Co je pravda? Integrální teorie poznání a duševní zdraví
Emil Páleš
V předchozí části jsem na příkladech ilustroval, jak pracuje podvědomá mysl a jak nás může ovlivňovat ten, kdo zná její skryté mechanismy. Velmi znepokojujícím aspektem je zjištění, že lidské ego vždycky všechno přetvoří do souvislého a sebelichotivého příběhu, ať je to cokoliv.
Nejnázorněji je to vidět při experimentech s oddělením mozkových hemisfér. Člověku promítnou nějaký obrázek a dostane úkol: z kartiček, jež leží na stole, vyberte tu, která významově souvisí s tím, co vidíte před sebou. Pokusná osoba má však oddělené zrakové pole a přerušený most mezi hemisférami. Každá polokoule mozku vidí jiný obrázek a navzájem nemohou komunikovat. Levá strana vidí kuřecí pařát, proto vybere kartičku s obrázkem slepice. Pravé straně promítnou zasněžený dům s garáží a čekajícím autem. Pravá hemisféra proto levou rukou sáhne po obrázku lopaty, která je vhodná k odházení sněhu. Pokusná osoba potom dostane otázku: Proč jste vybrali slepici a lopatu? Levá strana mozku pohotově odpoví: Kuřecí pařát patří slepici a lopata je potřebná k vyčištění kurníku, protože už je plný! Pravá strana se mračí, neboť ví, že to není pravda, ale nemůže mluvit, protože centrum řeči je vlevo. Na levé straně sídlí ego, které je bohorovně neomylné. Pokud něco drží v ruce, předpokládá, že k tomu muselo mít nějaké moudré důvody! Neuvědomí si ani, že levá ruka mu nepatří, protože k ní nevedou žádné nervové provazce a ovládá ji někdo jiný.
Mysl každého z nás má k tomu sklon. Neklame nás, ale dělá to automaticky, protože je tak zkonstruována a neví o tom. Chceme-li se dozvědět, co je tam venku, ve skutečnosti, musíme využít jednoho principu – vzájemné křížové kontroly nezávislých pramenů poznání. Máme k dispozici relativně nezávislé podsystémy: zrakový, sluchový, hmatový a čichový, máme logickou, ale i emocionální inteligenci, máme smysly, rozum i intuici. Pokud nás třeba šálí zrak, uvědomíme si to tak, že sluchový vjem přichází z neočekávaného směru nebo k viděnému chybí odpovídající hmatový či čichový vjem. Někdo nám může povídat cosi, co je dokonale rozumově zdůvodněno – ale zpozorníme, pokud řeč jeho těla naznačuje, že skrývá nějaké emoce.
Jestliže nás jeden podsystém zavádí, projeví se to zpravidla nějakou nesrovnalostí, rozporem s tím, co přichází z dalších podsystémů. To platí potud, pokud jsou nezávislé. Je nepravděpodobné, že by nás všechny podsystémy oklamaly naráz v tomtéž smyslu. Pokud tak učiní, je v tom inteligence a je to záměrné. Právě to je způsob, jakým v nás čaroděj může vykouzlit dokonalou iluzi reality. Mozek si například dělá pojem o skutečné poloze ruky tak, že konfrontuje zrakový vjem ruky s informací přicházející z hmatových a vnitřních polohových receptorů ve svalech. Jestliže tyto informační kanály důsledně sřetězíte – jako to učinil kalifornský neurovědec V. S. Ramačandran – vytvoříte zážitek, že třetí, umělá ruka je vaše. Uvěříte tomu do té míry, že v ní ucítíte bolest a vykřiknete, když tuto ruku náhle zasáhne kladivo!
Sám mozek při vnímání využívá princip křížovky, kde si pravost ověřujeme shodou v několika nezávislých směrech. A to je na vyšší úrovni i jádrem sofiologické metody poznání. Tak Sofii chápal Solovjov, Komenský i Štúrovci. Jen pokud se smysly, rozum i intuice shodnou a zapadnou do sebe jako skládačka, jen tehdy se dá hovořit o pravdě, která je jistá a zbavená sebeklamů. Integrální pravda v sobě organicky spojuje myšlení, cítění i vůli, vědu, umění i náboženství.
