Talisman
Cosi v tobě
Cosi v tobě
mě oslovuje
a já nevím
co to je
skryto za slovy
skryto za gesty
skryto za symboly
jako tušení tajného vchodu
k hlubinám archetypů
nepředstavitelné
neuchopitelné
nevyslovitelné
cosi v tobě…
cosi ve mně
jako dar řeči
v ústech bez jazyka
jako láskyplné slovo
vyřčené v opuštěném domě
jako obraz dávno zmizelé krajiny
zahlédnutý kdysi ve snu
jako dojem známé vůně
z neznámého zdroje
jako vzpomínka ztracená dřív
než je postřehnuta
jako křehký okamžik
nenávratně mizející před očima
jsou věci
které nám nikdy nedojdou
a kvůli kterým se stále budeme vracet
* * *
Setkání k neunesení
když v každém oku anděl
a dotek jeho křídel bolí
* * *
Závoje slov
a za nimi další
a další…
než se dostaneme k tělu
k nahotě mlčení
nahotě vyjevení
musíme odvalit ze svých hrobů
balvany zvyků
utišit ptáky zmatku
přijmout světlo
tvořit z ničeho
* * *
Krása – to jsi ty
jak tajemné jezero
vstupuju do něj
omámen vlastním snem
a přece zůstává
hladina netknutá
zakleté království
Možná...
Možná, že oba hrajeme divnou hru
Možná, že naše kroky vedou v kruhu
Možná, že strádáme společnými rituály zvyků
Možná, že mezi námi nejsou skleněné stěny
Možná, že samota je jenom iluze slepoty
Možná, že v setkáních pohledů
lze objevit tanec společného
vesmíru
Spolu a sami
Jdeme kousek cesty spolu
touhle rozeklanou krajinou
plnou banalit
a ryzích žilek v nich
plnou klamů
a úkrytů opravdovosti
plnou rozverného smíchu
a ticha samoty
plnou ostrosti a zraňování
plnou smutku a touhy
a nečekané něhy
slova hledají srdce
a duše hledá slova
v tvé tváři mihlo se
vanutí nepostižitelného
v úsměvu paprsek
z hlubin zazářivšího slunce
mým hlasem zavanul letmý dotek
nějakého taje
a zašuměl suchou travou
okamžik ztracený v nenávratnu
osamocené stromy na obzoru
připomínají tuhle situaci:
nemůžu žít tvůj příběh
nemůžeš žít můj příběh
Setkání
Kroužení slov
let nad jícnem sopky
předstírání nedotknutelnosti
zrcadlová mluva
zas jedna příležitost v tahu
vzdalující se kroky
padající mlha
stín
Otázky
Ptal jsem se noci
co vlastně miluju
tebe? sebe? sen?
propasti ticha mi vracely otázku
a ranní zvuky se jí smály
ptal jsem se po čem vlastně toužím
po ohni vášně?
po doteku obnažené duše?
po poznání sebe v tobě?
tebe v sobě?
obrazy v duši mlčely
mistr za nimi se smál absurdnímu kóanu
zůstal jsem sám se svými otázkami
jako tarotový blázen
se svým rancem
na pospas nevyzpytatelnu
na pospas neznámému v sobě
Je ta, s níž se v tobě setkávám
tvoje opravdová bytost?
Je to, co umím dát
moje opravdová bytost?
Možná jen dvě děti si hrají
s míčem slov, nečitelných významů, náhod…
* * *
K bohům se přistupuje
se zahalenou tváří
k tobě s nasazenou maskou
do vlastních slují
jedině nahý
jen nahý
k chladnému vlhkému doteku srdce a kamene
doteku rození a konce…
možná, že nahota je jen další maska
* * *
Dotkni se mě, abych cítil!
Mlč nevyslovitelné, abych tušil!
Zatanči poselství tohoto okamžiku,
abych uviděl, co je skryté!
Osud a duše
Je to jako chůze po sněhové pláni
bez poskvrny
a bez konce
pouze za tebou zůstávají stopy
a před tebou a kolem tebe
bílé, neznámé, nejisté nekonečno
je jen na tobě
kterým směrem půjdeš dál
protože neexistuje žádné rozlišení směrů
na správné a špatné
a ty víš
že tě nemůže potkat nic
co by nemělo původ
ve tvé vlastní duši
nic co by před tím nevystoupilo
z tebe samé
aby tě navštívilo
jako osudové setkání
jako překážka
jako pomoc
jako dotek lásky
Divnej sen
Byla jsi knihou
a já v ní čet
a něco jako by mi
stále unikalo
slova z papíru
odnášel vítr
marně jsem hledal
tvoji tvář
* * *
Jako bych vyslovil
mantru tvých očí…
ztichnul i vítr
Aurický tanec
Tančíš
aniž o tom víš
snu o bílých ptácích
naslouchám v tvých pohybech
tápavě
a v šumotu jejich křídel
zpěvům dávných
i ještě nezrozených
okamžiků
Kouzelná Kirké
Krásná jak Kirké
stojíš přede mnou
krotká i svébytná
v jediném pohledu
svého soukromého blankytu
kam vstupuju bos a tiše
jako na svatou půdu...
