Co je pravda? Proč bdíce sníme a jak se probudit do skutečnosti
Emil Páleš
Psychologie a neurověda 21. století odhalují tajemství, která byla kdysi výlučným vlastnictvím zasvěcenců a kouzelníků. Jedním z takových tajemství je lucidní snění. Je to schopnost bdít ve snu, která byla dávno známa tajným školám. Tvořila první stupeň zasvěcení. Akademický svět ji však objevil až v 80. letech zásluhou Stephena LaBergea z univerzity ve Stanfordu. LaBergeovi oneironauti (snoplavci) komunikovali ze snu pomocí očních pohybů, přičemž přístroj sledoval mozkové vlny a ukazoval, že opravdu sní. Důkazy přesvědčily odborníky, kteří do té doby popírali bdělé snění jako ničím nepodložený okultní mýtus, že jde o skutečnou schopnost.
Člověk však dokáže nejen bdít ve snu, ale i za bdění snít. V mém vlastním výzkumu angelologie (nauka o andělech) jsem si kladl otázku: Proč lidé na celém světě po tisíciletí tvrdili, že viděli či slyšeli anděly a různá božstva? Zhruba až do časů Homéra převládala jiná forma vědomí, při níž snová realita prosvítala do bdělého stavu. Lidé snili za dne. Odyseus skutečně viděl Athénu, Mojžíš slyšel Boží hlas. Nejen jako vnitřní hlas a obraz, ale jako smyslově reálnou inteligentní halucinaci v prostoru mimo sebe. V současnosti je něco takového zřídkavé a nazývá se to hypnagogický stav. Nové intelektuální vědomí překrylo starou formu vědomí. Ta však přetrvává v nás jako archeologická vrstva duše, která žije pod prahem toho, co si uvědomujeme.
V posledních desetiletích pozornost psychologů upoutala technika zvaná priming (před-formovaní, podmalování). Začala se zkoumat v souvislosti s jazykem, ale brzy se ukázalo, že účinkuje na všechno včetně lidského úsudku. Řekněme, že vidíte těžko čitelné slovo: s.st… Přečtete ho jako sestra, pokud tomu slovu předcházelo slovo doktor. Ale pokud předtím padlo slovo informační, tak se vám jako první v mysli vynoří slovo systém. Problém je v tom, že vy to slovo skutečně uvidíte. Nebudete si vědomi alternativ, nerozhodnete se mezi nimi svobodně. Podvědomí to vyřeší za vás a předloží vám rovnou hotový výsledek.
V oblasti zrakového vnímání je to velmi názorné. Namalujte si dvě identické, stejně vysoké postavy nebo dva čtverce stejné barvy. Jestliže do pozadí jedné z postav vložíte perspektivu, bude se jevit mnohem větší. Pokud vedle jednoho ze čtverců nakreslíte něco, co na něj jakoby vrhá stín, čtverec změní barvu. Skutečně budete vidět vysokou postavu a čtverec jiné barvy. Neubráníte se tomu dojmu ani vůlí. Zdá se vám například Měsíc větší, když vychází na obzoru? O mnoho? Vidíte ho na vlastní oči zcela reálně? Dokážete ho vidět jinak? Zamysleli jste se nad tím někdy?
Priming znamená, že vystavení jednomu podnětu či vzorci vnímání ovlivňuje odpověď na jiný podnět, který přijde po něm. První podnět nejdříve aktivuje v podvědomí celou síť asociací s ním spojenou – a v jejím světle si už vyložíme či dotvoříme všechno, co přijde potom. Přečtěte si charakteristiky následujících dvou osob, Adama a Zoltána.
Adam je inteligentní, pracovitý, impulzivní, kritický, tvrdohlavý, závistivý. Zoltán je závistivý, tvrdohlavý, kritický, impulzivní, pracovitý, inteligentní. Co si o nich myslíte? Nemáte z Adama lepší dojem? Říká se tomu „haló efekt“: ve světle prvního dojmu si vykládáme všechno následující. Podvědomá mysl totiž okamžitě aktivuje určité prototypy a sestavuje souvislý, příčinně propojený příběh. Je s tím hotova v milisekundách a předloží nám výsledek dřív, než bychom mohli o čemkoliv vědomě uvažovat. Je pochopitelné, že inteligentní a pracovitý Adam se musí rozčilovat a kritizovat lajdáky a hlupáky ve své firmě. Ale závistivý a tvrdohlavý Zoltán, pokud je navíc inteligentní a vytrvalý – tím hůř.
