Svobodná mysl

Emil Páleš

V první a druhé části našeho zamyšlení jsme si přinesli kamínky do mozaiky, kterou nyní dokončíme. Naše životy jsou podmíněny cyklickým střídáním kulturních vzorců, které oscilují z extrému do extrému. V každé epoše pokládáme za samozřejmý a „racionální“ jiný obraz světa a neuvědomujeme si, nakolik je určován podprahovými strukturami kdysi chápanými jako andělé a démoni. V době vrcholícího idealismu si lidé ťukají na čelo, slyší-li, že někdo pochybuje o existenci Boha. A v době vrcholícího materialismu naopak, když někdo v Boha věří. Jedna epocha se diví druhé, jak mohli být lidé tak hloupí. Skutečná pravda však bývá ve středu a každá epocha z ní vlastní jen úlomky.

Podobně je to s jednotlivcem. Každý si myslí, že se drží faktů a rozumu, ale jeho logika je podbarvena selektivně a osobně. Každý jednostranný sklon je druh démona, který nastavuje skutečnosti křivé zrcadlo. Dva se navzájem nedohodnou, pokud nechtějí zdokonalovat sebe sama. Každý by se měl nejvíc zajímat o to, čemu nerozumí a co je mu cizí. Tedy o názory svých odpůrců, aby poznal svoje vlastní vyšinutí ze středu a „zúplnil“ svoji osobnost.

Svět si však bere za pravidlo pravý opak. Namísto toho, abychom se sami narovnávali podle pravítka pravdy, křivíme pravdu podle svých potřeb. Pravda je to, co se nám osobně právě hodí. Už zítra se nám může hodit něco jiného. Heslem doby se stala věta Uptona Sinclaira: „Je těžké někoho přesvědčit, aby něco pochopil, když je placený za to, že to nechápe.“ Abychom to uchopili, naléhavě potřebujeme nový jazykový výraz – záměrný omyl nebo námi zaviněná nevědomost. Lidé přesně vědí, co nesmějí vědět, aby si mohli zachovat zdání poctivosti. Kolem nich se to sice hemží lidmi, kteří jim to chtějí říci, protože musejí snášet následky jejich polopravdivého konání, ale těm je třeba se zdaleka vyhnout.

Abychom se vyhnuli lidem, kteří nám chtějí říci tu druhou polovinu pravdy, sdružujeme se do politických, náboženských, ekonomických a jiných skupin. Jsou to různé směry a -ismy. Stýkáme se jen s podobně smýšlejícími a navzájem se utvrzujeme, že ti ostatní jsou mimo. Chválíme se uvnitř skupiny, udělujeme si tituly a vyznamenání, produkujeme osobnosti a oslavujeme je. V naší věci se nakonec cítíme zcela ujištěni významnými autoritami, přičemž zapomínáme, že jsme si je jmenovali jen my sami. Sami si platíme osobnosti a média, aby nám říkali, co chceme slyšet. Už jednotlivce je těžké dostat z jeho myšlenkové bubliny, ale pokud se v ní spojí celá skupina, vznikne dokonalá autohypnóza.

Hnutí se může vybičovat až k takové sebedůvěře a razanci, že se zmocní části zeměkoule. Začne se mu dařit jako nacistům nebo komunistům. Úspěch strhává okolí, které zůstalo v němém úžasu. Pád hnutí je však zpečetěn od samého začátku. Polopravdivá idea totiž produkuje následky, které se hromadí a jednou se vyvalí jako řeka protrženou hrází. Hnutí protivníků pak bude mít silný vítr v plachtách a bude dlouho žít ze zásluh a vítězství nad předchozím hnutím. Výsledkem bude, že se nadlouho prosadí pravý opak toho, co jsme si (sobecky) přáli.

Toto bychom měli všichni mít na zřeteli: polopravdy plodí svůj vlastní opak! Komunisti jako vítězové nad nacismem zabetonovali svůj režim na půl století v půlce světa. Ale nacismus zesílil jen díky komunismu. Hlavním důvodem, proč rozumní lidé podporovali Hitlera nebo mu ustupovali, byl strach z komunismu. Západ se dohodl, že Hitler bude mít volnou ruku ve středovýchodní Evropě, aby tam vybudoval val proti komunismu. Oba režimy si přitom byly podobné, byly jen variantou socialismu, oba pod krvavě rudou zástavou. Byl to trik Asmodea, staroperského démona zuřivé nenávisti a pomsty. Vytvořil protiklad a vehnal všechny do své ohrady, na jednu nebo druhou stranu. On jediný měl vítězství zaručeno bez ohledu na to, kdo by koho porazil. Protože jemu šlo jen o to, aby plála nenávist a tekly řeky krve – bylo jedno, zda krve Židů nebo kulaků. Čí krev a proč – to jsou jen řeči, racionalizace na povrchu lidských myslí, které jsou hlubinným hybatelům světa ukradeny.