jak ti ukrást kouzlo moci
kterou jsi nade mnou prostřela
když v jeho omamném dechu
záhadou pohledu
bortíš hradby
magií úsměvu
rozrážíš brány
kde se ukrýt
před těmi taji
bodavé jemnosti?
neuchopitelná
v zázracích něhy
blízká i cizí
ve svých proměnách
kouzelná Kirké
Zbytečnosti
Ještě cítím na svém těle
tvoje doteky
tolik něžností
a udivující blízkosti
uprostřed pustiny města
ještě jsem nezapomněl na lesk
co ti vstoupil do očí
tolik zbytečností
a venku havrani
uždibují z kruhu času
* * *
Cosi zůstává nedokončeno
otevřeno vstříc nejistotám
zející jako obava
před skokem do neznáma
jako ústa otevřená k otázce
a mlčící v strnulosti
slova jsou utopena
v moři pocitů
Andělé
Letmé doteky
jimiž se otvíráme
prchavé mosty pohledů
po kterých přecházíme
když naši andělé se zdraví
neznámým jazykem
plným nejskrytější důvěrnosti
a úžasu
jazykem beze slov
když se poznávají
jako poutníci časem
v nestřežené chvíli
o níž za okamžik nevíme
zda nebyla jen snem
Někde na cestě
Někde na cestě
mezi tebou a mnou
jsem potkával
šepot propastí tvé duše
utajenou divokost tvé vášně
krev prosakující
z nezahojených jizev
tvého osamění
a tušil jsem
plachost slz
jež skrýváš
za kamennou maskou
co se pod dotekem drolí
někde jsem potkával rub tvojí bolesti
někde na cestě
mezi nepatrnostmi…
Podivnej dar
Můj podivnej dárek
tě pálil do dlaní
hořel a krvácel
směšnej cár upřímnosti
podivný zrcadlo
v kterým ses nemohla poznat
strach z bloudění temným labyrintem
podivný torzo
vytržený z duše
vyvřelý jako proudy lávy
„roztrhni ho
nebo si aspoň kousni“…
nic se nestalo
vzal jsem si zpátky
nahou zbytečnost
až vychladne
vyřežu ti z ní
talisman
Náhle tu byly...
Náhle tu byly okamžiky jasu
křehké nahoty bez těla
když roztržená opona se chvěla
v tichu tvého očekávání
nevyřčenost v očích
vzpomínky z jiných dob v nich
a někde v hlubinách
kam už nedopadá světlo
mihotání proměn
Dotek důvěrnosti
Ten dotek důvěrnosti
– měl jsem ho spálit
mrazivým slovem
zakrýt pevným krokem? –
ale vrost už příliš hluboko
jeho květy v posmrtných barvách
na hranici snu a skutečnosti
kde není co chápat
neboť vše se rodí pochopeno
jeho stvoly prorůstající zdmi samot
a listy skrývající
střepy řezavé marnosti
Kairos
Rozlámali jsme pečetě
a otvírali časy
– čas zázraků se nenaplnil
– čas odcizení zeje z chladu nepřijetí
– čas darování zhas na holý skále
nepovšimnut
Ne...
Nenavštívil jsem v tobě
žádnou propast
neobnažil místa
která by snesla můj žár
nevstoupil do stojatých vod
abych v nich uviděl pohled anděla
přikovaného ke dnu
prosícího o nevysvobození
– spatřil jsem ho v letmém gestu
někde v dálce se rozechvěl vzduch
když se vynořil
aby se nadechl tajů noci
* * *
Za vlastní touhy lapeni
za křídla snů přibíjeni
ve svých stínech propojeni…
jen jednou vstoupit
do údolí tvého ticha
zapálit ohně
hřát
* * *
Hledal jsem tě
s pohledem obráceným vzhůru
tak daleko
a našel tě tady
tak blízko
jen tvoje oči prozrazují
že jsi dál
než mohu dohlédnout
Jako nedosněnej sen
Do mojí trhliny
vůně tvé duše padla
jako hvězdy nořící se za obzor
jako nedosněnej sen
do mého života
barvy tvé aury se vsákly
jako déšť do prasklin cesty
jako nedosněnej sen
Symboly
Symboly dávných životů
vetknuté do tvého srdce
jejich nenápadná zjevování
v mezičase zámlk
symboly ztracených cest
a dojmů
chvíle pomíjivosti
kterých jsme se neodvážili dotknout
pro jejich křehkost
a nezachytitelnost
chvíle otevřenosti
kdy jsem toužil
zanechat svůj otisk
někde na konci
tvého světa
* * *
Chtěl jsem tě přenést
přes propast
kterous neviděla
– jediný obraz zahlédnutého –
bylo to připomenutí dávného obřadu
byla to moje halucinace
nebo tvoje slepota?
Karma
Kdysi
a nevím kdy
– vzpomínky jako střepy
vryly nám do tváří
své znaky –
zranil jsem tě do duše
až vytryskly slzy
skanuly po mé kůži
někam do zapomnění
oheň byl roznícen
tvou dávnou bolest
ve mně do varu přived
a na dně mi zůstal
krystal soli
v pochybách svých bloudění
teď drtím v moždíři
sůl ze tvých slzí
jak pozorný alchymista
tajím dech
nad proměnami v křivulích…
možná že nakonec
přece získám
jedinou zlatou slzu
tu ti daruju
