O reinkarnaci
„Člověku porozumíme teprve sub specie reincarnationis.“
Christian Morgenstern
„Nejsme lidské bytosti, které prožívají duchovní zážitky,
jsme duchovní bytosti, které prožívají lidský zážitek.“
Pierre Teilhard de Chardin
Mnozí považují reinkarnaci za překonanou pověru, pro jiné je její téma jen nezávazným zasněním se nad tajemstvím bytí. Někteří se do této snivé představy zamilovali, pevně jí věří a vztahují ji i na zvířata, aniž by logicky zkoumali, zda, proč a jak reinkarnace probíhá. V obvyklých představách je reinkarnace čili opětné vtělení (v přesném překladu by to znělo „znovuvmasení“) pojem spjatý s tradicí východních náboženství, zatímco křesťanství ji vyloučilo jako nepotřebnou a bludnou. Existují však jedinci klasického evropského vzdělání, kterým by bytí světa a člověka vůbec nedávalo smysl, kdyby do něj nezahrnovali reinkarnaci jako jeho přirozenou součást.
Ohledně uznávání života před fyzickým narozením a po fyzické smrti se lidé dělí do několika skupin. Ateisté a materialisté nic takového nepřipouštějí, pro ně existuje jen život mezi narozením a smrtí, přičemž před fyzickým narozením se žádný život jedince nekoná a po smrti bytí jedince zaniká. Život člověka je tak zcela ztotožněn s životem jeho těla. Nic předtím, nic potom. Protože člověk je tu chápán jen jako vyšší zvíře, chybí zde jakékoliv transcendentní vyhlídky na smysl lidského života v celkových souvislostech.
Další jsou ti, kteří v rámci svého náboženství věří, že člověk se rodí z vůle Boha, prožije zde jeden jediný život a po smrti těla Bůh bude soudit jeho duši. Za dobré chování se bude moci věčně radovat v nebi v boží blízkosti, za hříšné chování bude věčně úpět ve společnosti pekelníků. Křesťanství uznává ještě očistec, tedy stav, kde se duše očišťuje od napáchaných hříchů, aby pak mohla být přijata navždy mezi čisté nebešťany. Ať je život jedince jak chce dlouhý, ať je šťastný či nešťastný, je jen jeden a po něm následuje věčnost. Toto pojetí rezignuje na spravedlnost, kterou přenechává „božímu úradku“ a rovněž neodpovídá na otázku po smyslu lidského pobývání na světě. Vše je vůle Boha, člověk se může jen podřídit a příliš se neptat.
Buddhismus učí, že člověk se rodí opakovaně, dokud zcela nepozbude touhy po tělesném životě, a mezi jednotlivými inkarnacemi nemusí být žádná prodleva, kdy by pobýval v duchovním světě. Žízeň po životě jej ihned vtahuje zpět. (Pomíjím bódhisatvy, kteří se rodí znovu aniž by museli, přičemž tuto oběť konají pro ostatní, aby jim pomáhali v jejich úsilí o vyvanutí.) Ani tady však není prostor pro smysluplný vývoj jedince a lidstva, je zde jen individuum, které se snaží konat tak, aby se co nejdříve zbavilo nutnosti znovuvtělování (v případě bódhisatvů, aby jiným v tomto údělu pomáhali), neboť život je utrpení a utrpení má být odstraněno.