Vědci pronikli ke skrytým zákonitostem podvědomé mysli a naučili se ji ovládat. Dnes se toho využívá v reklamě, marketingu a mediální komunikaci. Je třeba něco předeslat, něco vynechat, něco s něčím spojit – a máme kýžený výsledek. Pod vlivem primingu zákazníci koupili dvojnásobek zboží. Realitní makléři výrazně měnili svoje odhady cen nemovitostí, přestože to kategoricky popírali. Soudci nevědomky udělovali vyšší či nižší tresty. Chcete, aby se preference voličů na podporu školství zvýšily o jistý počet procent? Stačí umístit volební urny do budovy školy. Při jednom pokusu ukazovali lidem fotografie neznámých mužů s otázkou, o kom si myslí, že by byl schopný politik. Na výsledku měli výrazný podíl dominantní rysy tváře, například hranatá brada. Ale ukázalo se, že velká část obyvatelstva takto volí i skutečné politiky: jejich volba souvisí se vším možným, jen ne s kvalitou volebního programu daného politika. Naše volby do velké míry nemají smysl.
Důkazy jsou jednoznačné: lidský úsudek se dá ovlivňovat v mnohem větší míře, než jsme tušili. Odborníci to zdrženlivě označili za znepokojivé zjištění. A ještě horší je, že lidé tomu nechtějí věřit. Domnívají se, že jsou sami původci svých rozhodnutí. Znalec si však může naplánovat jejich budoucí myšlenky. Tak v jednom experimentu lidé na vlastní oči sledovali srážku dvou automobilů. Pak dostali za úkol odhadnout, jakou rychlostí se auta pohybovala v okamžiku srážky. Odhady se velmi lišily: polovině účastníků se zdálo, že šlo o dvakrát vyšší rychlost, než druhé polovině. Komu se co bude jevit, to už experimentátoři rozhodli předem. Zúčastnění si ani neuvědomili, kdy je ovlivnili, a to už jen formulací otázky.
Při jiném pokusu byl na jedné univerzitě sledován koutek, kde si lidé mohli udělat kávu nebo čaj a vložit za to dobrovolný příspěvek do pokladničky. Na stěně visely plakáty: někdy tam byla příroda, květinová louka, jindy tvář, upřený pohled očí. Když tam byly oči, z pokladničky se vybral trojnásobek – jen proto, že se někdo díval! V dalším pokusu se lidé domnívali, že dělají jazykový test. Jedna skupina v něm měla víc slov souvisejících se stářím: šediny, důchod či Florida (kam rádi jezdí američtí důchodci). Nic si neuvědomili, ale po opuštění místnosti se na chodbě pohybovali pomaleji než ostatní. Jejich podvědomí okamžitě spojilo souvislosti a aktivovalo všechny stařecké asociace. Další pokus ukázal, že podprahově prezentovaná idea peněz dělá z lidí sobce. Stačí, když se v matematické úloze objeví slovo dolar, v koutě je pohozena krabice od hry Monopoly, na počítači u sekretářky se (jakoby náhodou) objeví spořič obrazovky s fotografií Wall Street. A už se lidé nechtějí družit s bližními: dávají si dál od sebe židle, ztrácejí ochotu zdvihnout druhému spadlé pero…
K velkým tajemstvím jevištních kouzelníků patří především to, že mistrovsky ovládají naši pozornost. Odpoutají či upoutají naši pozornost k čemu chtějí, takže si pak nevšimneme ani slona před nosem. Nebo vidíme něco, co tam není. Jeden takový pokus s pozorností se stal velmi známým. Účastníci při něm sledovali záznam z basketbalového zápasu. Každý nezaujatý divák viděl, že v průběhu zápasu mezi hráče vešla velká černá gorila, zastavila se uprostřed, bouchala se sebevědomě do prsou a pomalu přešla na druhý konec hřiště. Avšak diváci, kteří dostali za úkol spočítat přihrávky mezi hráči v bílých dresech, si gorily nevšimli.
Věda tu poodhalila cosi, co patřilo ke znalostem čarodějů a co jsme znali jen z pohádek. Čaroděj vás může zaklít. Může z vaší mysli vyvolat řekněme vzpomínku na událost, která se nikdy nestala. A vy věříte, že jste ji zažili. Lidé totiž nechápou, jak vzpomínky vznikají. Pamatujete se například, jak jste byli na plovárně? Vidíte se v bazénu, jak plavete? Myslíte si, že je to vzpomínka na to, co jste viděli? Není. Nikdy jste nestáli na okraji bazénu a nedívali jste se na sebe, jak plavete! Co nazýváte vzpomínkou, není záznam podobný filmu – je to zpětná rekonstrukce obrazu s pomocí znalostí o daném dni.
