Svobodná mysl

Čas je dvojsměrný. Jednota v dvojnosti! Řetězec příčin a následků postrkuje člověka z minulosti přítomností do budoucnosti. A směrem z budoucnosti si pro něj do přítomnosti sahá smysl dění – to, co má být, co je Bohem uloženo jako vývoj k vyšším formám bytí…

Vtahování směrem k budoucnosti se podobá jízdě s GPS navigátorem. Vychýlíme-li se od plánované trasy, navigátor ihned přepočítá souřadnice a navrhne náhradní trasu tak, abychom se znovu dostali na původní cestu, od které jsme se odchýlili, aniž bychom se vraceli.
Kauzalitou jsme strkáni (z minulosti do přítomnosti), smyslem bytí jsme taženi (z přítomnosti do budoucnosti).

Naše „svobodné“ rozhodování není nikdy úplně svobodné. Člověk je, jakožto bytost na vývojové cestě od zvířete k andělu, ve svém rozhodování ovlivňován „zespoda“ i „shora“. Zespoda jsou to vlivy zvířecí: pudy, vášně, instinkty, zvyky, zkrátka sobecké motivy… Tedy to, čím jsme ovlivňováni z minulosti. K nim se dá zahrnout lidské sofistikované sobectví kalkulování, jaké osobní výhody a nevýhody nám určité jednání přinese apod.

Shora tím, co se má stát, co je na cestě připraveno (aniž bychom to dopředu znali), jako náš úkol pro svět a zároveň možnost duchovního růstu pro nás. To je ovlivňování z budoucnosti, jímž se projevují andělské hierarchie.

Mezi tím stojí na ostré hraně svoboda okamžiku lidského rozhodnutí. Stezka vnitřní svobody je velmi úzká. Je jako ostří dobře broušeného meče.

Do procesu rozhodování – byť by byl třeba kratší než vteřina – vstupuje množství podnětů, které většinou nedokážeme rozeznat ani pojmenovat. Ony podněty jsou z jedné strany tím, co v nás má nad námi moc (žádosti, vášně, inklinace atd.), z druhé strany tím, co má nad námi moc v běhu osudu, tím, co nás vede vstříc naplnění smyslu, co nám podává ruku z budoucnosti. (Pochopitelně, že důsledným promýšlením podstaty oné „podávané ruky“ nenajdeme na jejím konci nějaké blíže neurčené „cosi“, ale celkové souvislosti pronikající a objímající rozum, čili vědomí a tudíž bytost nebo bytosti.) Přesto to neznamená, že nemáme možnost rozhodovat se svobodně. Naše rozhodování je ale součástí mnohem komplexnějšího procesu uskutečňování smyslu bytí.

Příklad: mám možnost jít tam nebo onam a konat tam to či ono. Vyberu si z možností a tím vstupuji do „osudí“, které mě připravuje další možná rozhodnutí tváří v tvář událostem, jež mě díky mému prvně uskutečněnému rozhodnutí na určitém místě potkají. Tím, že se nějak zachovám, spoluvytvářím a spoluurčuji další prostor budoucnosti a další prostředí pro možnost rozhodování sebe i druhých…