Angelologie – nauka o andělech
Emil Páleš
Po tisíciletí bylo lidstvo přesvědčeno, že vše na tomto světe má svoji nadřazenou duchovní moc: minerály, rostliny, zvířata, člověk, skupiny lidí, řeky, hory a nebeská tělesa; dokonce i časová období mají svého ochranného ducha. Působení andělů bylo přirovnáváno k tvořivému slovu, zpěvu nebo neslyšitelné hudbě sfér, jejímž zněním se utvářejí všechny viditelné formy na Zemi. Život a svět nevznikly v chaosu velkého třesku, ani náhodnou genetickou mutací, ale jako myšlenka, záměr inteligentních a ušlechtilých bytostí.
Slavný středověký angelolog Dionýsios Areopagita seřadil anděly do devíti chórů: serafové – láskou planoucí duchové, kteří dnem i nocí velebí Boha, tvoří první a nejvyšší chór; cherubové jsou ztělesněním kosmické moudrosti; trůny, neboli duchové vůle, vládnou minerálům; panstva rostlinám; síly zvířatům; mocnosti bojují proti démonům; knížectva působí jako duchové času; archandělé jsou strážní duchové národů a andělé ochranní duchové lidí.
Věřilo se, že každý člověk má strážného ducha, který je s ním od narození, nebo ho dokonce provází po všechny jeho životy. Tato duchovní inteligence zná moudrost, která se skrývá v spletitých osudech a cestách našeho života, kterou my sami nedokážeme dopředu vidět, ale pociťujeme ji jako prozřetelnost. Každý z nás přišel na svět s nějakým životním posláním a úkolem strážného anděla je vést nás tak, abychom na skutečný smysl našeho života nezapomněli.
Anděl má moc podněcovat naši představivost, vnukat nám obrazy, a tak se nám zjevovat prostřednictvím svědomí, předtuch nebo ve snech. Kdo z nás však v této extrovertně zaměřené době připisuje hlasu svého nitra nějakou důležitost a je ochoten brát jej vážně?
Ve starověku se podle toho, co bohové zjevili ústy kněží a kněžek, utvářely zákony a králové podle toho vedli své říše. Vědělo se, že každý národ nebo městský stát, i celé kulturní epochy mají svého inspirujícího ducha, který je vede. Takovým inspirujícím duchem však byla bytost, která stála o jeden stupeň hierarchicky výše než strážní duchové lidí – archanděl.
Podle starého babylonského kalendáře existuje sedm archandělů, kteří se pravidelně střídají jako duchové času. Každý z nich vládne určitý počet let a pak uvolní místo dalšímu. Tehdy lidé ještě intuitivně vnímali střídání těchto bytostí. Cítili, jak se změnila duchovní atmosféra Země; postřehli přítomnost nové duchovní bytosti a začali počítat první rok nové éry. Všimli si, že duchové času se střídají pravidelně, v kruhu po sedmi, a založili na této moudrosti svůj kalendář.
Dnes se na katedrách dějepisu učíme, že dějiny nejsou výsledkem ničeho jiného, než osobních úmyslů lidí nebo náhody. Ale je to skutečně tak? Po roce 600 př. Kr. vystoupili v celém starém světě velcí mudrcové, filosofové a náboženští zakladatelé. Bez toho, že by navzájem o sobě věděli, přinesli do svých zemí totéž poselství. Jak je to možné? Toto poselství, jak vesměs tvrdili, bylo inspirací duchovní bytosti Slunce. Podle babylonského kalendáře se v roce 600 př. Kr. skutečně ujal žezla vládnoucího ducha času archanděl Slunce – Michael, aby vystřídal do té doby panujícího Gabriela, archanděla Měsíce. Po něm, okolo roku 250 př. Kr. se stal duchem času Orifiel, ponurý, vážný duch přísnosti a pořádku, a v celém starém světě se utvořila centralistická impéria založená na přísném zákonodárství a poslušnosti. Orifiel byl po roce 100 opět vystřídán Anaelem, inspirátorem krásných umění, a v celém starém světě, od Říma, přes Indii až po Čínu, se lidé nadchli pro krásu barev, hudbu, tanec a poezii.
Jak mohli staří Babyloňané předem vědět o příchodu takových mohutných kulturních vln, které měly přijít teprve staletí a tisíciletí po zániku jejich vlastní kultury? Andělé – ať už si je představujeme jako okřídlené bytosti s ptačími perutěmi nebo jinak – jsou reálné mocnosti, které působí a mají opravdové účinky. V termínech moderní psychologie bychom řekli, že působí v kolektivním nevědomí lidstva, a odtud podmiňují střídání celých kulturních vzorců nebo hodnotových systémů.
Naše vlastní nitro je branou, jíž se každý z nás může znovu spojit s nebeským světem, jeho poklady a moudrostí. Vyžaduje to však od nás splnit podmínky, kterým dostojíme jen tehdy budeme-li mít velkou duševní čistotu a mravní odvahu.
(Vitalita 3/2002)