Následující experiment ukazuje, jak vážné důsledky to může mít. Na ulici se odehrál trestný čin. Policie požádala několik kolemjdoucích, aby svědčili u soudu. Ti dosvědčili, že obžalovaný se dopustil trestného činu. Viděli ho na vlastní oči. Byl odsouzen. Pak zpoza závěsů vyšli badatelé v bílých pláštích a oznámili, že to byla naplánovaná událost a fiktivní soud. Promítli videozáznam, co se doopravdy stalo. Odsouzený se ničeho nedopustil! Mezi náhodnými kolemjdoucími a budoucími svědky měli totiž komplice, kteří pomohli myslím svědků zkonstruovat vzpomínku na něco, co se nikdy nestalo.
Ze všech faktorů primingu je nejúčinnějším podmalování či podbarvení emocemi. To dokáže člověka doslova zaklít, způsobit závislost, spoutat ho neviditelnými psychickými pouty pevnějšími než železné řetězy. Švýcarský psychiatr Luc Ciompi vyvinul při své práci pojem afektivní logika. Zkoumal nejprve psychicky choré a časem si uvědomil, že to, co objevil, platí pro všechny. Dlouho se totiž tvrdilo, že lidské rozhodování a úsudek jsou vedeny jen rozumem a logikou, přičemž emoce v tom nehrají roli nebo rozhodování jen narušují. Díky vynikajícím badatelům jako jsou Ciompi a další dnes víme, že myšlení a emoce jsou spleteny daleko intimnějším způsobem, než se donedávna předpokládalo. Emoce jsou kognitivní operátor. Každé poznání obsahuje emocionální rozměr, protože vzniká spolupůsobením citů.
City hrají klíčovou roli i při zrodu všech vědeckých objevů – už v okamžiku, kdy se vynořuje inspirace a ještě předtím, než začne rozumové uvažování. City rozhodují už o tom, čeho si všimneme a co unikne naší pozornosti. O tom, co si zapamatujeme a co zapomeneme. Ještě než začneme o čemkoliv přemýšlet, city už přebraly všechen materiál a předložily nám jen jeho malou část. Podílejí se na sestavování našeho obrazu světa spolu s rozumem. Ten se soustřeďuje na fakta a detaily. Jenže cit je tím, co je spojuje, svazuje do celku, do nějaké podoby. Na všechno se lze dívat z různých úhlů, a to, jak se na věci díváte, určuje vaše cítění. Počáteční afekty později zapadnou do podvědomí a zůstanou nám zajeté koleje myšlenkových zvyků, které se zdají být jediné možné. Existují proto různé logiky: logika lásky, logika strachu, logika optimistu či pesimistu. Logik je tolik, kolik základních emocí. Všichni si zakládáme světonázor na faktech a rozumu, ale nemůžeme se dohodnout, protože naše poznání koření v jiných inspiracích.
Pouštní otcové z pozdní antiky, jako svatý Antonín Poustevník či Evagrius z Pontu, byli mniši-badatelé, objevitelé vnitřních světů. Popsali sedm arcidémonů, kteří inspirují sedm kardinálních hříchů. Je to sedm zlých myšlenek, od nichž se odvíjejí všechny ostatní zlé myšlenky. Do velké míry se kryjí se současnou klasifikací poruch osobnosti. Lucifer ztělesňuje narcismus, Satan asociální osobnostní poruchu. Popsali i sedm archandělů, což téměř přesně odpovídá sedmi druhům inteligence, jak je prozkoumal harvardský psycholog Howard Gardner. Inteligence verbální, prostorová, abstraktně-logická, emocionální, kinestetická, introspektivní a pozorovací se obsahově shodují s archanděly Rafaelem, Zacharielem, Michaelem, Anaelem, Samaelem, Orifielem, Gabrielem nebo s božstvy Merkurem, Jupiterem, Sluncem, Venuší, Martem, Saturnem, Lunou. Psychologové by museli znát démonologii, angelologii a astrologii, aby je to uhodilo do očí.
Jsou to tyto bytosti, archonti gnostiků, které námi pohybují jako loutkami na neviditelných nitkách. Benjamin Libet z kalifornské univerzity pozoroval v přímém přenosu mozek během rozhodování. Zjistil, že přípravný potenciál k rozhodnutí lze naměřit v hlubších vrstvách mozku už o 300 milisekund dřív, než se v mozkové kůře začneme vědomě rozhodovat. Pocit, že se rozhodujeme, je iluze. Ve skutečnosti myšlením už jen dodatečně zdůvodňujeme, o čem rozhodly jiné síly bez nás. Mnozí badatelé to vzali za definitivní důkaz, že nemáme žádnou svobodnou vůli.
