Svobodná mysl

Mnozí lidé si myslí, že myslí, přitom však nemyslí, protože to neumějí. To, co se v nich odehrává při tzv. myšlení, je často jen proudem asociací nebo pociťováním v řádu sympatie a antipatie, které, kdyby bylo vědomé a vyslovené, znělo by asi takto: „s tímto názorem se emotivně ztotožňuji, tedy je správný, s tímto nikoli, proto nemůže být správný…“ Pod slovem myšlení si lidé představují spíš názorový postoj („co si myslíš o …“), než činnost, pohyb mysli. Jenže myšlení je naopak oproštěním se od názorového postoje, často obyčejného předsudku! Myšlení spočívá v otevření se skutečnosti – tomu, co se děje. Je vykročením z předpojatosti ven ke zkoumanému. Takové nepředpojaté vykročení má za následek, že k nám myšlenky přicházejí samy právě z věci či děje, které zkoumáme. Nestíníme-li si bariérou předsudků, otevírá se zkoumané před námi a čeká na objevení své ideje a spatření jejího začlenění v celku světa.

Realismus versus ideologie

Myšlenku totiž netvoříme, ale vyhmatáváme ji z děje samotného. (Používám raději slovo děj než věc, kvůli zřetelnosti, že skutečné myšlení se hýbe, sleduje nějaké dění, není jen statickým přiřazováním předem daného pojmu k vnímanému či představovanému. A pojem „vyhmatávání“ je zde také na místě, neboť myšlenka zkoumanou věc či děj skutečně „osahává, ohmatává“ ze všech stran.) Pokud myslíme přímo z děje samotného a ne z předem přijatého nebo utvořeného názorového postoje (ideologie), jímž apriori poměřujeme vnímané, máme větší šanci, že se nebudeme mýlit.

Správná metoda myšlení – kdy je myšlení plně v realitě, je pohyblivé, nerigidní, registruje změny a počítá s nimi – jde napříč vzděláním. Nevzdělaný dřevorubec může myslet (a taky často myslí!) realističtěji, tedy s nárokem na pravdu, než intelektuál či odborník, jenž přes tlusté sklo předsudků a ideologií není schopen zahlédnout jednoduchou realitu v její přirozené podstatě. Toho si všiml například George Orwell: „Některé myšlenky jsou tak hloupé, že jim věří jen intelektuálové.“

Myšlení můžeme rozdělit do dvou druhů. Na jedné straně máme myšlení nepřirozené, mrtvé, statické, tuhé, zvyklostní, ideologické. Tedy spíše absenci živě probíhajícího myšlení. Na druhé straně myšlení přirozené, živé, pohyblivé, „tekoucí jako voda“ či „plápolající“ jako plamen, otevřené konkrétní situaci, realistické. A člověk myslí tím realističtěji, čím víc úrovní, na nichž se odehrává obsah myšleného, je schopen přehlédnout. Zkrátka čím větší celek je schopen pojmout, tím blíže je jeho poznání realitě, tzn. tím víc je pravdivé.

Přirozené myšlení postupuje od konkrétního k obecnému (napřed mám zkušenost, kterou následně reflektuji – zobecňuji). Nepřirozené myšlení postupuje obráceně: od obecné ideje, představy, jak věci mají být, ke konkrétnímu (napřed mám představu, o níž jsem přesvědčen, že je správná, a běda konkrétnímu, pokud se s ní neshoduje, pak je špatné). Přirozeně čili správně myslet neznamená myslet si něco, tedy být přesvědčen, že něco je nějak, ale myslet nějak. Je to metoda, způsob, postup, který mi dovoluje, abych ve výsledku nezůstával u pouhých pocitů, představ, asociací a prvních mínění, ale dokázal myšlením, tedy srovnáváním a rozlišováním objevovat skutečnou realitu a poznával ji pravdivě a s jistotou. Tedy abych vycházel z konkrétních situací a v nich vnímal realitu. To je možné jedině používáním fenomenologické metody.

