„Dvě navzájem blízké touhy zdvíhají jako dvě neviditelná křídla lidskou duši nad ostatní přírodu:

 touha po nesmrtelnosti a touha po pravdě čili mravní dokonalosti. Jedno bez druhého nemá smysl.“

Vladimir S. Solovjov

„Ten, kdo nezná cíl, jen sotva cestu přečká. Půjde ze všech sil, však stále dokolečka.“

Christian Morgenstern

Má život smysl? Má samo bytí jako takové vůbec smysl? Podezřelé otázky. Leckomu připadají nesmyslné, ba hloupé. Od dnešních bohorovných synů postmoderny občas slýcháme: „Tímhle planým filosofováním jsem se zabýval jako adolescent, teď na to nemám kdy, ani mě to už nezajímá.“ Pro život nemají čas na zastavení a tázání se po jeho smyslu. Trochu to připomíná chování švába na vivisekčním stole, poté, co mu vivisektor odstraní hlavu. Než to organismus švába zaregistruje, což trvá notnou chvíli, běhá, jako by se nic nestalo. Kdyby podobné chování člověka nemělo pro jeho duši tak anestetické důsledky, bylo by pouze směšné.

Nebo je možno na odpověď po smyslu rezignovat jako existencialisté. Prostě jsme sem vrženi a žádné mudrování nás nezbaví nutnosti se s touto vržeností beze smyslu smířit. Že se pak těžko hledá orientace v hodnotách, etice a životě vůbec, je jasné. A z principiálních pojmů, jako je láska, pravda, krása, dobro, se stává bezcenné haraburdí. Jenže zdravý člověk smysl svého žití cítit potřebuje. Proto ho hledá v tom, co má po ruce a co mu připadá důležité: práce, rodina, zážitky… Ale to jsou jen jednotlivé účely. Dál – za osobní a časné – se nehledí. Smysl však vyvstává teprve tam, kde se otvírá výhled na mnohem obsáhlejší, nadosobní a z našeho hlediska nikdy ne zcela beze zbytku přehlédnutelnou síť souvislostí. (Tak se například dříve vykládaly dějiny, než jim moderní a postmoderní historici amputovali smysl – v tomto případě přesah k „prozřetelnosti“.)

Beze smyslu člověk chřadne, potácí se prázdnotou, bezútěšnou pustinou a může se cítit jako silný ale vyprahlý hrdina bez berliček slabých (případ existencialistů), nebo onu propast sám před sebou zakrývat horečnatou činností, aby si absenci smyslu nemusel připustit a nepodléhal depresi. Přesto se počet těch, kteří užívají antidepresiva, zejména v posledních letech prudce zvyšuje. Jako by náhražky smyslu, v podobě časných hodnot, přestávaly zabírat.

Má tedy bytí a život smysl? Můžeme zajisté člověka prohlásit za „nahou opici“ a redukovat smysl jeho žití na účel předávání genů další generaci. To je případ těch, kteří si ve „vědeckém“ fachidiotismu nevšimli, že člověk se od zvířat něčím podstatným liší, anebo přesmíru kontaminováni materialismem a matematicko-mechanickou koncepcí přírody, onu odlišnost (možnost rozvíjet vnitřní svobodu, tedy nezávislost na pudovém a instinktivním), považují za nepodstatnou, nedorozuměním pro ni nemajíce porozumění.

Můžeme také psychologizovat, jak je to dnes moderní: člověk potřebuje upnout se k nějakému trvalejšímu smyslu, proto si sám vytváří jeho obraz v podobě náboženského nebo ideového přesahu. Případně lze degradovat smysl na chemickou potřebu psychické „slasti ze smyslu“. Tím však v obou případech otázku uklízíme do subjektivního neřešitelna. Tato „rovnice“ pro nás nemá řešení. A jsme zase na začátku, protože se neumíme správně ptát, nebo jsme to zapomněli.

Dítě, které ještě není zmanipulované propagandou „rozumného“ (rozuměj materialistického – od smyslu pečlivě vykostěného) obrazu světa, se přirozeně táže: jak to, že je svět, proč jsem v něm já a o co tu vůbec jde. Tato základní filosofická otázka (kterou dítě ve svém nitru cítí, ale formuluje ji pouze v náznacích), vyvolaná prvotním údivem, je však dospělými odbývána, zesměšňována, potlačována a považována za ukázku dětské naivity a nerozumnosti – však ono z toho vyroste.