Když jsme horko-těžko zvítězili nad pravicovým Hitlerem, kterého jsme si sami vychovali, zmocnila se přirozeně, zejména v Německu, kormidla levice. Každého Němce okřikli, pokud ho napadlo něco i jen vzdáleně připomínajícího pravici. Ani snídat chléb s máslem by nikdo neměl, protože to dělali nacisti. Pravdu jsme si spletli s opakem nacismu: pseudohumanitou, bezbřehou tolerancí, nepořádkem a lidsko-právním fanatismem, který se stal náhradou (chybějícího) náboženství. Všichni už směřujeme do vězení, protože každý z nás je buď islamofob, nebo homofob. Buď totiž nesouhlasíte s trestem smrti pro homosexuály – pak jste islamofob, nebo s ním souhlasíte, abyste neurazili muslimy, a pak jste homofob. Zkuste se ozvat, že to nedává logiku – a platí pro vás nový paragraf o „extrémismu“ a „nenávistné řeči“. Opět se porušuje svoboda slova a začínají domovní prohlídky, při nichž vám najdou „extrémistickou“ literaturu. Démon opět zplodil sobě podobného démona.

Pseudohumanisti tlačí na pilu tolik, až z hrobu zburcují dávno pochovaného Hitlera. Příčinou vzestupu pravicových radikálů po celé Evropě jsou samotní bojovníci proti fašismu. Bez nich by se k tomu nikdo nevracel. Jen díky nim bude mít každá země svého Kotlebu. Tlačením na extrémní polopravdy, čtvrtpravdy a desetinopravdy si stvořili opozici, která původně nebyla, ale zformovala se kvůli nim. Teď mohou proti ní bojovat a čerpat z toho další moc.

Bojující protiklady jsou skrytě spřáhnuté a žijí jeden z druhého. Bez svého protivníka by ztratily smysl svého bytí. Komunistický tábor ospravedlňoval svoje drsné způsoby neustálou hrozbou kontrarevoluce, stejně jako kapitalistický tábor vykřesával doma moc strašidlem komunismu. Jen co tento protiklad pominul, musel se vytvořit nový: amerikanismus proti islamismu. Islámský terorismus však zesílil desetinásobně až tehdy, když jsme mu vyhlásili válku. Spojené státy bojují proti Islámskému státu a před očima celého světa tam současně plyne podpora od spojenců USA – proud zbraní ze Saudské Arábie a z Turecka miliardy za vyvezenou ropu. Národům, které nemají žádné ideály, se dá vládnout jen pomocí hrozeb. Musí se najít nepřítel, a pokud se nenajde sám od sebe, je třeba mu trochu dopomoci.

Reagování není svoboda a opak nepravdy není pravda, ale další nepravda! Když třeba reagujeme na kauzu Gorila (slovenský korupční skandál z roku 2011 – pozn. překl.), tak je to stále někdo jiný (tajná služba), kdo nám určuje, proč, kdy a na koho se máme zlobit. Stále jsme figurky na šachovnici někoho jiného. Svobodní jsme, když si klademe cíle z vlastní iniciativy. To můžeme jen tehdy, máme-li poznání, vlastní ucelenou vizi pravdy, vlastní hodnotový kompas a cíle, které nezávisí na tom, jaké právě jsou okolnosti a co dělají druzí.

Lidé nemají žádná názor, který by byl výsledkem jejich vlastní myšlenkové aktivity, hlubokého pohledu a přesvědčení. Lidské názory jsou výsledkem tlaků a potřeb, mění se s okolnostmi. Málokdo zůstává věrný demokracii, má-li pro ni něco vytrpět. Většina jsou demokraté jen pokud se to ještě spojuje s vyšší životní úrovní. Jestliže centralistické Rusko a Čína tempem rozvoje převýší zkorumpované demokracie, lidé dají hned přednost nesvobodnému systému, jak to učinili už mnohokrát. Pravicová radikalizace politického spektra bude přímo úměrná procentu cizorodých přistěhovalců. Lidské představy o pravdě, takzvané názory, nejsou svobodné, ale vypočitatelné z matematických rovnic.

Italský sociolog Vilfredo Pareto je autorem teorie o střídání elit, která je též jakousi moderní ozvěnou démonologie. Pareto rozeznával šest pocitů či pudů, které slepě pohánějí masy. Dva z nich považoval za nejvýznamnější, avšak protikladné: inovaci oproti konsolidaci. Ty vynášejí střídavě nahoru „lišky“ a „lvy“. Potřeba jistoty a bezpečí vynáší nahoru „lvy“, kteří ctí meč a autoritu. Později touha po změnách a inovaci vynese do čela „lišky“, které se opírají o rozum a peníze. „Lišky“ patologicky lžou a rozkrádají až je nám z toho špatně. Proto začínáme podporovat „lvy“ a budeme jim dopomáhat k moci, dokud toho znovu nezačneme litovat.