Opakem je ideologické myšlení vycházející z předem daných představ dobra, pravdy atd., které se snaží vnutit realitě, jako jediné správné a absolutně platné (tzv. „dobroserské“ myšlení.) To je nepřirozená pozice levicových aktivistů, kulturních marxistů či neomarxistů, kterým se u nás říká „pražská kavárna, pravdoláskaři, havlisté, sluníčkáři…“.
Toto nepřirozené myšlení je zastoupeno u lidí, kteří povýšili humanistickou lidskoprávní doktrínu (viz kapitola Humanismus a materialismus) nad všechno ostatní. Jsou to lidé věřící soustavě idejí ať už náboženských nebo jiných (např. ekologů a sociálních inženýrů), kteří mají hotovou ideologickou představu o tom, jak by měl svět vypadat, aby byl lepší, a snaží se ji světu vnutit. Vše jí poměřují, vše podléhá hodnocení na dobré a špatné podle toho, jak se to s apriorní ideologií srovnává…

Léčivá moc přirozeného myšlení

Živé, tvořivé či holistické myšlení je myšlení „srdcem“. Tím však v žádném případě nemyslím „pociťování“ nějakých emocí – ostatně emoce se odehrávají spíš v oblasti žaludku, než v oblasti srdce. Tam se odehrává právě to, co je mezi citem a myšlenkou – třeba tam cítíme smysl pro spravedlnost… Živé myšlení je vlastně kontinuálním a přirozeným protažením zážitku ze smyslového vjemu do ideového obsahu. Nezastavuje se na hranicích materiálna, ale plynule pokračuje do dalších rozměrů, které patří k téže skutečnosti jako smyslový vjem, jen nejsou první na ráně. Takto nazíraná idea je pak vnímána nesrovnatelně skutečněji než pouhý smyslový vjem materiální věci! To je důležité – podle toho se pozná živost myšlení. Protože není odtažité, jako mrtvé myšlení, působí živé myšlení ihned do všech složek člověka – napravuje, rovná, zušlechťuje. Práce na sobě se odehrává pak už jen tím, že člověk správně živě myslí. Je to myšlení středem člověka, srdcem; ze středu se rozlévá do periferních částí a dokonce má i léčivou moc!

Z myšlení, které se odtrhlo od srdce a staví abstraktní, neskutečné světy, však takový účinek nevzniká. Zatímco realitou netknuté, zmrtvělé myšlení vytváří pokřivenou až fantastickou realitu, živé myšlení zůstává věrné smyslově vnímatelné skutečnosti, neboť z ní přímo a střídmě vychází. Myslící pak nedělá nic jiného, než že nechává skutečnost bez zkreslení se zrcadlit ve své mysli. A to je také to, o čem mluví skuteční (ne ti „pouťoví“) zenoví mistři, když říkají, že nemyslí. Myslí, ale myslí skutečnost tím, že ji zrcadlí „prázdnou a vyleštěnou miskou mysli“. Pak je to skutečné pochopení poznávaného beze slov.

Obrat neboli metanoia

Obrat v myšlení, umožňující nazírat ideje jako prvotní reálné síly-bytosti a smyslově vnímatelný svět jako od nich odvozený, je překvapivě jednoduchý a lze si ho představit jako pohled na ony známé obrázky, které představují např. tvář mladé dívky nebo staré báby, pohár nebo dva obličeje z profilu atd. Záleží na tom, jak se na ten obraz člověk dívá. Nebo obrázky, které na první pohled představují změť barev, ale když se na ně člověk pozorně zadívá, vyvstane plastický obraz něčeho jiného, zběžným pohledem nepostřehnutelného… Bohužel se ukazuje, že většina lidí je do znetvoření zmanipulovaná materialistickým, racionalistickým, abstraktním, spekulativním způsobem myšlení, kterému nás naučila škola, rodiče, prostředí… a není schopna se osvobodit a tento prostý obrat, toto oživení myšlení učinit.