Je to tím, že většina lidí věnuje všechny síly svého rozumu správě pomíjivých věcí. Jako by kromě pobývání, v němž se staráme toliko o své žaludky, střechu nad hlavou a rozličné časné požitky tělesné i duševní, nic jiného nebylo. Jako by stvoření vyčerpávalo veškerou mohutnost, nádheru a tajemství na tento smyslově vnímatelný ostrůvek časnosti v moři věčnosti. Držíme se tohoto nepatrného (nuceného) výseku života, jako by mimo něj žádný život nebyl, jako by náš omezený píseček – byť by jím měla být celá zeměkoule – byl vším.

Přitom je tomu právě naopak. Naše pomíjivé bytí je jen viditelným vrcholkem pomyslné kry našeho života, která plavě v moři věků. Lidský život mezi smyslově vnímatelnými pomíjivostmi je jen nepatrnou částí celku jeho života. Chtít pochopit smysl pomíjivého života z něho samého je stejně marné, jako sedět na kře, ztracen uprostřed oceánu, a chtít vědět odkud a kam pluji a proč. Rovněž to velmi připomíná tahání se barona Prášila za vlasy z bažiny. Není čeho se tu chytit (kromě svých vlasů, máme-li jaké), od čeho se odpíchnout – chybí onen pověstný pevný bod, po němž volal Archimedés.

Smysl života zkrátka nelze přehlédnout z pozice onoho jednoho života. (Z tohoto hlediska se život bude vždy po chvíli důsledného přemýšlení jevit jako pitomost!) To by bylo podobné jako pilotovat letadlo, které provozuje akrobacii, a současně obdivovat ladnost jeho letu, stoje na zemi. Nelze. Podobně můžeme smysl našeho života vnímat teprve tehdy, když za použití intelektu odstoupíme dostatečně daleko, a aniž bychom si stínili vlastními žádostmi a starostmi, přehlédneme větší celek, jehož je náš aktuální život pouhou součástí. Tak můžeme pochopit smysl bytí a svého pobývání na světě teprve z perspektivy, která překračuje hranice jednoho jediného života mezi narozením a smrtí.

Pokud uvažujeme lidský život jako „jednorázovku“, jeho smyslu se nedobereme. Můžeme mu dosazovat třeba různé hedonické účely od těch primitivně požitkářských až po rafinovanější požitkářství duše a ducha prostřednictvím kultury, nebo obětování se potřebným, poznání, moudrost, jíž se – pokud vůbec – dobereme až v pokročilejším věku. Jenže k čemu by byla moudrost, kdyby se nedala zhodnotit dál (viz motto v úvodu), třeba „příště“? Mnohé plody tohoto života musí teprve dozrát a jsou sklízeny až v životech následujících.

Myšlence reinkarnace se při důsledném promýšlení smyslu bytí a lidské účasti v něm zkrátka nelze vyhnout. Stojí jako pilíř uprostřed chrámu a podpírá vysokou klenbu, k jejímž vrcholům ze svého místa nedohlédneme. Chceme li se obejít bez této stěžejní myšlenky, o niž se opírají svorníky klenby, musíme obětovat důslednost myšlení v mnoha vrstvách souvislostí. Pak ovšem neuvidíme život jako chrám, ale jen jako dočasný přístřešek pro stavební dělníky… Místo věčného chrámu stvoření, jsme schopni vnímat jen provizorní chýši časnosti ozdobenou cetkami příjemností, které mají zastřít její nuznost.

I Christian Morgenstern říká: „Člověku lze porozumět jedině – sub specie reincarnationis.“ Smysl čehokoliv vyvstává před naším pochopením teprve tam, kde se ono „cokoliv“ stává součástí většího celku, sítě souvislostí, tedy řádu. Nic nelze pochopit, je-li to vytrženo ze souvislostí, ze svého místa, z pořádku, který je mu dán. Tak je to i s pochopením života a bytí vůbec. Náš život je vpleten do organismu vyvíjejícího se bytí světa, které samo má smysl, tzn. není náhodné a spěje odněkud někam. To, co jako bytí vnímáme, je možno pochopit jedině jako součást obsáhlejšího, na mnohem vyšších úrovních probíhajícího dění, než jsme schopni v současném stavu vývoje vědomí dohlédnout. Tady nezbývá než pro začátek uvěřit, že bytí smysl má, otevřít svou mysl vstříc možnosti poznání. Víra ve smysl je klíčem, který nám, použit intelektem, otevírá bránu.

