zjevovali obsahy jejich vlastního nitra.

Připomeňme si některá známá díla: Dvacet tisíc mil pod mořem od Julese Verna, Válku světů od Herberta G. Wellse, Solaris od Stanisława Lema nebo Poledne 22. století od bratří Strugackých. Na západě převažuje tvrdé a na východě měkké science-fiction. Západní člověk se mravně nevyvíjí, ale obklopuje se místo toho technikou. Pokrok je vnější, externalizovaný do vynálezů. Slovanské science-fiction se víc zajímá o psychologii, filosofii, etiku, vize ideální společnosti. Pokrok se tu víc zniterňuje do výchovy a zušlechtění samotného člověka.

Wellsovi se v duchu vynořila tato vize Marťanů: obyvatelé starého, vyčerpaného světa přepadli Zemi a zpustošili ji. Pochodují v ničivých mechanických strojích a paralyzují pozemšťany smrtonosnými paprsky či jedovatým plynem. Když to v roce 1938 vysílali jako rozhlasovou hru, tisíce Američanů uvěřily, že jsou to zprávy. V panice opouštěly domovy a opevňovaly se proti útočníkům. Tedy dívá-li se Američan do křišťálové koule, vidí tam agresora, který je technicky vyspělý, ale s motivací na úrovni zvířecích pudů. Je to projekce způsobu, jakým se Američan sám chová na kolonizovaných územích.

Slovanská kultura zří v zrcadle svého nitra něco jiného. Zdá se jí o civilizaci, inteligenci, která nás převyšuje a kterou ještě nedokážeme pochopit. Je spíše duchovní než technická a zkoumá, zda jsme už dostatečně morálně zralí, aby nám pomohla udělat další krok ve vývoji. Americké filmy zobrazují svět v devoluci (v regresivním vývoji): samí kyborgové a mutanti, a každý s každým bojuje o poslední zdroje a přežití ve světě po jaderné válce. Slovanský spisovatel naopak doufá v příchod vyšší, dokonalejší rasy, která překonala vlastní sváry i pokušení a stala se dobrodějnou pro ostatní. Každý tak tuší svoji vlastní budoucnost. V podvědomí Ameriky je zakořeněný strach. V podvědomí Slovanstva žije naděje.

Ale i tento náš dar je vystaven nebezpečí. Komunismus byl monstrózním předčasným porodem, zneužitím slovanské víry ve společenství. Zbožné cítění Slovanů je převzato sektami, které nabízejí naivní a nad realitou se vznášející fantazie – zatímco praktický život je ve vleku západních vzorů. Nepodléhejme pokušení předčasně se dívat na obyvatele západu svrchu, dokud jsme se ještě nenaučili ani to, co oni. Zatím tu hovoříme pouze o vlohách, které leží ladem. Teprve až Slované vyvinou vlastní poznávací metodu, založí na ni svou moudrost a namísto snění rozvinou reálné ctnosti, stanou se nezávislými. Štúrovci to nazývali slovanskou vědou, Komenský pansofií a Solovjov sofiologií. Slovanstvo hledá Sofii – celistvou moudrost, která spojí světlo rozumu s teplem srdce a dobročinností rukou.

[i] Ján Francisci-Rimavský: Slovenskje povesti, 1845.

Konference „Původní kultura Slovanů 2. Slovanstvo v umění“, Nitra, 30. června 2017