Překročí-li člověk již zmíněnou hranici, učiní-li onen obrat, převrátí se mu pohled a užasne: tady ve světě idejí už nejsou pojmy pouhými označeními, slovy, tady jsou vnímány jako mocné síly bytostné povahy. Vpravdě božské bytosti! Dobro, pravda, krása, láska… to jsou živé bytosti. Nikoli však jednotlivé „postavy“, ale vzájemně se dotýkající, prolínající se energie, živé procesy (a přesto vědomé bytosti!), o nichž člověk ví, že samy sebe vložily do základů světa, do všech živých tvorů i neživých věcí. Že jsou skryty všude a záleží jen na pronikavosti našeho pohledu, zda je odhalíme. Dobro, pravda, krása, láska… – tyto božské bytosti jsou samotní ELOHIM (živé principy jednoho Boha), kteří sami ze sebe vytvořili svět jako jeden Bůh! („Berešit bara Elohim…“ Přesný překlad: Na počátku stvořil Bohové… V hebrejském textu, jímž začíná bible, je totiž přísudek v jednotném čísle, ale podmět v množném, tedy Bohové stvořil… Dalo by se překládat jako: Božská bytost Bohů stvořila…)

Zenonův šíp a myší kožíšek

Vůbec největší překážkou pro poznání pravdy (tedy shody poznání se skutečností) je ideologické myšlení. Objevuje se všude tam, kde je nedostatek skutečné vůle k pravdě. Komu stačí sdílení názorů se skupinou, pohodlná víra bez vlastního úsudku, sebeprožitek skrze náboženství nebo duchovní techniky… ten se pravdy už dopředu vzdává.

Ideologické myšlení přitom zamořuje svět. Vychází z toho, že chci mít jasno, co je pravda, předem, bez boje. Je to ono zastavování proslulého Zenonova šípu v letu (řecký filosof Zenon tvrdil, že šíp vystřelený z luku, neletí, ale v každém následujícím okamžiku vlastně stojí – vždy o kousek dál), a tím zároveň znemožňování vidění do duchovního světa, protože ten je v neustálém pohybu. Kdo se nedívá pohyblivým myšlením, vidí jen iluze, pravda v procesu dění mu uniká. To bohužel platí pro většinu lidí. Odmítnutím souvislého pohybu představuje Zenon ten neplodný, ahrimanizovaný proud myšlení, který je sice po stránce formální logiky správný, ale nezahrnuje souvislosti, proto dochází k mylným závěrům. Ten posléze převážil v novověké vědě, která se odřízla od ducha, tedy právě od zahrnování souvislostí. Vše se rozkouskovává, aby se to dalo pochopit odborníky na jednu oblast jako jednotlivina, čímž se ale ztrácí to podstatné – správné zařazení do kontinuálního procesu sítě souvislostí, tedy nahlížení do duchovního světa.

Myšlení realistické, čili věcné, předmětné, je myšlení, které vychází přímo z reality, z věci, z předmětu našeho zájmu. Tím, že nás něco zajímá a přemýšlíme o tom – jako bychom to obraceli v rukou ze všech stran až to zevní, vnímatelné smysly, začne ustupovat tomu vnitřnímu, myslitelnému – vyvstává idea předmětu, kterou vnímáme nevytrženou z kontextu souvislostí, ale jako součást vyřčenou celkem. Nezmocňujeme se předmětu nějakými apriorními ideologickými pomůckami, vzorci zvenčí (čímž pravdu o něm ve skutečnosti zastíráme), ale necháme ho, aby se nám sám otevřel. Sami jsme jen pečlivými pozorovateli a zaznamenavateli nazíraného…

Takové myšlení zajímá jen hrstku lidí, protože pro ostatní na něm není nic atraktivního. Zdánlivě totiž vypadá jako zcela banální, nespirituální záležitost, jako myší kožíšek z pohádky, nebo stará zaprášená (Aladinova) lampa v koutě… Přitom jen v něm je jádro pravdivé spirituality. Jen kdo se naučí myslet tak, jak se děje sám život, zjistí, jak nepředstavitelnou má ta zdánlivá všednost cenu!

