Nihil-mantra

Nic nechtít

po ničem netoužit

na nic se netěšit

ničeho se nebát

před ničím neuhýbat

nemít žádné představy

žádná přání

žádné sny

žádné iluze

po ničem si nestýskat

ničeho nelitovat

v nic nedoufat

na ničem nelpět

nic nepotřebovat

nic neočekávat

* * *

Kolik je zrcadel

do nichž je třeba pohlédnout

abys poznal

že tohle ještě není

tvoje poslední tvář

kolik je pravých přirozeností

co se před očima proměňují

v pouhé role

ve hře s hloupým scénářem

kolika dveřmi je třeba projít

abys za těmi posledními

objevil čirou prázdnotu

plnou světla

kolik je odhalení

kolik pater

kolik marností

* * *

V bezděčných okamžicích

když bdíme jen naoko

cítím to

propadá se sem jiný svět

otevři oči

uvidíš jeho

prázdnou tvář

čekající na tvůj výraz

* * *

Je třeba dojít až tam

kde slovo i hlas

myšlenka i čin

představa i zkušenost

něha i krutost

samy zapálí oheň

v němž shoří

* * *

Chceš-li pochopit let

v tom druhém

zapomeň na sítě

Tarot

Ozval se třesk

někoho něco napadlo

tiše Kejklíř vystupuje ze snu

a míří přes náměstí

do domu Blázna

„Co s touhle hrou, Blázne?

Karty jsou rozdány

a všichni hrají poslepu

líc a rub – vše jedno

nač ještě hrát?“

„Inu, tak.“

* * *

Hledal jsem kořeny vášně…

nad krajinou bludných kruhů

úsměv prázdnoty

* * *

Všechno je jen van

i tvoje růže

a trny

o něž jsem se

do krve rozdrásal

pouhý van

nad cestou odnikud

nad kroky nikam

vítr si hraje

ve strunách našich ulpívání

svoji hru

* * *

Otevřel jsem pasti

v nichž polapené dojmy

umíraly v pocity

ztěžklé hořkostí

v tichu zhasla slova

někde blízko

vůně neznámých cest

* * *

Nelze zůstávat

a nelze odcházet

nic o tom nevíš

nad krajem krouží ptáci

ti mí už odlétli

tví mizí v dálce

hledíš za nimi

jejich křídla jsou plná očí

tvé touhy

* * *

Noc plná světel

zrající k milování

obrysy vzpomínek obcházejí kolem

uprostřed mlčení

čisté jak zrcadlo

s lehkostí obratu ruky

padají hranice

jako by nikdy nebyly

Na břehu

Na břehu mezi kameny

vítr ohýbá stébla

psal básně prstem na hladinu

gestem do větru

na břehu

kde otevřené dlaně

jsou zvukem řeky

kde slova jsou mlčením

a mlčení vyprávěním

oheň kreslí

metafory tvoření

do stínů soumraku

stéblem psal básně

do plamenů

* * *

Nehledej mě na místech

odkud jsem tě volal

nad jejich snem

teď klene se

hvězdnatý smích noci

jsou prázdná

jako rozbitý džbán

jen ozvěna proplétá se

matoucí

mezi skalami

* * *

Tam a zpátky po cestách

na rozcestích

vtisky toho

co nepomíjí

* * *

Pronikat do nitra smyslovosti

ne myšlením

ne cítěním

jemným dotekem dojmu

sáhnout si

na živou tkáň

* * *

Krok za krokem

mizí v užnebytí

okamžik nelze obejmout

do ticha hlas ptáka

pohled o který jsem

letmo zavadil…

vše co se děje

právě minulo

* * *

Cosi jsem ztratil

a nevim

co to bylo

cosi jsem našel

v sobě uzamčeno

slova jsem zapomněl

pro dotek ticha

Plamen okamžiku

Je lepší zanechat slova ohni

ať shoří v plameni této chvíle

je lepší mlčet

otevřít brány

a vnímat zjevení toho

co je TEĎ a TADY

naslouchat zvukům

jedinečné chvíle

zahlédnout gejzír světla

tryskající z ostří okamžiku

splynout s jasnou přítomností

přinášející hlas

pohled

dotek

paprsek...

je lepší zanechat slova ohni

a mlčet

Pouhý slova

Přiznej se sama k sobě prázdnoto

a přestaň předstírat plnost

když

slova rozumu lžou

slova citu pláčou

slova vůle znásilňujou

proč používat slova

přesýpat pouštní písek

už to stačilo

ztratit se v domě ticha

mluvit mlčením

Božská hra

Krok sem nebo tam

co na tom záleží

ve hře volnosti

vítr ve větvích

smích hvězd

tvé bloudění a nenacházení

se proměňuje v Šivův tanec

nicnechtění

smích vodopádu

vítr hladí tvář