Šidítka bytí

Je snad bytí

něčím jiným

než divokým smíchem

tančícího Boha

vrhaným do tváří těch

kdo se příliš ptají

je něčím jiným než rykem

před nožem uskakujícího prasete

na kosmické zabijačce?

* * *

Pták temnoty

vtrhl do našich úkrytů

jako vyvolávač hadů

srdce vykřiklo osamělostí…

šmouhy šedavých myšlenek ve větru

let ptáka nad obzorem neurčitosti

a v rozbředlých kalužích citu jeho stín

Stínohra

Hrajem si na vážnost

když život je jen stínohra

chceš si podržet

svou iluzi za ocas

saháš do prázdna

chceš cítit naplnění

a víš

že se naplňuješ

jen mihotavým stínem

halucinačním sebeklamem

* * *

Objevil᾿s za svými slovy propast?

A ve svém mlčení trhlinu beze dna?

Cos hledal v tomto světě

jenž se na své bytí táže

před našima očima

a našimi ústy?

* * *

Za zdí kůže

jazyk je mlčení

srdce ze skla

a ticho vzývá tvrdost kamene

ostrost oceli

chlad ledu

za zdí vlastní kůže

ostré šepoty ticha

mlčící kameny

ledová ocel

střepy skla

Soumrak

Příběhy bez začátku a bez konce

jsme zapomněli

a v kalném soumraku

ještě lapáme

po útržcích slov

poletujících mezi námi

odrážejících poslední paprsky

než se nadobro setmí

jako by jejich prázdnota

zazněla hlasem

odněkud zdávna

známého zvonu

* * *

Na ostrově neradosti

koušu do svýho stínu

Putuju zpátky

Putuju zpátky k zvětralým síním

zakletých vzpomínek

vyhaslých světel

vadnoucích něžností

putuju zpátky

k vyschlým jezerům

neutišený žízně

po cestách

zbytečně roznícených ohňů

k nimž nikdo nepřišel

putuju zpátky

zpátky k chaotickým zbytkům minulosti

* * *

Navštívil jsem kraj

hořící živelnosti

uprostřed svého těla

potkal stíny

připomínající

polorozpadlá města

v lesích dávnověku

dva konce touhy

svázané do uzlu

roztroušené zbytky snů

a na hranicích vzájemnosti

vyhaslé ohně

spálené možnosti

doutnají

* * *

Rozkroj se! Je jedno jak

chci vidět krev pravosti

Mluv! Je jedno co

chci slyšet mluvící ticho

v puklinách mezi slovy

* * *

Ze strachu před hloubkou

chtěl jsem si sáhnout

na její dno

a odtud se odrazit

teď už to nejde

nachystal jsem si na sebe

bahenní past

* * *

Mluvim

a cejtim v tom faleš

jak v ostrejch zvucích dopadá

na kameny ticha

mlčim

a zalykám se smetím

který hnije v koutech

mý zpustlý zahrady

Kdysi…

Kdysi tudy tekla řeka

a kolem ptáci, stromy

kdysi tu proudil chtivej život

a ty ses tu na břeh

k ohni posadila

kdysi tu zněl smích

jak rozčeřená voda

vyschlo koryto

odletěli ptáci

padly stromy

a ty?

už nevim

jestli᾿s tu kdy

vůbec byla

v mým smíchu ironie

zvuk sypanýho písku

* * *

Do temné noci teď jdu

ať chci nebo nechci

postranní ulicí

hlas člověka mě leká

odněkud zdálky

– hlas zvonu bez srdce –

za zvuky slov

plíží se rytmus smrti

a znechucení

z oslav marné radosti

* * *

Na prahu pustých chvil

propasti zejí

a v koutku svědomí

mrtvoly tlejí

* * *

Nietzsche řekl: „Jdeš k ženám?

Nezapomeň na bič!“

Já řikám: „Chceš jít k ženám?

Zapomeň na to!“