Toto je půlnoc našeho článku. Věda nás vede k poznání, že nejsme svéprávní. Aspoň se to tak jeví. Téměř pokaždé je to pravda, avšak ne vždycky. Uvědomit si, jak je náš současný pocit svobody falešný, je prvním krokem ke skutečné svobodě. Libet sám naštěstí pochopil, o co jde. Skrytá mysl nám neustále nabízí řešení, která se už hotová vynořují na hladinu vědomí. Většinou je nekriticky vykonáme. Většinou je to i v pořádku. Umožňuje to rutinní činnosti. Není třeba myslet na každý sval při řízení auta či hraní na klavír. Jsou to zvyky, automatismy. Avšak vědomá mysl – přestože je pomalejší – může návrhy podvědomí dodatečně přehodnotit a zamítnout, pokud chce. Libet říká: vetovat. Jenže většinou nechce, protože máme sklony k myšlenkové lenosti a pasivně následujeme vnitřní impulsy.
Mohl by někdo použít priming, aby nás přesvědčil, že 2 × 2 = 5? Nemohl, protože matematické pravdy jsou jednoznačné. Jsou v plném světle našeho vědomí. Kouzla fungují jen v pološeru nejistých dojmů a víceznačných pojmů. Tam se odehrává společenské zlo, tam vládnou moderní černí mágové. Čáry fungují tím lépe, čím méně si je uvědomujeme. Pokud vám na nepostřehnutelný zlomek sekundy promítnu plechovku Coca-coly, koupíte si ji spíš, než kdyby vás přesvědčoval reklamní agent. Pokud člověku při dobrém jídle pustí určitou hudbu, potečou mu už při poslechu té hudby sliny jako Pavlovovu psovi. Ale jakmile si uvědomí, že ho manipulují, kouzlo zmizí! To je rozdíl mezi člověkem a zvířetem. Člověk si může uvědomit sám sebe. Zóna sebeuvědomění je jen malým ostrovem uprostřed moře nevědomí. Je to však ostrov svobody, z něhož můžeme začít poznávat a přetvářet sami sebe.
Vědomá a nevědomá mysl se ve staré řeči nazývaly sférou Slunce a sférou Měsíce. Sebeuvědomění, svoboda a zodpovědnost jsou darem slunečních mocností – Michaela či Apollóna – člověku. Na stěnách Apollónova chrámu v Delfách stála vytesána ta nejdůležitější rada ze všech: Poznej sám sebe! Poznej skrytý původ svých vlastních pohnutek! Apollón vskutku očišťuje, vysvobozuje. Věda dnes dává nový význam prastaré moudrosti: nový význam dostává indické učení o máji, že svět je jen sen. Rozjasňuje se nám, jak se vlastně Buddha probudil, a proč osud pramení z falešného ztotožňování se (avidya), při němž člověk přijímá podvědomé pohnutky za svoje vlastní.
Nacházíme se v duchovní válce. Všude zuří boj o lidskou pozornost, o lidské vědomí. Náklady na upoutání či odpoutání lidské pozornosti se počítají v bilionech a převyšují světový rozpočet na zbrojení. Existuje jen jediná cesta ke svobodě: začněme si klást vlastní cíle z vlastní iniciativy! Namísto pasivního reagování na podněty zvenčí (to jest i z podvědomí), jinak zůstaneme navždy ovládanými loutkami. Když lidé dostali posthypnotickou sugesci vykonat něco nemorálního, zabránilo jim v tom jen jejich přesvědčení, charakter. Kdo není o něčem přesvědčený, nemá žádné pevné hodnoty, je hračkou a neví o tom, protože chytré ego mu vždy všechno zdůvodní. Přikázání jako Mojžišovo desatero tu nejsou jen pro ochranu společnosti, ale i pro nás samotné. Slouží nám jako zrcadlo sebepoznání, zábradlí nad propastí. Hodnotová indiferentnost je proto hlavním heslem démona současnosti. Tak totiž nezjistíme, že nekonáme my, ale někdo jiný v nás.
V druhé části článku* si povíme, jak tytéž skryté impulsy utvářejí celé kulturní epochy v rytmickém střídání duchů času, proč se dějiny cyklicky opakují a jak se dají předpovídat. A nakonec, proč čistá pravda svítá pouze celistvě, harmonicky rozvinuté osobnosti.
Vyšlo v časopise Vitalita 12/2016.
*Části jsou celkem tři. Ty dvě zbývající taky přeložím a dám sem (pozn. překl.).