Sledujeme-li v dějinách vývoj lidství, pak nejnápadnější je jeho postupující proměna od primitivně pudového k různé míře vnitřně svobodného člověka (vnitřně svobodný = nepodléhající diktátu vlastních žádostí, vášní, pudů, instinktů, pocitů…). S tím souvisí vývoj svědomí, které se dříve vztahovalo k požadavkům vládců či bohů. Člověk starověku se ptával: „Jak se můj čin bude líbit faraonovi, bohům či Bohu.“ To byla tehdejší forma svědomí. Dnes se může ptát: „Jak se mám zachovat, abych jednal dle toho, co poznávám jako dobré pro tuto konkrétní situaci.“ Neodkazuje se jako vazal k vyšší instanci, ale hledá pravdu a dobro pomocí svého vnímání a uvážení. A to nikoli ve smyslu kantovské povinnosti, ale protože sám poznal, že je to dobré a chce to, tedy z lásky k pravdě a neosobnímu dobru. To je součást vnitřní svobody.

Nejvyšším smyslem lidského bytí je vývoj lidství ke svobodě vnější i vnitřní. Cestou, vedoucí ke svobodě, je pravdivé poznání, a svoboda je dobrá k tomu, aby bylo dobrovolně a v lásce dosahováno poznaného dobra.

Ptáme-li se po smyslu našeho života, pak naše otázka musí být položena zcela mimo sebeprožívání a fixaci na určitou odpověď, tedy ve stavu plného vykročení ze sebe. Asi jako když se ptáme po tom, co máme na světě dělat, když už tu jsme. Odpověď totiž neočekává sebeprožívavé ego, ale naše vnitřní bytost – svébytí, autentické já. Pak je možno ptát se z vyšší perspektivy, z pohledu principu, kam se tázající v kontemplativním stavu mysli povznese a odkud přehlédne větší celek souvislostí: „Co je důležité pro naplnění této mé inkarnace? Jakými schopnostmi jsem vybaven a jak je použít, aby z nich vznikl užitek, který se v rámci reflektovaného komplexu souvislostí ukáže jako objektivně dobrý pro vývoj lidství?“

Na závěr této kapitoly rád ocituji podnětné poslední věty z Lessingova vynikajícího, leč opomíjeného díla Výchova lidského rodu (překlad Milan Horák):

„Na své věčné cestě toho musíš tolik pobrat, učinit tolik kroků stranou! Co kdyby bylo v podstatě jasné, že ono velké pomalé kolo, které přibližuje lidstvo k jeho dokonalosti, se pohybuje jenom díky malým rychlejším kolečkům, z nichž každé přispívá svým vlastním dílem?

Není to jinak! Tutéž dráhu, po níž lidstvo spěje ke své dokonalosti, musí nejprve projet každý člověk (ten dříve, ten později). Projet v jednom a témže životě? Může být v témže životě smyslovým židem i duchovním křesťanem? Může v témže životě oba předehnat?

To jistě ne! Ale proč by se nemohl každý jednotlivý člověk vyskytnout v tomto světě více než jednou? Je tato hypotéza tak směšná proto, že je nejstarší? Protože na ni lidský rozum přišel dříve, než jej rozptýlila a oslabila školská sofistika?

Proč by tomu nemohlo být tak, že i já jsem tu již jednou udělal všechny kroky ke svému zdokonalení… Proč bych neměl přicházet tak často, jak zvládnu získávat nové znalosti, nové dovednosti? Odnáším si snad najednou tolik, že by nestálo za námahu přijít znovu?

Proto snad ne. Nebo, protože zapomenu, že jsem tu již byl? Dobře mi, že zapomenu. Vzpomínka na mé minulé stavy by mi jen dovolovala špatné zacházení se současností. A pokud nyní musím na něco zapomenout, zapomínám na to snad navěky?

Nebo, protože bych ztratil přespříliš času? Ztratil? Cožpak mohu něco zmeškat? Není snad celá věčnost moje?“