Skutečná, čili celá pravda nám však nespadne do klína sama od sebe. Dá se vydobýt jen energickým osobním úsilím o sjednocení všech složek osobnosti. Získá ji jen hrdina, který zvítězil sám nad sebou. Musí mít odvahu sestoupit do podsvětí (do vlastního podvědomí) a zkrotit tam draka (instinktivně-emocionální sklony).
Málokdo z nás je totiž ideálním, všestranně rozvinutým člověkem. Každý jsme nějaký typ, máme silněji nebo slaběji rozvinutou tu či onu psychickou strukturu. Extrémně jednostranná struktura vede až k poruše osobnosti některého typu. Jednostranný důraz na některé duševní schopnosti na úkor jiných vede k rozvinutí jistého kognitivního stylu. Tak vznikají různé -ismy. Například ze silné potřeby jistoty vyrůstá mechanicismus jako filosofický světonázor. René Descartes byl přesvědčen, že lidské tělo je plné ozubených koleček, kladek a pák jako hodinky. Ve skutečnosti se jen část těla (hlavně kostra) řídí mechanickými zákony. Ale Descartes viděl mechaniku všude, protože měl obsedantně kompulzivní strukturu osobnosti. Francis Bacon se zase stal otcem empirismu či sensualismu, protože byl hedonik a požitkář. Smysly ho ovládaly. Jeho empirismus byl však krajně jednostranný. O matematice si například myslel, že je pro vědce zbytečná.
Osvícenci jako Voltaire přeceňovali diskursivní rozum a domnívali se, že všechno vyřeší. Stali se racionalisty. Tajemné hlubiny lidského cítění se pak zcela vymykaly jejich poznávací metodě. Romantici oproti nim vyzdvihli cit a dospěli k filosofickému přesvědčení, že všechno kolem nás až po minerály je oduševnělé a má svůj ušlechtilý účel. Tedy k animismu a teleologii. Lidé založením upřednostňující vůli se stávají voluntaristy. Tací ovládli pole například ve 14. století, v době válek. Lidé, kteří se velmi spoléhají na intuici, si zase osvojili fideismus – životní postoj, jenž do centra osobnosti klade bezdůvodnou víru.
Emoce fungují jako kognitivní operátor, který stmelí jednotlivosti do souvislé podoby či příběhu. Agresivně založení lidé pochopí mnohé jako výzvu ke konfrontaci. Podezřívaví vidí konspiraci i tam, kde není. Ustrašení se cítí ohroženi nevinnými událostmi. Zamilovaní spatřují v obyčejných věcech šlechetnost. Kdo z nich vidí pravdu? Ani jeden.
Svět, v němž žijeme, je do jisté míry náš vlastní sen. Do větší míry než tušíme. České lidové přísloví to shrnuje jednou větou: „Kdo v peci sedá, druhého v ní hledá.“ Bengálský světec Ramakrišna vkládal tyto pravdy do krátkých mravoučných příběhů určených obyčejným lidem: „V příkopu u cesty ležel v bezvědomí muž. Šel kolem pijan a pomyslel si: Aha, přehnal jsi to s pitím a teď tu ležíš po opici. Já jsem na tom lépe, ještě stojím na nohou. Pak procházel kolem zloděj a v duchu si řekl: V noci kradl a teď tu dospává. Nakonec přišel zbožný muž a pochopil, že před ním leží světec, který upadl do mystického transu. Vzal olej a zlehka začal masírovat jeho nohy.“
Co je pravda? Pravdu vidí jen čistý člověk! Blahoslavení čistého srdce, nebo oni Boha viděti budou (Mat 5:8). Poznat pravdu takovou, jaká je, si vyžaduje poznat sám sebe a překonat svoje osobní pokušení. Pravda není výsledkem intelektuální debaty a povrchních argumentů. Pravdu se nedozvíme, ale vyvineme se k ní, staneme se jí či jí podobni. Je výsledkem mravního úsilí.
Nástrojem, okem poznání je naše vlastní duše. Zkřivena strachy a tužbami je jako křivá čočka či zrcadlo dalekohledu. Afekty způsobují, že vidíme svět v křivém zrcadle. Vidíme zdeformovanou, nanejvýš částečnou pravdu. Každá částečná pravda vystihuje jen jeden aspekt reality. Integrální, celá pravda je souhrnem částečných pravd. Znamená to vidět tutéž věc očima různých lidských typů současně, ze všech stran a chápat částečnou oprávněnost každého úhlu pohledu.