U všech zmíněných pojetí postrádáme pojem vývoje, který spěje odněkud někam, dává bytí jedince transcendentní smysl tím, že ho zapojuje do širších souvislostí. Jestliže však o člověku přemýšlíme jako o duchovní bytosti, která střídá život mezi narozením a smrtí s životem mezi smrtí a novým narozením, a tak prochází vývojem po tisíciletí, pak představa reinkarnace zásadně mění náš základní postoj k životu. Otevře se před námi nevídaný prostor, přeskupí se položky našeho hodnotového žebříčku a jednotlivý život se jeví jen jako epizoda ve velkolepém plánu Stvořitele. Pak se pro nás narození a smrt stávají pouhými branami, jimiž procházíme cestou věčností, jako kdybychom kráčeli od města k městu, od doby k době. U vstupní brány na sebe oblečeme tělo, u brány, kterou odcházíme, ho odložíme a pokračujeme do „hor“ duchovního světa, kde se dál učíme a vyvíjíme, abychom až nastane čas na druhé straně pohoří sestoupili a při vstupu do jiného „města“ (doby) oblékli jiné tělo a prožili jiný život, v němž se setkáme s následky svých činů, vykonaných v předchozích vtěleních, jako se svým osudem. Tak je pojem reinkarnace spjat s pojmem karma.
Ač dříve zcela běžně člověkem přijímány a nezpochybňovány, byly oba pojmy na dlouhá tisíciletí vyřazeny z myšlení Západu. Člověk se musel obejít bez nich, aby pochopil význam jedinečnosti života – na každém životě záleží (teď míněno nikoli prostorově, ale časově). Vývoj lidstva však dospěl do stavu, kdy lidskou mysl těžce dusí materialismus a znemožňuje veškerý další duchovní pokrok. Je proto čas přijmout zcela vážně a seriozně do svého světonázoru reinkarnaci a karmu, neboť pochopeny ve správných souvislostech mohou lidskou mysl léčit.
V mládí mě osud svedl s jedním stařičkým moudrým pánem, k němuž jsem chodíval, abych s ním rozmlouval o duchovních aspektech bytí. Přijal jsem ho jako svého duchovního učitele, který mi mimo mnohé jiné s úsměvem říkával: „Proč tak spěcháte, vždyť žijeme ve věčnosti.“ Tím starým pánem byl Josef Adamec, kněz tehdy zakázaného společenství Obce křesťanů a ona myšlenka se hluboce vtiskla do mé duše.
Ano, jako individuality žijeme odnepaměti do nedohledna. Náš život není jen onen časově nepatrný úsek od narození do smrti, ale rozprostírá se z daleké minulosti přes přítomný okamžik do daleké budoucnosti. Jako motto této kapitoly jsem použil slova Teilhada de Chardin, přestože jej jako jezuitu z myšlenky reinkarnace nepodezírám (ale kdoví?): „Nejsme lidské bytosti, které prožívají duchovní zážitky, jsme duchovní bytosti, které prožívají lidské zážitky.“ Pochopíme-li však onen citát ve smyslu reinkarnace, tedy tak, že se jako duchovní bytosti chodíme opakovaně vtělovat (podobně jako kdybychom se chodili pravidelně vykoupat do rybníka), abychom si v lidských zážitcích vydobyli zkušenosti a osvojili si to, co bychom v duchovní domovině zažít nemohli, a postoupili poté na další schůdek na naší vývojové cestě, pak dává ještě hlubší smysl.
A jak se snáší reinkarnace se spravedlností? Výtečně. Zmínil jsem už, že křesťanské pojetí vlastně rezignuje na spravedlnost. Reinkarnace však vůbec není v rozporu s křesťanstvím (ani očistec nepopírá, ale zahrnuje ho), naopak mnohé činí pochopitelnějším. Pokud spravedlnost patří k principům, v nichž je ukotveno uspořádání stvoření, jak je možné, že se v lidském životě často vůbec nenaplňuje? Ukazuje se snad spravedlnost v lidském životním údělu? Někdo v životě žije v dostatku a pohodlí aniž by poznal mnoho strastí, život jiného je naopak pln utrpení. Někdo žije krátce, jiný dlouho… Kde je tedy spravedlnost? Proč je někomu dáno a jinému ne? Vysvětlení pomocí „božího úradku“ není vysvětlení, ale odsunutí problému do neřešitelna, vyhýbání se odpovědi.