Je to myšlení v souvislostech, v celcích, tedy neatomizované myšlení. Ideální je poznat celé bytí v souvislostech propojených v jeden celek živého kosmu. Protože však nejsme Bůh, je pro nás dokonale celistvé poznání nemožné. A proto také užívám pojem „myšlení v celcích“, čímž myslím celky poznaných souvislostí, které skládáme k sobě podobně jako prostorové puzzle. Tím dostáváme ještě větší celky, tedy obsáhneme vědomím (pochopíme) větší část skutečnosti. Nikdy však ji nemůžeme obsáhnout celou, protože nejsme „synové jednoty“, ale „synové mnohosti“. Jednotě a absolutnímu celku se můžeme pouze přibližovat, podobně jako se rovnoběžky protínají v nekonečnu.

Zároveň s poznáváním větších celků se však myšlení začíná měnit v nazírání. Je schopno nazírat stále čistší a obsáhlejší živé ideje a skupiny idejí.

I myšlení se vyvíjí

Vše podléhá vývoji a ani myšlení není tohoto proměňování v toku času ušetřeno. Vyvíjí se jako všechno ostatní, tzn., že myšlení, jak ho provozujeme dnes, nebude jednou už potřeba, protože bude cele nazíráním a jeho forma se bude proměňovat a vyvíjet stále. Bude to myšlení ve stále vyšších a obsáhlejších sférách. To, co dnes namáhavě používáme jako myšlení, bude nám za nějaké to tisíciletí připadat jako slabikář pro děti. To vše ovšem za předpokladu, že se ideologickým „inženýrům“ ruku v ruce s islámskými zastydlými šílenci nepodaří zvrátit přirozený směr vývoje lidstva.

Je tedy určitý způsob posuzování věcí, který jediný vede ke správným výsledkům, protože je zcela přirozený, klidný, střídmý, osvobozený od předsudků, žádostí, zištností a tíhnutí subjektu, a tím pronikající rychle k jádru věci (tedy rychle vyhmatávající myšlenky z věcí samých, z předmětů zkoumání, aniž by si zacláněl). Jestliže si člověk osvojí tuto metodu, tedy naučí se myslet tímto objektivním, nezištným způsobem sám od sebe, vypěstuje si zdravé „myšlenkové instinkty“, kdy už ho nenapadají libovolné blbosti a fantasmagorie, spekulace a asociace, ale jen takové myšlenky, které se po bližším prozkoumání ukazují jako plodné a poskytující možnost je následovat, aniž by člověk zbloudil. Začne v něm pracovat duch, který do té doby dřímal.

Toto živé a zdravé myšlení je velmi vzácné, ale když se vyloupne z putrefakčního kompostu v člověku jako perla, je to jako by byl člověk oplodněn duchem – otvírají se před ním obzory do té doby netušené… Takové myšlení je jak pravdivé, tak krásné, dobré, svobodné, spravedlivé a otevřené pro lásku, tedy pro aktivní vůli k dobru.

Běžně používané myšlení je však natolik zaujaté, přeplněné předsudky (získanými hlavně z kvazináboženských sugescí vědy, tedy materialismem jako téměř nepřekonatelným předsudkem), převrácené, zištné, nepřesné, utržené od přirozených regulativ, fantazírující…, že možnost pravdivého poznání nejen neposkytuje, ale vysloveně jej znemožňuje. Je třeba odvrátit se od jedu, který jsme vstřebali dosavadním životem, školou, částečně výchovou, k tomu, co nám vychází vstříc z naší nekontaminované svatyně přirozenosti. Bez tohoto obratu jsme ztraceni. Nenaučíme-li se správné metodě myšlení, nezískáme klíč k pravdivému poznání a všechny dveře nám zůstanou uzamčeny.