I největší vědci, kteří metodicky usilují o objektivní pravdu, bývají zaslepeni vlastními koncepcemi. Například Darwin zkoumal přírodu, která je nevyčerpatelně rozmanitá, a ptal se: O co tady jde? Zvolna mu začalo svítat: Konkurenční boj! Silnější, chytřejší, rychlejší se zmocní zdrojů a slabší, pomalejší – ten vypadne z kola ven a zahyne. Konkurence je motorem evoluce. Když se o přírodu zajímal Kropotkin, viděl v ní opak – živí tvorové si navzájem pomáhají, spolupracují, jinak by nepřežili. Symbióza, spolupráce je motorem evoluce. Proč spatřoval každý něco jiného? Protože Darwin byl Angličan a Kropotkin Rus. V anglických městech právě vrcholil klasický kapitalismus – draví podnikatelé na burze pohlcovali slabší, kteří jim nedokázali konkurovat. Na ruském venkově si křesťanští mužici museli pomáhat, aby přežili. Každý viděl v přírodě to, co odpovídalo jeho vlastním zkušenostem a povaze.
Podobný spor panoval v geologii mezi gradualismem a katastrofismem. Charles Lyell byl otcem gradualismu. Podle něj se všechno na zemi mění nepozorovaně, v nepředstavitelně dlouhých časových epochách. Pohoří pomalu zvětrávají, řeky naplavují usazeniny. Nové druhy jsou výsledkem nepatrných, plynulých změn nahromaděných za miliony let. Naopak Georges Cuvier zastával katastrofismus: druhy jsou neměnné, nevyvíjejí se. Při velkých katastrofách vyhynou a Bůh stvoří nové stvoření. Proto máme prvohory, druhohory, třetihory – obývané zcela odlišným společenstvím tvorů. Cuvier byl zprvu autoritou a Lyell akademickým outsiderem. Později zvítězil Lyell a Cuviera jsme zavrhli. Kdo měl tedy pravdu? Měli ji oba. Jenže až teorie přerušovaných rovnováh Nilese Eldredgea a Stephena Goulda z roku 1972 smířila Cuviera s Lyellem. Dnes víme, že každý druh se vyvíjí z jiného druhu souvislou posloupností změn. Avšak tyto změny se odehrají rychle, zpravidla při nějaké katastrofě, v průběhu jen desítek tisíc let. Po miliony let se potom druh už nemění.
Ve fyzice dvě stě let zápasily dva protichůdné názory na povahu světla. Je světlo tvořeno částicemi nebo vlnami? Newton se domníval, že světlo tvoří letící částice různých velikostí. O sto let později se však zdálo, že světlo je spíše vlnění. Obě strany uměly podpořit svůj názor pokusy. Kdo měl pravdu? Tento spor se uzavřel až ve 20. století vlnově-částicovým dualismem. Světlo má vlnové i částicové vlastnosti. Ale proč se v různých stoletích soustředili na různé aspekty světla? V sedmnáctém století se lidem zdálo, že to nemůže být nic jiného než kuličky letící prostorem; čili atomy, z nichž se vše skládá. Takový byl duch času. Chodili „kulatě“ i oblečeni. Na krku měli okruží a šaty se skládaly ze samých sférických ploch. Oblečeni do kulata se zdržovali pod klenbami a kupolemi. Osmnácté století mělo jinou základní intuici: tušilo neviditelné moře jakési jemné substance, éter, životní sílu. Jejím rytmickým vlněním vzniká všechno ostatní. Této intuice byla plná mentální atmosféra, lidé se v ní duševně koupali. Novoklasickou architekturu i rokokové oděvy to vtáhlo do rytmu; šaty dostaly rytmické prýmky a stavby sloupořadí. Nejen světlo, ale všechno se podobalo napřed biliardovým koulím a pak vlnám na hladině.
Exaktní věda podléhá módním vlnám. Přestože je racionální a faktická, je vždy podbarvena duchem času. Descartovu vědu inspiroval anděl v černém, který se mu zjevil v noci z 10. na 11. listopadu 1619. Byl to anděl Saturna – Orifiel, který byl právě duchem času na konci 16. a začátku 17. století. Baconovým andělem byl Gabriel – ten, který se zjevil Marii, oznamoval příchod dětí na svět a v baroku způsobil zženštění módy. O něco později se Alexander von Humboldt stal hlavní postavou romantické vědy, kterou inspiroval Anael. Einsteinovým géniem byl Michael.