Spravedlnost se ukazuje jako pořádající princip teprve tehdy, když nenahlížíme na život jako na „jednoaktovku“, ale jako na řetěz nebo „růženec“ znovuvtělování, hru o mnoha dějstvích. Pak se dá nespravedlnost v jednom životě vysvětlit jako vyrovnávání karmy a jako učební lekce příslušná pro konkrétní život, který navazuje na dřívější vtělení a připravuje se na příští. Bez zahrnutí reinkarnace spravedlnost nenajdeme!
Reinkarnace však může být zajímavá i pro člověka, který ztotožňuje dobro jen s osobním užitkem. Kdyby takový sobecký tvor, zaměřený na vlastní dobro, věřil, že se vtělí znovu, a to do podmínek, které si připravil myšlením, cítěním a konáním v nynější inkarnaci, snažil by se žít lépe a ani Zemi samotnou by tolik neplundroval, aby příště nežil v pustině. Jestliže se naproti tomu dnes domnívá, že žije jen jednou, může si užívat dle hesla „po nás potopa“, čímž způsobuje mnohem více škody, než kdyby žil přesvědčen o svých cyklických vtěleních.
V úvodu jsem zmínil, že někteří vztahují reinkarnaci i na zvířata. To je však hluboký omyl, protože všechno má své zákonitosti a logiku. Fyzické tělo podléhá zákonům hmoty, duše podléhá zákonům karmy a duch – lidské individuální já – podléhá zákonu znovuvtělování. Zvířata mají tělo a duši, která dokáže cítit radost, smutek, bolest, žádost, vášeň, strach, touhu…, ale nežije v nich individuální já, nemají sebe-vědomí, vědomí své jedinečnosti jako člověk. Nemohou se rozhodnout žít jinak než žijí, protože nemají svobodnou vůli, ani je to nenapadne. Jejich pocity jsou jim dány jaksi zvenčí, dějí se jim asi tak, jako nám se děje počasí, nejsou jejich pány (tak jako někteří lidé, ale u těch by se to dalo nazvat duchovní zanedbaností). Zvířecí já se nenachází v konkrétním zvířeti, ale trvale přebývá v duchovním světě jako skupinová duše příslušného zvířecího druhu, aniž by sestupovalo do fyzického těla jednotlivého zvířete. V moderní době ožívá starý pojem skupinové duše díky výzkumům britského biologa Ruperta Sheldraka jako „morfogenetické pole“.
Ve světonázoru, který zahrnuje reinkarnaci a karmu jako jedny ze základních pojmů života, je člověk poutníkem v čase. Prošel mnohými starověkými kulturami i středověkem, kde se učil a osvojoval si příslušné zkušenosti, které se zapisovaly do jeho duše. A nejinak tomu bude se současným vtělením a řadou dalších. Rudolf Steiner připomíná, že emancipaci máme hledat právě v tom, že se člověk vtěluje tu jako muž, tu jako žena. Člověk tedy prochází inkarnacemi a učí se v nich jako v životních lekcích, jako žák v jednotlivých ročnících školy. Nelajdá-li, měl by být na konci fyzického bytí Země natolik vyučen, aby mu nedělalo potíže pokračovat dál bez fyzické Země a těla. Na vývojové cestě inkarnacemi si zatím vydobyl větší či menší míru vnitřní svobody – tedy nezávislosti „já“ na pudech a vášních, aby se mohl rozhodovat bez jejich diktátu, svobodněji. Ve větší či menší míře dosáhl zdokonalení v tom, či onom, ale vývoj pokračuje dál, stvoření ještě není u konce. Každé další vtělení poskytuje individualitě možnost vyvíjet se k dokonalejšímu obrazu člověka, jak jej zamýšlel Stvořitel. „Jsme natolik nesmrtelní, nakolik dáme v sobě odumřít sobeckosti,“ říká Rudolf Steiner. Dojde někdy v daleké budoucnosti člověk plnosti svobody, poznání a lásky? Nevíme, cesta k tomuto cíli je ponechána naší svobodě.