Kristus a pravda
„Nežiju už já, ale Kristus ve mně.“
Svatý Pavel
Svého času jsem v Praze u Anděla potkával mladíka, který s kytarou připojenou k zesilovači na plné pecky vyřvával jakousi odrhovačku, jejíž slova se dokola opakovala a zněla nějak takhle: „Jééžíííš, Jééžíííš, mě zachránil…, Jééžíííš mě milujééé…“ apod. Jednou jsem chvíli poslouchal a čekal až skončí, abych mu řekl, že jako diskreditace křesťanství je to vskutku rafinovaný počin, ale pak jsem to vzdal, protože fanatik stejně nemá uši k slyšení.
A tak jsem přemýšlel o tom, kolik tváří má Ježíš Kristus, kolik je církví, které mezi sebou dětsky soutěží o přízeň věřících a zároveň se vzájemně obviňují aspoň z omylů, když už ne ze zlých úmyslů, zločinů a spojenectví s ďáblem jako dříve. Kdo vůbec je ona bytost, která se projevovala v těle tesaře z Nazaretu a která v člověku probudila jeho vlastní já s touhou po pravdě a svobodě a vtiskla tak celým následujícím dějinám zcela určitý charakter?
Kdo je Kristus? Co znamená „uvěřit v něho“? K jaké změně dochází, když člověk „uvěří“, co se přitom odehraje v duši a jak se to děje? Co je to, co přinesl člověku, bez čeho by člověk nemohl být? Co znamená, když Angelus Silesius říká: „Svůj skutek nejdražší Bůh koná od věků, když z ducha Jeho syn se rodí v člověku.“? Jak se ve mně může Kristus zrodit? Jsou Bůh a Kristus zaměnitelné pojmy, nebo se dají ve vnitřním životě rozlišit, a jak? Jak se vůbec liší život bez Krista a s Kristem? Příliš mnoho otázek a přitom vlastně jedna jediná…
Na jedné straně máme Ježíše člověka, jak o něm svědčí synoptická evangelia. Na druhé je to Logos, samotné tvůrčí Slovo, odůvodnění bytí, smysl, jak ho poznává Jan. Tam v Palestině před dvěma tisíci lety zůstal prázdný hrob a otisk do plátna. Tam, stejně jako v knihách o jeho životě, lze nacházet zase jen otisky, stopy minulosti. Živý Kristus, Logos už tam není – vystoupil na nebesa a působí v auře či noosféře Země pro přítomnost i budoucnost. Je to ten, o němž apoštol Pavel říká: „Nežiju už já, ale Kristus ve mně.“ (Gal. 2,20) Tedy ona síla, moc, kterou Pavel cítil ve svém myšlení, citu i vůli. Co je to za sílu?
Svatému Pavlovi jako prvnímu došlo, že Kristus je sdělitelný a pochopitelný v řecko-římském prostředí lépe než v samotném židovství. Proto Krista zprostředkoval pohanům tím, že ho spojil s progresivním řeckým myšlením, které bylo už dávno před samotným vtělením Krista Logem inspirováno. Podle tradice právě v době, kdy se ve světě současně objevovaly výrazné postavy myslitelů (v Číně Lao’c a Konfucius, v Indii Buddha, v Persii Zarathustra, v Řecku celá plejáda obdivuhodných filosofů – Herakleitos, Sokrates, Platon, Aristoteles…), vládl po tři a půl století archanděl Michael – archetyp jasného vědomí a myšlení. Ten je, dle téže tradice, slunečním poslem, předzvěstí samotného Božího syna, Logu, duchovního Slunce (Sol spiritualis), který se měl vtělit. Tak se vysvětluje onen náhlý rozmach sluneční jasnosti myšlení po celém známém světě v době Michaelovy vlády, jako jeden z prvních impulsů Krista při jeho sestupné cestě ke vtělení. Kristus tedy otevřel skrze archanděla Michaela cestu k pravdě zažehnutím jasného logického myšlení. (Předtím byla pravda zpřístupněna jen prostřednictvím mýtu.) Jinak bychom o něm nejspíš ani neslyšeli (což ale neznamená, že bychom se s ním nesetkali uvnitř v duši jako s inspirací, jak snad vysvitne z dalšího).