Proměny duchovní atmosféry, které se až do konce středověku připisovali vlivu archandělů, opět upoutaly pozornost odborníků ve 20. století. Novým způsobem objevili starou moudrost a oděli ji moderními termíny: paradigma (Kuhn), epistéma (Foucault), soustava pravdy (Sorokin), dominanta kolektivního nevědomí (Jung). Všechny znamenají přibližně to, co se kdysi označovalo jako duch času. Je to podvědomí doby. Patří tam intuice, hodnoty a představy o povaze světa, které jsou tak základní a samozřejmé, že si je ani neuvědomujeme a nediskutuje se o nich.
Skvěle tomu porozuměl irský básník William B. Yeats: duchovní bytosti jsou nálady. Jsou mezi námi přítomné jako nálady – to nejjemnější, nejkřehčí, co vchází do našich myslí jako lehký vzdych, ale pak všechno mění, i hranice říší jako by to bylo jen naváté listí: „Netělesné duše jsou prý tím, co lidé nazývají náladami, a způsobují všechny velké změny ve světě; poněvadž právě tak jako je kouzelník nebo umělec může vyvolat, kdy chce, tak prý mohou vyvolat z mysli kouzelníka či umělce, nebo pokud by to byli démoni, z mysli šílence či hlupáka, jakou podobu chtějí, a jejím hlasem a jejími gesty se mohou šířit po světě. Takovým způsobem byly vykonány všechny velké události; nálada, božstvo nebo démon, vešli nejdřív jako lehký vzdych do lidských myslí a poté měnili jejich myšlenky a činy, až vlasy, které byly plavé, zčernaly, a vlasy, které byly černé, zežloutly, a říše posouvaly svoje hranice, jako by to bylo jen naváté listí.“
Neurofyziolog Roger Sperry získal Nobelovu cenu za objev specializace mozkových polokoulí. Pravá a levá polovina mozku jsou stručně řečeno emocionální a racionální, obrazivou a verbální, nevědomou a vědomou polovinou. Podle toho máme také dva typy lidí: jedni mají sklon spoléhat se na pocity, druzí na rozum. Jedni mohou být lepší ve čtení map, druzí ve výřečnosti. Sperryho nejdůležitějším poznatkem bylo však toto: nejtvořivější a nejúspěšnější lidé jsou ti, kteří mají obě hemisféry v rovnováze a dokážou pružně využívat jednu i druhou podle potřeby. Kdo se spoléhá jen na jednu z nich, selhává v situacích, v nichž jsou zapotřebí opačné schopnosti.
Avšak nejen jednotlivci, ale i celé kulturní epochy budují na převaze jedné z polokoulí mozku. Máme období aritmetizující i geometrizující, období racionalismu i sensualismu, idealismu i materialismu. Střídají se v pětisetletém rytmu a zhruba se překrývají s dvěma velkými soustavami pravdy u Sorokina: ideační a smyslovou. Pitirim Sorokin jako sociolog na skupinové úrovni učinil tentýž objev jako Sperry. Zjistil, že nejtvořivější období rozkvětu nastávají v okamžiku, kdy jedna soustava pravdy přechází v druhou a ocitají se ve vzácné rovnováze.
Tím opět objevili jen prastarou moudrost. Neboť indičtí jogíni už dávno učili: uveď do rovnováhy jemné proudy na pravé a levé straně těla, idu a pingalu, slunce a měsíc – tak získáš osvícení. Alchymisté učili: kdo sjednotí protiklady, zažije mystickou svatbu krále a královny, slunce a luny, mužské a ženské poloviny těla – ten získá kámen mudrců. A největší z křesťanských andělů, anděl pravdy a světla Michael drží v jedné ruce váhy a v druhé kopí, kterým sráží draka. K čemu nás vyzývá? Přemožte v sobě pokušení, udržujte rovnováhu a najděte svůj střed – tak najdete pravdu a pravda vás osvobodí!
V třetí a zároveň poslední části povím víc o tom, jak opuštěním středu vzniká osud a proč se dějiny opakují v cyklech, které se dají předpovědět.
Vitalita 1/2017