Rusko-americký sociolog Pitirim Sorokin podobně zdokumentoval střídání ideační a smyslové soustavy pravdy. Je to, jinak řečeno, střídání idealismu a materialismu. Za poslední skutečnost se jednou považuje duch a jindy hmota. Jednou se všechno poznání vyvozuje deduktivně, z myšlení, jindy induktivně, ze smyslů. Jakmile se jedna soustava pravdy dostane k moci, má sklon úplně potlačit tu druhou. Není však dobré, pokud se jí to podaří, protože společnost se stane zcela jednostrannou a ustrne. Buď v abstraktních dogmatech odtržených od života, nebo v konzumu postrádajícím jakoukoliv ideu. Jednostrannost pak vyprodukuje následky, které volají po opaku. Podle Sorokina je kultura nejplodnější ve vzácných okamžicích rovnováhy, když jedna soustava pravdy přechází v druhou a obě jsou oceňovány. Lidé však nedokážou udržet zdravý střed mezi nimi a jsou tak odsouzeni k jejich cyklickému střídání.

Už Platón byl přesvědčen o cyklickém střídání politických ústav. Monarchie, aristokracie, demokracie, ochlokracie (vláda davu, chaos) zákonitě střídají jedna druhou a vracejí se v kruhu. Jelikož samovláda je vždy vystavena pokušením, vyžádá si spoluúčast mnohých a nakonec celého lidu na vládě. Lid však hlasuje pro krátkozraké hlouposti. Každá demokracie proto končí zmatkem a vyžádá si opět mocného muže, který zavede pořádek. Monarchie, aristokracie a demokracie se střídají, protože každá z nich má svoje světlé i temné stránky a fungovaly by jen s ctnostmi, které většinou chybějí. Římané založili svoji ústavu na kombinaci všech tří režimů, aby učinili Řím věčným. Současný politický rozum je proti římskému primitivní. Prosazujeme totiž tezi, že celé lidstvo, každý jednotlivec je zralý na demokracii, což je do nebe volající blud.

Stará moudrost mluvila o střídání bohů či andělů. To, co kdysi lidé vnímali jako duchovní bytosti, se v současnosti změnilo v myšlenkové proudy. Bohové nás dále ovládají zpod prahu našeho vědomí a jsou tím mocnější, čím méně si to uvědomujeme. Různé politické -ismy navazují svým rytmem i obsahem na mystéria starověku. Pravice a levice se dají vystopovat nazpět v čase až do svatyň Apollónových a Artemidiných. Konzervatismus a liberalismus jsou sekularizovaná mystéria egyptských bohů Ptaha a Thovta. Kapitalisti a komunisti, roajalisti a revolucionáři, jezuiti a svobodní zednáři jsou len staré astrologické protiklady v novém šatu – Slunce a Luna, Saturn a Venuše. Zápasí a zároveň se navzájem „plodí“.

Sedm archandělů či dvanáct titánů (šest ženských a šest mužských) jsou různá vyjádřeni plnosti principů duše. Člověk je člověkem tím, že všechny duševní síly udržuje v rovnováze. V jejich harmonickém středu je svoboda a lidskost. Ztotožněním se s jednou z nich sklouzáváme do instinktivního automatismu a měníme se v některé ze zvířat. Opuštěním středu vzniká osud. Každá duševní jednostrannost s sebou vleče potřebu vyrovnání, které bude už nevyhnutelné, předvídatelné a nedobrovolné. Každá polopravda si vytvoří svůj protiklad buď geograficky na jiném místě světa, nebo je odsouzena cyklicky se střídat se svým vlastním opakem v čase.

Diagnózou současnosti je celospolečenská bipolární porucha. Létáme z extrému do extrému. Od kapitalismu ke komunismu a zpět. Od totality k bezbřehé svobodě. Od prudérní morálky k oslavě sexuálních zvláštností. Od rasového útlaku k pozitivní diskriminaci menšin na úkor ostatních. Avšak podle staré moudrosti je dnes naším učitelem Michael-Apollón, který našemu já vlévá sílu důvěry, aby procitlo, zesílilo a vzalo opratě duševních sil do vlastních rukou. Protože se právě toto učíme, projevuje se to rozkolísaností, a to je smyslem naší doby.

Na závěr: Co dělat? Za prvé, je třeba mít jasné poznání o celku, o plnosti principů tvořících lidskou bytost. Jinak ani netušíme, že jsme mimo zdravý střed. Za druhé, poznat sebe sama, pohlédnout do očí vlastním démonům. Nepoznáni nás budou nadále ovládat. Za třetí, usilovat o celistvou osobnost, očistu podvědomí. Jinak budeme pravdě vždy nastavovat křivé zrcadlo. Za čtvrté, budovat si charakter, pevné zásady. Budou nám oporou v pokušení. A za páté, klást si cíle z vlastní iniciativy. Sami si vytýčit úkoly a ideály. Nejen reagovat a být výsledkem okolí. Pak „poznáme pravdu a pravda nás osvobodí“ (Jan 8:32).