Dnes je v módě Pavla nepovažovat za důvěryhodného (říká se, že Krista zfalšoval), ale ono není důležité, do jaké míry je to autentický historický Ježíš, jak o něm hovoří Pavel (nebo i evangelisté!). Kristus není někým, v koho by se mělo věřit podle toho, jak to někdo sepsal a vyložil. Nejde tak zcela o víru v to, že se něco nějak odehrálo, tedy že realita byla taková a ne jiná. Kristus je duchovní bytost, která se má stát naší individuální osobní zkušeností, má se zrodit přímo z našeho nejhlubšího nitra, z naší krve prosycené jedinečnou individualitou a žádné svaté spisy ho v nás neoživí. V tom základním kroku nám nepomůže ani žádné náboženství! Taková osobní zkušenost se dá prožít jako jakési obrácení, procitnutí či osvícení, jehož důsledkem je trvalá změna smýšlení, a nelze toho dosáhnout ničím jiným, než naprostou poctivostí k sobě a citově nezkorumpovaným hledáním pravdy důsledným a přesným myšlením v souvislostech (viz kapitolu Myšlení v celcích a andělské poznávání).
Jak si lze vyložit onu Pavlovu větu: „Nežiju už já, ale Kristus ve mně.“? V kontextu asi takhle: Umřel jsem sám pro sebe, nehledám slasti a výhody pro svou osobu nebo své blízké, ale pravdu, abych správně rozeznal to, co je v každé pomíjivé jednotlivé situaci dobro, a v jeho zájmu konal. Bez ohledu na osobní potěšení a výhody či nevýhody, které mi to přinese. Ne z kantovské povinnosti, ale z lásky k poznanému dobru. Tedy: nežiju už pro uspokojování svých potřeb, procitl ve mně člověk osvobozený od žádostí, s láskou k dobru… („Poznejte pravdu a pravda vás osvobodí.“ Jan 8,32) V praxi to znamená poznat, co je dobré v danou chvíli činit a to učinit, byť by to znamenalo obětovat osobní zájem vyššímu principu.
Tato schopnost je Kristem v nás. V Janu Husovi, hájícím poznanou pravdu až do konce, stejně jako v polském knězi Maxmiliánu Kolbeovi, který šel v koncentračním táboře dobrovolně na smrt výměnou za život otce několika dětí, nebo v Janu Palachovi obětujícímu život pro probuzení ducha národa ke svobodě… A nemusí jít vždy o tak vypjaté situace. Záleží jen na naší každodenní bdělosti, všímavosti a ochotě z tohoto vyššího principu jednat.
Duchovní Kristus, Kristův duch je ta síla, která v nás způsobuje odklon od bažení po osobním požitku a sobecké výhodě k touze věnovat svůj zájem službě nadosobnímu ideálu. Síla, která inspirovala templáře k jejich heslu: Non nobis, Domine, non nobis, sed Nomini Tuo da gloriam. (Ne nám, Pane, ne nám, nýbrž svému jménu dej slávu.) Když zvítězili nad nepřáteli v bitvě nebo když přijímali darem statky, polnosti apod., takto se modlili. Což znamená v dnešní řeči něco jako: Neděláme to pro sebe, Pane, ale proto, aby světlo, které z Tebe svítí světu, nepohaslo, aby Tvé živé slovo nepřestávalo oplodňovat a zušlechťovat duše a dodávalo jim sílu nést a šířit Tvé světlo dál do budoucnosti…
Tak jako sv. Pavel otevřel Kristu dveře ven z židovství, tak je dnes třeba otevřít mu dveře ven z náboženství. Kristus není silou, jež by byla určena jen pro ty, kteří věří v jeho působení na zemi před dvěma tisíci lety (je až tragické jak taková víra někdy uzavírá mysl ve lpění na liteře), ale pro všechny, kdo jsou schopni otevřít svou mysl, poznávat pravdu bez ohledů, odhalovat dobro pro konání a dělat to s láskou pro takto poznané dobro.
Jak už bylo řečeno, aby k tomu došlo, musí člověk v životě prožít určitý zlom, obrácení, změnu smýšlení… Nádherně a naprosto výstižně to popisuje Pierre Teilhard de Chardin: „Čím se v životě dostávám dál, tím stále více cítím, že skutečný klid spočívá v tom, že se člověk ‚zřekne‘ sebe sama a rozhodně připustí, že být v běžném slova smyslu ‚šťastný‘ nebo ‚nešťastný‘ neznamená vůbec nic. Osobní úspěch či uspokojení nezasluhují, aby se u nich člověk zastavoval, když přijdou, ani aby se trápil, když nepřijdou nebo se opožďují. Cenu má jen věrná činnost pro svět – v Bohu. Než to člověk pozná a než podle toho začne žít, musí překročit jakýsi práh, zažít jakési obrácení od toho, nač jsou lidé obecně zvyklí. Jakmile však k tomuto kroku jednou dojde – jaká svoboda pro práci a pro lásku!… Můj život je teď pln tohoto ‚zřeknutí‘, které v sobě cítím růst, zároveň jak roste hluboká chuť ke všemu, co je skutečné v hloubi skutečnosti.“
Kristus a křesťanství se časem staly něčím zcela odlišným! Kristus je „pravda a život“, křesťanství je namnoze folklór a vyprázdněná tradice. („Přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě… Přichází hodina, ano již je tu, kdy Ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v duchu a pravdě.“ Jan 4,21) Jsem přesvědčen, že kdyby evangelisté nic nesepsali a svatý Pavel a další necestovali se zvěstí o něm k pohanům, stejně by si ho ti, kteří by hledali pravdu, našli. A on je. Nemohli by se minout! Trvalo by to však mnohem déle a byla by to jen elitní záležitost. Díky evangelistům a apoštolům byla cesta připravena (podle vzorce „uvěř – tedy otevři mysl důvěře – a pak poznej!“) dřív a pro mnohé.
Když to zcela zjednoduším: „Kristus ve mně“ znamená vystoupit poznáním do sféry objektivity, odložit v ní osobní sebeprožitek a odtud jednat. V tom je celé tajemství akce. Kristus není v úplnosti dobovou postavou, o níž se zkoumají staré texty. Ta byla pouze Christoforem – nositelem Krista, Ježíšem. Proto může Kristus přebývat i v tom, kdo o něm nikdy neslyšel. Křesťan je tedy ten, v němž žije Kristus, a kdo nemusí o Ježíši a době před dvěma tisíci lety vůbec nic vědět. Z tohoto hlediska je církev společenstvím těch, kdo nežijí svůj život pro sebe, ale objevili princip bytí v pravdě, a ne těch, kdo se hlásí k textům, které o působení Ježíše byly napsány. Je to církev ve smyslu mystického těla Kristova. Nelze ji ztotožňovat s žádnou určitou církví, protože je na nich nezávislá. Lze si představit probuzené duše (které mohou patřit k různým církvím nebo vůbec k žádným, dokonce mohou být i z jiného kulturního okruhu, kam neproniklo křesťanství, a vzájemně se neznají) jako rozžínající se jednotlivá světýlka na těle kosmické bytosti Adama Kadmona, kterak se zvolna rozsvěcují a tím dávají vyzářit z původního Adama povstalé a proměněné, světelné kosmické bytosti Kristově… Tato zářící bytost Kristova – to je církev. Nic jiného! Její pozemský obraz je upadlý do naprosté nepodobnosti. V podstatě odpadlý. Všichni členové zevních církví jsou tak vlastně odpadlíci, pokud nejsou zároveň členy mystické církve ve smyslu právě popsaném.
Svým probuzením (obrácením, „metanoia“, osvícením…) pak spolupůsobí jednotlivý člověk jako úd mystického těla Kristova na Jeho parousii.
Být křesťanem, tedy tím, v kom se zrodil Kristus, znamená být otevřeným pro živou pravdu okamžiku, nezaclánět si svým egem, svými žádostmi a tíhnutími. Naše vnitřní tendence k pravdě – to je Kristus.
Probudí-li, obrátí-li se člověk k vlastnímu autentickému vědomí, k vnitřní svobodě, pravdivosti (tím, že si o sobě důsledně nic nenalhává), zralosti, bdělosti, objektivitě, k integrálnímu svědomí, procitl v něm Kristus – síla jeho božské spasitelské bytosti. To je autentický Kristus dneška.
A na závěr opět Angelus Silesius: „Teď dost už, příteli. A chceš-li vědět více, hleď sám být podstatou a v slovo proměnit se.“
